Bankéř Eichler: Česko je jedno z nejlepších míst k životu

Čeští i slovenští úspěšní podnikatelé projevují pocit národní hrdosti a investují doma, říká bankéř Gabriel Eichler.

Pomohl sehnat 180 miliard pro ČEZ, zachránil VSŽ Košice, patnáct let pracoval pro Bank of America. Jen málokterý tuzemský manažer má více zkušeností než Gabriel Eichler. „Trošku mě překvapuje, že se má společnost skutečně asi nejlépe za posledních sto let, přitom to na její náladě není vidět,“ tvrdí v rozhovoru pro týdeník Euro.

Co vlastně teď děláte, stále kupujete přes Benson Oak nové firmy, nebo jen chodíte v Praze po náplavce a sledujete holky, jak běhají?

Mně se líbí, jak to v Praze žije, jak ožila náplavka, lodě, mládež. Líbí se mi, že na tak velké město je tu taková pohoda. Neznám moc jiných velkých měst, kde by bylo tak bezpečno. Teď se věnuji technologiím, všechny průmyslové podniky jsme již prodali. Víc se rozhlížíme po technologiích a technologicky orientovaných společnostech. Příkladem může být Klik pojištění, které úspěšně roste, porozhlížíme se i v zahraničí.

Blíží se podobná rána, jako byla společnost AVG?

Velmi rád bych AVG zopakoval, ale uvidíme. Několik našich společností takový potenciál má, ale bude to chvíli trvat. Ještě k AVG, líbí se mi hlavně, že tady v Československu vznikly tři firmy, teď už jsou jen dvě, Avast s AVG a Eset, které ovládají třetinu světového trhu počítačové bezpečnosti.

Současný trend, kdy čeští podnikatelé mají dost prostředků, aby kupovali některé české firmy zpět od zahraničních vlastníků, vás musí těšit...

Samozřejmě že mě to těší. Potvrdilo se, že strach, který tady byl na začátku transformace, že celá republika bude prodána cizincům a naši lidé zůstanou v chudobě, byl přehnaný. V tom je situace jiná i v porovnání s jinými východoevropskými a středoevropskými zeměmi. Tam bohatí lidé více investují venku, a ne doma, protože necítí dostatečnou politickou a ekonomickou stabilitu.

Kromě toho se mi zdá, že mně známí čeští i slovenští úspěšní podnikatelé projevují pocit národní hrdosti nebo patriotismu, potřebu vrátit něco společnosti. Nejen finanční kapitál, ale také znalosti a zkušenosti, a to je velmi důležité pro mladé podnikatele a firmy. Vcelku byla postkomunistická transformace v tomto směru úspěšná.

Přečtěte si rozhovor:

Pravda vyjde najevo, říká exmanažer MUS a buddhista Koláček

Čím to podle vás je?

Kromě toho, co jsem řekl, je tu ekonomický růst, stabilita a bezpečno, třeba Praha patří k nejlepším místům pro život na světě. Česko je už tradičně zemí s ekonomickým konzervatismem, podobným tomu německému, a když už slavíme sto let republiky, tak díky Rašínovi a jeho konzervativním následníkům. To všechno přispívá k tomu, že lidé, kteří zde zbohatli, mají zájem tady investovat.

Když už jste připomněl sto let od založení Československa, někteří mluví o Baťovi, Škodovi jako podnikatelích, které už nikdy mít nebudeme. Už tu někoho takového máme nebo aspoň je šance, že budeme mít?

Jak už jsem říkal, máme tu úspěšné podnikatele, kteří své firmy vybudovali vlastními silami, schopnostmi. Je tu už několik velmi úspěšných společností, třeba Avast, RSJ, Seznam. Firma Kiwi, i ona je příkladem, že můžeme být úspěšní i v zahraničí. Mám velmi dobrý pocit z toho, kam až jsme došli za posledních 30 let. A potenciál, kam až to můžeme dotáhnout, je velký.

Podle čísel to vypadá, že jsme na tom mnohem lépe než za první republiky.

Trošku mě překvapuje, že se má společnost skutečně asi nejlépe za posledních sto let, přitom to na její náladě není vidět.

Tím myslíte, že všichni jen skučí a nadávají na poměry?

Bavíme se nejen o Evropě, ale celém světě. I americká společnost se má nejlépe, ani nevím za jak dlouho, ekonomika roste, kapitálové trhy jsou neskutečně vysoko, přitom se tam vytváří pocit nějaké krize, nějakého strachu.

Proč se tak podle vás děje?

