Prapodivně působí už samotný nepoměr 37 korun versus čtyři miliony, ovšem realita byla ještě barvitější. Lang totiž nikdy o žádný takový osobní úvěr nežádal (ve skutečnosti šlo o několikaměsíční nabíhání bankovních poplatků na nepoužívaném účtu), navíc se ukázalo – a spořitelna to později přiznala – že záznam o oněch 37 nesplacených korunách vznikl „pochybením pracovníka/pracovnice“ banky.
Negativní záznam se každopádně objevil hned v několika dlužnických registrech, jako je Solus a Eurisc, a podle toho, co později zaznělo u soudu, i v Bankovním registru klientských informací (BRKI). „Bylo to hodně nepříjemné. V té době jsem se rozváděl a se ženou se dohodl na vypořádání. Kvůli odmítnutí hypotečního úvěru jsem se s ní nemohl vyrovnat a žena na mě podala spoustu žalob. Stálo mě to hodně peněz navíc,“ říká Lang.
Záznam o nesplacených 37 korunách vznikl „pochybením pracovníka“ banky. Klienta to přišlo draho.
V květnu 2011 proto podal žalobu na ochranu osobnosti. Po bance v ní žádal omluvu a nadto ještě půlmilionovou satisfakci. Nejdřív to vypadalo, že neuspěje, avšak po zásahu vrchního soudu Městský soud v Praze loni 26. listopadu spořitelně přece jen nařídil, aby Langovi jistou, byť poněkud okleštěnou omluvu vyslovila. A banka tak letos v lednu učinila.
Už v této fázi jde o precedentní rozsudek, který může být pro banky do budoucna varováním, aby negativní záznamy o klientech nevkládali do dlužnických registrů tak neuváženě a mechanicky-počítačově, jako v tomto konkrétním případě.
Lang chce ale víc, a znovu se proto odvolal k Vrchnímu soudu v Praze. Požaduje rozsáhlejší omluvu a k tomu zmíněný půlmilion: „Jde mi o princip, ne o peníze. Pokud je vysoudím, dám zisk stejně na charitu. To, co se mi stalo, ale byla obyčejná šikana.“
Česká spořitelna případ odmítla jakkoli komentovat. „Vzhledem k bankovnímu tajemství vám nemůžeme k jednotlivým klientům nic sdělovat,“ odpověděl na dotazy týdeníku Euro tiskový mluvčí banky Marek Pšenička. Věcně odpovědět odmítl i na obecné dotazy, a to jakým způsobem spořitelna negativní údaje do registrů zadává či kolik jich ročně je.
Úřednický omyl
Účet u spořitelny si Lang otevřel v roce 1996. Pak ale na přelomu let 2007 a 2008 přešel ke konkurenci – k GE Money Bank – a původní účet nechal ležet ladem, neuvědomil si však, že by ho měl zrušit. Nejdřív byl účet v plusu, pak se ovšem v červnu 2008 propadl kvůli osvědčené bankovní „klasice“ – poplatkům za správu účtu (20 korun měsíčně), vyhotovení výpisu (pět korun), automatické vydání nevyžádané nové platební karty (200 korun), dvě upomínky (celkem 800 korun) – do minusu.
Celkem šlo o 1284 korun a 47 korun sankčního úroku k tomu: „S tím, jakým způsobem debet na účtu rostl, jsem sice nesouhlasil, ale nechtěl jsem se hádat a v říjnu 2008 jsem na pobočce vše, co mi vyčíslili, zaplatil. Neměl jsem tenkrát internetové bankovnictví a čas zajít do banky jsem si prostě dřív nenašel. Řešil jsem tehdy daleko zásadnější věci.“
Po zaplacení Lang logicky předpokládal, že celá věc skončila, účet je vypovězený a on už nebude mít se spořitelnou nic do činění. Jenže pak přišel rozvod a v březnu 2011 již zmíněná žádost o čtyřmilionovou hypotéku u Raiffeisenbank, po jejímž odmítnutí vše prasklo: „Hypotéku mi nedali s tím, že mám negativní záznam v bankovním registru.
Ve spořitelně jsem pak zjistil, že účet stále nezrušili, jen ho tzv. zmrazili, protože mi snad omylem dodatečně dopočetli dalších 37 korun sankčního úroku a nic mi o tom neřekli.“
Firma si půjčovala desítky milionů
Langovi vadilo už to, že spořitelna označila v registru dlužníků oněch 1284 korun bankovních poplatků za osobní úvěr. „Mám firmu, v níž žádám o úvěry v řádech jednotek a desítek milionů korun. No a pak se někdo podívá do registru a zjistí, že jsem si jako fyzická osoba půjčil 1284 korun. Co si o mně má myslet? Že jsem kupoval kávovar na splátky? Takové firmě bych já nic nepůjčil,“ vysvětluje Lang.
