Měnová unie se může otřást v základech
Jak může fungovat měnová unie, v níž si každý hospodaří se státními penězi podle svého a neohlíží se na ostatní? Není zcela vyloučeno, že eurozóna se společnou měnou euro k takovému modelu směřuje. Evropská unie hodlá zmírnit pravidla Paktu stability, který určoval hranici pro výši rozpočtového schodku. Mnozí bankéři i ekonomičtí odborníci bijí na poplach.
Zatímco vládní politici v Německu a Francii Pakt stability opakovaně porušují, přední bankovní autority obou zemí žádají dodržování pravidel. V čele Evropské centrální banky (ECB) stojí Francouz Jean-Claude Trichet, který varuje před rozsáhlým rozmělňováním paktu. Německá centrální banka Bundesbank (dnes součást evropského měnového systému) také požaduje přísnou rozpočtovou disciplínu.
Ozývají se analytici, kteří vždy tvrdili, že žádná měnová unie nemůže dlouhodobě fungovat bez společné fiskální politiky. Patří mezi ně i český prezident Václav Klaus, jinak známý odpůrce eura.
Krach na obzoru?
V listu Financial Times vyjádřil názor této skupiny ekonomů komentátor Wolfgang Munchau, i když asi neprezentoval stanovisko deníku: Teoreticky je možné mít měnovou unii bez jakékoliv koordinace politik. Dlouhodobě je však takový stav neudržitelný. Munchau se domnívá, že alespoň nějaká koordinace by být měla, ať už ve formě pravidel stability, společných daní, koordinovaného mechanismu pro ekonomické reformy či systému fiskálních transferů.
Zakladatelé eura včetně někdejšího německého ministra financí Theo Waigela přitom považovali Pakt stability za minimální základ, bez něhož se funkční euro neobejde.
Munchau poukazuje na příklady historických měnových unií v devatenáctém či na začátku dvacátého století (německo-rakouské, skandinávské či latinské), které vždy po nějaké době zkrachovaly. Scházela jim totiž politická autorita, jež by zajistila koordinaci ekonomické politiky.
Historická zkušenost, byť tehdy byly zcela odlišné podmínky, naznačuje, že i ty země, v nichž se platí eurem, se mohou pěkně rozhádat. A to by byl konec měnové unie. Pokud neplatí jasná pravidla, bude se někdo ohlížet na něco jiného než na vlastní zájmy?
Kdo je tady idiot.
Ne všichni s takovou skepsí souhlasí. Týdeník The Economist napsal, že měnová unie ve skutečnosti potřebuje více fiskální pružnosti, nikoliv méně. Experti z tohoto prestižního ekonomického časopisu použili stejná slova jako před časem šéf Evropské komise Romano Prodi: Vysoké pokuty za porušování hranice pro rozpočtový deficit jsou idiotské.
Možná, ale svým způsobem mohou být idiotská jakákoliv nařízení, při jejichž porušení následují sankce. Neberou totiž ohled na zvláštnosti té či oné situace. Lze však z toho vyvozovat, že striktní pravidla nejsou zapotřebí?
Ve skutečnosti strůjci Paktu stability s fiskální pružností počítali. Za normální situace mělo být hospodaření s veřejnými financemi vyrovnané, což by pořád umožňovalo v případě krize poměrně výrazně zvýšit rozdíl mezi výdaji a příjmy. Pakt stability pak určoval jen tu opravdu krajní mez pro výši schodku - tři procenta hrubého domácího produktu. Jenže politici v Německu, Francii a dalších zemích se o schopnost pružně reagovat sami od počátku připravovali nevyrovnaným hospodařením.
Evropská komise nyní navrhuje různé polehčující okolnosti, díky nimž bude možné se placení pokut vyhnout. Jako omluva může sloužit nejen hluboká ekonomická recese, ale také pomalý hospodářský růst. Země mají mít více času na nápravu nedostatků - tedy třeba i několik let. Výjimek je hodně a placení pokut se stává nepravděpodobným. To vede řadu pozorovatelů k jednoznačnému závěru: Pakt stability je mrtev.
Na Brusel vám kašlu.
Ne, ne, oponují optimisté. Placení pokut sice nepřipadá v úvahu, ale ještě máme „noblesní nátlak“. Žádné zemi se přece nebude líbit, když bude pod neustálou kritikou evropských institucí a ostatních členských zemí EU. Bude to ale fungovat? Vždyť zpochybňování toho, co říká Brusel, může být cestou pro politiky, jak si získat větší popularitu ve vlastní zemi.
Něco podobného v minulých dnech týdnech předvedl francouzský ministr financí Nicolas Sarkozy, který pošilhává po prezidentském úřadu v Paříži. Na jednání ministrů financí v holandském Scheveningenu (10.-11. září) přišel s návrhem, aby země, jež mají příliš nízké daně, měly zatržený přístup ke strukturálním fondům EU. Sarkozyho nikdo nepodpořil, mnozí se na něj dívali jako na právě spadlého z Marsu. Pro získávání hlasů voličů ve Francii se však podobné populistické návrhy hodí. Koho by ještě překvapilo, že francouzští politici si s opakovaným porušováním Paktu stability hlavy příliš nelámou? Dobrá pověst v Evropě jako by byla zastaralou zbytečností.