Pravděpodobně je to nějakým cyklem, ve kterém se nacházíme. Částečně tím, že společnost je sice na vysoké ekonomické úrovni, ale zvětšil se rozdíl mezi bohatými a chudšími. Ten rozdíl v USA je veliký, dost se rozšířil i v Evropě. To způsobuje dvě věci. Akumulaci kapitálu na straně jedné a na druhé straně s tím spojené psychologické a sociální aspekty: Jak je možné, že se tamti baví o miliardách a já mám problém nakrmit svoji rodinu. To musí mít nějaké následky v náladě společnosti.

Následky myslíte i to, že končí klasické politické strany a moci se ujímají takoví lidé, jako je třeba Andrej Babiš? Tohle je důsledek té špatné nálady?

Ano, ale tohle se neděje jen u nás. Je to třeba i v USA, kde vyhrál prezidentské volby Trump, který nebyl vůbec stranicky politicky aktivní, když už tak byl nějak trošku demokrat, trošku republikán. Anebo Macron, různá hnutí v Německu, Španělsku a jinde. Vše je odraz politické situace, kdy politické strany zklamaly voliče.

Není to třeba i tím, že se lidé mají moc dobře, a když se mají dobře, mají i víc času na různé experimenty?

Ano, máme se dobře, ale Rakousko či Německo jsme ještě nedoběhli, takže nějaké cíle ještě máme. Myslím si, že, doufám dočasně, u části voličů skončila důvěra v tradiční politické strany, v jejich schopnost a zájem řešit aktuální problémy, nepomohla image jejich korupce a sebestřednosti, vnitřních rozkolů. A k tomu se přidala i krize Středního východu a imigrace. Politické strany neřeší tuto krizi způsobem, který by se všem líbil, a dávají možnost marketingově schopným řečníkům a demagogům zastrašovat.

Také považujete migraci za vážný problém, který by se měl řešit, nebo jsou v Evropě ještě nějaké mnohem zásadnější?

Masová imigrace je problém, když se tu objeví miliony lidí a nejen na hranicích, ale i uvnitř Evropy, je třeba s tím něco dělat, hlavně preventivně, což je pro demokratické vlády často obtížné, řešit něco předem. Ale že by to byl problém pro Česko, to se mi zrovna nezdá. Nám by se dokonce hodila nějaká dočasná zahraniční pracovní síla, mnozí si stěžují na nedostatek lidí. Řešení imigrace je důležité, ale důležité jsou také ekonomické problémy, ty přitom existují. Na jihu máme Itálii, Řecko, Španělsko a Portugalsko. Tady je to třeba vyřešit. A doufám, že rostoucí nacionalismus v Evropě nepovede k staronovým konfliktům.

Kde se líhnou miliardáři. Bývalíí majitelé Škody Holding vydělali až 50 miliard

Země na jihu Evropy řeší hlavně vysokou zadluženost, nebude rychlejší a lepší je nechat zkrachovat a začít s čistým štítem?

Pokud je nějaký stát předlužený, není to problém jen jeho samotného, ale i těch, kteří mu půjčili. Redukce dluhu je často jedním z možných řešení, pokud je spojená s ekonomickými a politickými reformami odstraňujícími důvod, proč problém vznikl.

Začíná se mluvit o další ekonomické krizi, přijde z jihu Evropy?

Ještě nemáme dořešenou ani tu starou krizi. V tržním hospodářství máme cykly a máme krize. Když jsem ještě před 50 lety studoval ekonomii, tak jsme tehdy v USA měli čtyřleté cykly. To už dávno neplatí, cykly se prodloužily. Ale o to víc jsou možná dramatičtější, a když jsou třeba po deseti patnácti letech, jsou strmější neboli někdy krize. Ta poslední před deseti lety byla nebezpečná, protože ji do velké míry spáchaly finanční instituce, které byly nepřipravené a daleko víc než v minulosti globálně propojené. Teď jsou, aspoň ty americké, připravenější a kapitálově silné, globální krize je tudíž méně pravděpodobná. Ale my jsme v konjuktuře, kdežto jižní Evropa a jiné části světa už mají problémy, kontrakce je tedy pravděpodobná. S dobrou politikou ECB a ČNB a evropskou koordinací však nemusí vést ke krizi.

Jak ke vzniku takových krizí přispívají média, třeba tím, že se snaží zaujmout čtenáře a některé problémy zveličují?

Medializace a hlavně technologický pokrok v komunikacích, třeba že většina lidí komunikuje na facebooku, spoléhání se na pochybné zdroje informací, na to má samozřejmě obrovský vliv. Politické rozhodování, strach i možnost volit lidi, kteří předtím nebyli v politice, to vše je spojené s těmi rychlými komunikacemi.

Jak vnímáte současnou politickou situaci v Česku, Babišovu vládu? Lze řídit stát jako firmu?