Ještě horší ale bylo, že 37 korun dodatečně dopočteného sankčního úroku bylo v registru označeno jako dlužná částka, a to 28 měsíců po splatnosti.
Precedens pro všechny
Lang se poté obrátil na ombudsmana České spořitelny, ovšem uspěl jen částečně. Spořitelna sice uznala, že zmíněný sedmatřicetikorunový dluh je omyl, který způsobil nejmenovaný „úředník/úřednice“ banky a Langovi jeho zaplacení „odpustila“, ovšem celý negativní záznam odmítla z registru vymazat s tím, že tam zůstane čtyři roky, tedy až do října 2012. Zdůvodnila to tak, že jeho účet byl od června 2008 kvůli nabíhajícím poplatkům v minusu a k doplacení došlo až v říjnu téhož roku.
Lang podal na spořitelnu žalobu. Městský soud v Praze (konkrétně soudkyně Jaroslava Lobotková) ji ale napoprvé smetl v březnu 2012 ze stolu s tím, že Lang „postupoval liknavě“, nesledoval výpisy z účtu a debet na něm uhradil až po třetí výzvě.
Jenže pak případ převzal vrchní soud (předsedkyní odvolacího senátu byla Romana Vostrejšová) a svým usnesením z října 2013 chybný rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k přepracování. Vrchní soud označil zdůvodnění, kterým Lobotková vysvětlila zamítnutí Langovy žaloby za „poněkud kusé“, a nadto jasně vyslovil, že banky by se ke svým klientům měly chovat lidsky a s patřičným vděkem za svěřené peníze.
Navíc – a to je nejdůležitější – soud řekl, že zanesení drobné nesplacené pohledávky (byť by i nevznikla omylem jako v Langově případě) do registru dlužníků lze někdy považovat za neadekvátní a příliš přísné opatření. „Banky by měly (…) zvažovat, zda pohledávka je natolik významná, aby bylo namístě zcela mechanicky zveřejnit svého klienta v registru dlužníků se všemi následky, které pro klienta toto zveřejnění přináší,“ napsala do usnesení Vostrejšová.
Nestala se zvlášť závažná újma
S takovými „notičkami“ od vrchního soudu bylo velmi pravděpodobné, že Lang napodruhé u městského soudu uspěje. Otázkou bylo nakolik. Lobotková spořitelně nařídila omluvu jen za to, že v registru dlužníků zveřejnila „nepravdivý negativní údaj“ o tom, že Lang čerpal úvěr ve výši 1284 korun a nesplatil 37 korun.
Z textu navržené omluvy však vypustila slova o „neoprávněném zveřejnění“, a především zamítla požadavek, aby se tato omluva objevila ve čtyřech vydáních Obchodního věstníku. Spořitelně proto stačilo poslat Langovi dopisem soukromou omluvu, což se začátkem ledna také stalo. Požadovanou půlmilionovou satisfakci rovněž zamítla s tím, že se Langovi nestala žádná zvlášť závažná újma.
Nekompetentnost soudu
Druhý rozsudek městského soudu je ale bohužel jen těžko interpretovatelný a v některých pasážích působí zmateným dojmem. Soudkyně si občas zřejmě pletla obě pro případ klíčové částky (1284 korun a 37 korun) a dvě klíčová data (říjen 2008 a březen 2011), a na jednom jeho místě tak došla k mylnému
závěru, že ještě v roce 2011 dlužil Lang 1284 korun za zbytnělé bankovní poplatky, byť je uhradil již v roce 2008. O oněch klíčových 37 korunách pak soudkyně napsala, že tato částka v celé věci „zřejmě nehrála roli“, byť právě to byl jediný dluh po splatnosti, který byl v registru dlužníků k Langovu jménu na začátku roku 2011 přiřazen.
Co vrchní soud s případem za těchto okolností provede, nelze předpovědět. Vzhledem k jeho předchozímu naladění to však pro spořitelnu – a stejně tak i pro ostatní banky – může být do budoucna poměrně nepříjemné a hodně zavazující.
Čtěte také:
Do registru se můžete dostat i chybou banky
Registr musí odstranit údaje o dlužnících, kteří nedali souhlas