Řada Francouzů včetně bývalého ministra pro evropského záležitosti Pierra Moscoviciho nyní zdůrazňuje, že bude nutné změnit pohrdavý postoj Paříže k většině ostatních zemí. Ale riziko, že sobecky chápané národní zájmy přebijí jakýkoliv noblesní nátlak, zatím musíme brát vážně.
===== " ===== Pan Euro jsem já."
Evropští ministři financí se nicméně v Scheveningenu pokusili dát najevo, že navzdory rozmělňování Paktu stability s jistou ekonomickou koordinací mezi členy měnové unie počítají. Proto jmenovali nového mluvčího eurozóny, což je zcela nová funkce. Od ledna 2005 jím po dobu dvou let bude lucemburský premiér a zároveň ministr financí Jean-Claude Juncker. Ten má na světových fórech zastupovat dvanáct zemí EU, které již euro zavedly.
Otázkou je, co vlastně bude Juncker říkat. Leckdo to bere tak, že se ministři financí chtějí plést do práce Evropské centrální bance. Když byl Jean-Claude Juncker označen za nového „pana Euro“, šéf centrální banky Jean-Claude Trichet se okamžitě ozval: „Pan Euro jsem přece já!“
Případný dlouhodobější spor mezi ministry a ECB by nevěstil nic dobrého. Mohl by být signálem pro finanční trhy, že s eurem není něco v pořádku. Všichni si pamatují, že řada politiků už dříve vinila centrální banku se sídlem ve Frankfurtu z toho, že svou měnovou politikou nepomáhá hospodářskému oživení starého kontinentu. Trichet a lidé z jeho týmu v ECB asi dobře vědí, proč mají dokola opakovat slova o potřebě nezávislosti centrální banky.
Juncker, jehož profesionální kvality jsou v Evropské unii všeobecně uznávány, se asi pokusí hledat s ECB společnou řeč. Dialog by zřejmě měl vést k následujícímu kompromisu: politici se přece jen zasadí o vyrovnanější hospodaření ve svých státech a ECB bude udržovat relativně nízké úrokové míry. Juncker, známý oblíbenec Francouzů a Němců, se tak může stát nadějí i pro zastánce rozpočtové disciplíny. Může svým kolegům ministrům financí dobře vysvětlit, k čemu vyšší deficity povedou - k vyšším úrokovým sazbám, zpomalení růstu, vyšší nezaměstnanosti a nepřízni finančních trhů.
Spory o bruselskou kasičku.
Že by se však rodila nějaká hlubší ekonomická koordinace podle komentátora Wolfganga Munchau, o tom lze pochybovat. Představy politiků a ekonomů, kteří vstupují do diskuse o budoucnosti eurozóny, jsou až příliš různorodé. Jedni tvrdí, že se měnová unie obejde bez většího společného rozpočtu, druzí žádají, aby se společný měšec peněz podstatně zvětšil, třetí vzadu (stačí se podívat do Pražského hradu) se domnívají, že bez rozsáhlé společné fiskální politiky eurozóna nemůže fungovat, což je vlastně dobře, protože euro stejně nemá nárok na existenci.
Vládní politici zemí, které nejvíce přispívají do evropského rozpočtu (mezi nimi i Německo a Francie), chtějí společné výdaje omezovat. Někteří z nich se odvolávají na to, že je Brusel popohání kvůli porušování Paktu stability a zároveň od nich žádá vyšší příspěvky. V politické opozici se ale rodí i zcela opačné názory. Jeden z vůdců francouzských socialistů Dominique Strauss-Kahn prosazuje podstatně vyšší rozpočet EU v dlouhodobém výhledu, což by podle něj přispělo právě k větší politické koordinaci v rámci měnové unie. Tento bývalý ministr financí tvrdí, že třeba peníze na výzkum a vývoj by bylo mnohem efektivnější rozdělovat z centrální evropské úrovně. Různých názorů je ovšem nepočítaně.
Zatím se nedaří harmonizovat daně z příjmu, a to dokonce ani tím šalamounským způsobem, který navrhuje komisař Frits Bolkestein. Nizozemský člen Evropské komise, jehož mandát brzy skončí, prosazuje harmonizaci daňového základu, což by znamenalo sjednocení způsobu, jakým se daně vypočítávají. Bolkesteinova metoda by přinesla větší transparentnost a zřejmě by tedy posílila daňovou konkurenci mezi státy. Tedy přesný opak toho, co požadují Francouzi a Němci, kteří v současném návrhu vidí pouze první krok ke sjednocování sazeb daně (třeba určením minimální výše). I tak je ale Bolkesteinův neprůchodný - jakékoliv úvahy o daňové harmonizaci odmítají například Britové, Irové či Slováci.