Nevím, do jaké míry může koaliční vláda vést stát jako firmu, ale pro premiéra je vhodné a důležité mít manažerské zkušenosti, řečnické i vůdcovské schopnosti, tah na branku, šarm a důraz na kompetentnost. Vždyť vede organizaci se statisíci zaměstnanci. Dám to do kontrastu: znám několik úspěšných lidí, kteří volili Trumpa nebo mu fandili. Ale když jsem se zeptal, jestli by mu dali vést jejich firmu nebo aspoň divizi, tak se zdráhali. Takže vést nejsilnější stát na světě s jaderným kufříkem, to jo, ale ani divizi ve vlastní firmě ne? Tím, že se v politice máte vypořádat s rozličnými názory nebo ideologiemi, je politická schopnost dohodnout se a najít řešení velmi důležitá, hlavně v parlamentní demokracii s mnoha stranami a hnutími. Stejně tak schopnost udělat kompromisy a rozhodnutí prospěšná pro větší skupinu lidí, než je ta, která mě volila.

Problém s hnutími je, že nevím, za čím vlastně stojí. Sympatizuji s tím, že je někdo atraktivní pro mládež, technologicky pokročilé lidi, ale úplně nevím, jak chtějí řešit komplexní problémy společnosti. Demokracie je vláda práva, ne člověka, a hnutí bez jasné ideologie a politiky jsou hnutími nějakého vůdce, a všechno je o člověku - Babiš, Antibabiš, Trump, Antitrump, vytváření jakéhosi kultu osobnosti, jak podporovateli, tak protivníky. Pro mě je jasnější politická strana s jasným programem a schopností limitovat korupci svých členů. Je správné uznávat výsledky demokratických voleb, pokud samozřejmě nevedou k posledním demokratickým volbám - k autokracii. Tedy je nutné zajistit trvalou existenci demokratických institucí, jako je nezávislost soudů a médií, aby se vlády měnily v objektivních volbách.

Přečtěte si esej:

Keynesiánská cesta do pekel

Jako bankéř jste konzervativní, i co se týká politických stran?

Ano. Byl jsem i jako mladší. Pocházel jsem z komunistického státu, přišel do USA, takže jsem nikdy neměl nějaké socialistické nebo levicové sklony. Pro mě byl sympatický takový liberální republikanismus. Co nejvíc otevřených trhů a co nejméně regulace, že se má stát starat hlavně o bezpečnost a stabilitu, venkovní a vnitřní, ekonomickou i společenskou. Pokud možno, nemá se ale míchat do jiných věcí. K tomu se ještě přidala ekologická dimenze, kterou jsme před 60 lety nesledovali, ale teď je velmi důležitá. Do toho se má stát cpát, ale ne do rodin a jednotlivců.

Když jste se počátkem 90. let vrátil do tehdejšího Československa, měl jste jako jeden z mála manažerské zkušenosti. Nepřipadal jste si tak trochu jako liška v kurníku?

Původně jsem čekal, že zůstanu v USA, neplánoval jsem návrat. Pak se ale situace vyvinula zcela opačně. Asi i proto, že mi bylo čtyřicet a byl to začátek krize středního věku, kdy jsem vymýšlel, co dělat jiného, čekal na nějaký signál. Sametová revoluce asi byla tím signálem. Tak jsem začal víc času trávit v Evropě. Tím, že jsem se dostal do firem, jako byl ČEZ, bylo komplikovanější žít v Kalifornii i tady. Tak jsem začal víc žít v Česku.

A připadal jste si jako liška v kurníku?

Ani ne. Nebyl jsem žádný velký podnikatel ve smyslu hledání a využívání příležitostí k obohacení, byl jsem relativně finančně zajištěný, víc stratég, se zkušeností bankéře a ekonoma, s globálními znalostmi. Například jsem vedl porovnávací studii v Atlantické radě USA o úspěšných a neúspěšných ekonomických transformacích ve 20 zemích a takové poznatky byly tady v té době velice vhodné. Takže mě zajímala zdejší ekonomická transformace.

„Privatizační“ tunelování se dotýkalo již soukromých subjektů, proto na ně nelze vztáhnout ustanovení o promlčeni privatizačních zločinu. Čtěte více v eseji:

Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace

A vaše firma Benson Oak?

Tu jsem založil spíš jako agenta privatizace, poradce než privatizátora samotného. Nepustil jsem se do žádného zakládání fondů kuponové privatizace, neměl jsem žádné podnikatelské aktivity spojené se státem, které by se kuponové privatizace týkaly, i když jsem byl u jejího vzniku. Jako investičně-bankovní butik jsme na tom byli finančně dobře.

Počátkem 90. let jste jako finanční ředitel ČEZ pomohl ve firmě zavést takové standardy, díky kterým firma jako vůbec první v postkomunistických zemích získala rating a mohla vydávat dluhopisy.

ČEZ byla vždy velká firma. Přišel jsem do ní kvůli tomu, že měla problémy získat peníze, které potřebovala hlavně na ekologické záležitosti a dokončení Temelína. Z ČEZ bylo třeba vytvořit firmu, která bude schopna samostatně financovat tyto potřeby. Bylo nutné udělat seriózní transformaci a tu jsem měl na starost já. Ze socialistického podniku vytvořit společnost přehlednou pro zahraniční i domácí investory.

Připravovali jsme kvartální výroční zprávy po americku, byly zcela otevřené, prezentovali jsme je médiím a analytikům. Bojoval jsem s lidmi, kteří nechtěli zveřejnit ani počet zaměstnanců. Transformace společnosti byla vnitřní i vnější. Jako první z postkomunistické země jsme šli na trh s obligacemi, i na zahraniční trhy, evropské, japonské, americké.

Nemrzí vás někdy, že jste se nestal šéfem ČEZ?

V tu dobu jsem byl dosazený do ČEZ ministerstvem průmyslu a obchodu, úplně jsem nechápal politické záležitosti, byl jsem dost naivní. Já bral své angažmá jako totálně ekonomicko-manažerské a hlavně dočasné, vždyť jsem měl svou firmu a zaměstnání jsem nehledal. Po nějaké době mi došlo, že někteří na ministerstvu čekali, že firmu převezmu, ale v tu dobu, kdy jsem do společnosti přišel, mi tohle nikdo neřekl. Když jsem všechno pochopil, naznačil jsem tehdejšímu šéfovi Petru Karasovi, že nic takového nemám v úmyslu, ani chuť dělat politické aspekty, bavit se s poslanci, chtěl jsem se soustředit jen na přetvoření firmy a odejít, což jsem i udělal.

Jenže pak jste odešel do Košic šéfovat tamním železárnám VSŽ, to už byla skoro politická funkce...

Na začátku jsem si to neuvědomoval, byl jsem v těchto věcech naivní idealista. Nikam jsem se sám nehlásil, byl jsem požádán skupinou asi dvanácti bank, ty vytvořily výbor, který se zabýval zadlužením firmy. Tehdy to vypadalo, že železárny půjdou do bankrotu. Přišel jsem jako finančník, který rozumí finanční transformaci společnosti, ne někdo, kdo byl nominovaný politiky. A právě tohle mě dostalo do velmi komplikované situace, neboť banky firmu nevlastnily a stát se šéfem firmy vyžadovalo zvolení valnou hromadou akcionářů. Tehdy v ní měl stát 28 procent akcií, zbytek byl rozdělen v kuponové privatizaci a jiných machinacích. A skoro vše, co se ve firmě dělo, vyžadovalo nejen akcionářské, ale i politické schválení.

Někde jsem četl, že vám během záchrany VSŽ vyhrožovali smrtí.

Nikdy jsem takové výhrůžky nedostal, ale všichni mě varovali, že tam jde o velké peníze a zájmy všelijakých skupin, že by bylo správně mít bodyguardy odněkud ze zahraničí a že se jako ředitel dlouho neudržím.

Udržel a firmu zachránil, po roce vašeho působení už byla v zisku, pak jste objížděl svět a hledal investora. Proč jste firmu nekoupil sám?

To asi byla ta moje nedostatečná podnikatelská ambice (úsměv). Měl jsem několik příležitostí společnost částečně převzít, vstoupit do ní kapitálově, když tam docházelo ke komplikovaným akcionářským sporům, kdy třeba jedna skupina chtěla skončit a nabídla svůj podíl k prodeji. Současně s tím se v médiích spekulovalo, co je to za chlapa, přívrženci bývalého režimu mediálně zpochybňovali mou osobu, že přišel další zloděj a podobně. Nechtěl jsem se ukázat jako člověk, který chce převzít firmu. Mediálně jsem představil, proč jsem tam, že se pokusím železárny zachránit a prodat zahraničnímu investorovi a poté odejdu. Nakonec se mi to podařilo. Slovenský stát preferoval US Steel, i když to byla velká komplikace, protože byly ze všech zájemců nejméně podnikavé, nejméně flexibilní, nejsocialističtější z těch amerických společností, které znám. A potom jsem odešel…

Dostáváte ještě nabídky typu, pojďte zachránit VSŽ?

Tehdy jsem byl ještě sám a neměl rodinu. Nic podobného bych už teď nevzal.

Čtěte také:

Loučení s mahárádžou: Mittal koupil ostravské hutě za 175 milionů, vytáhl z nich 47 miliard

Letitá tradice ruky šátralky. Nepřátelské přebírání firem je v Česku oblíbenou strategií

Bakalův švindl aneb Staré pověsti privatizační