Auditor firmu varuje před riziky zápočtu "Nemethovy pohledávky"
Když na konci ledna ohlašovala ústecká Setuza předběžné hospodářské výsledky za loňský rok, uváděla zisk před zdaněním ve výši 46,2 milionu korun při tržbách 5,450 miliardy korun. O tři měsíce později zveřejnila auditovaný hospodářský výsledek: místo avizovaného zisku ztrátu ve výši 149,1 milionu korun a celkové tržby za vlastní výrobky a služby 5,396 miliardy. Rok předtím vykázal podnik, na němž jsou z velké části závislí čeští pěstitelé olejnin, hospodářský výsledek 30 milionů korun a tržby 6,552 miliardy. Čísla naznačují, že výsledky firmy se rapidně zhoršily.
Méně české řepky, více dováženého oleje.
Generální ředitel a předseda představenstva Setuzy František Janů za propadem vidí objektivní důvody. O poklesu o osmnáct procent tvrdí, že ho má na svědomí snížení exportu, především do Maďarska a Polska. „Zčásti byl export omezen cíleně, aby se snížením prodeje málo rentabilních výrobků zvýšila jeho celková efektivita, zčásti mají výpadek na svědomí obecné podmínky na zahraničních trzích,“ uvádí. „Druhou příčinou poklesu prodeje byl nižší objem zpracování olejnatých semen, zhruba o 74 tisíc tun, ovlivněný nejen exportem, ale i změnou státní dotační politiky při výrobě metylesteru řepkového oleje a importem oleje s výhodnějšími cenami ve srovnání s exportními cenami řepkového semene.“ Setuza dnes více než kdy v minulosti dováží surový olej ze zahraničí. Problém není v ceně, ale ve skutečnosti, že základní surovina přichází ve fázi, kdy už není třeba lisování a extrakce, zpracování začíná až ve fázi rafinace. Znamená to, že v minulosti draze nakoupené technologické celky často stojí, což samozřejmě má negativní ekonomický dopad.
České banky nepůjčí.
Podnik ale nemá dost prostředků na to, aby včas (hned po sklizni) vykoupil potřebnou řepku od zemědělců. Pěstitelé ji proto raději prostřednictvím exportérů vyvážejí. Setuze nechce nikdo z českých bankovních ústavů půjčit. Jak uvádí výroční zpráva, která se právě v těchto dnech tiskne, firma měla k 31. prosinci 2002 pouze jeden úvěr, komoditní, od ženevské Rosbank ve výši 139 milionů korun (dostupné údaje uvádějí, že jde o stoprocentní švýcarskou dceru ruské Rosbank). Žádný dlouhodobý úvěr firmě poskytnut nebyl. V ideálním případě by Setuza potřebovala ročně na nákup suroviny asi 1,5 miliardy korun. Šéf firmy František Janů tvrdí, že pro letošek má od bank zhruba 400 až 500 milionů zajištěno, a to opět od zahraničních subjektů. Úvěry má poskytnout znovu Rosbank a slovinská Nova Ljubljanska banka (některé informace hovoří o tom, že ve Slovinsku nyní působí někteří bývalí zaměstnanci IPB, která Setuzu přes svým pádem úvěrovala i majetkově kontrolovala). „S bankami v Česku už ani nejednáme,“ říká Janů s nádechem trpkosti.
Strach z Pitra a Mrázka.
Nedůvěra českého bankovního sektoru vůči Setuze není ale bezdůvodná. Nepochybně souvisí s nepříliš průhlednou vlastnickou strukturou a podnikatelskými aktivitami osob se Setuzou spjatých. Největší podíl - 49,92 procenta akcií - drží společnost Český olej, ovšem hlavní slovo ve firmě mají osoby, které se v žádných orgánech nevyskytují. Především podnikatel Tomáš Pitr a s ním spjatý František Mrázek. Na image Setuzy má nepochybně vliv i to, že stejná podnikatelská skupina se angažuje v některých kontroverzních transakcích, naposledy v kauze zkrachovalé Union banky. „Vedoucí manažeři Setuzy se žádným způsobem nepodílejí ani nepodíleli na činnostech souvisejících s Union bankou,“ uvedla tisková mluvčí firmy Marie Logrová 16. dubna. Opak je pravdou. Svědčí o tom rozhovor dnes již bývalého šéfa Union banky Romana Mentlíka pro časopis Týden z 5. května. Na otázku, zda jej do banky přivedl Tomáš Pitr, jak se obecně traduje, odpověděl: „Samozřejmě nevím, kdo všechno Invesmartu radil. Pravda je, že když jsem do banky nastoupil, tak mi byl představen finanční ředitel Setuzy Aleš Volf (jinak také místopředseda představenstva – pozn. red.) Bylo mi řečeno, že vede tým, který má za úkol udělat průzkum pro britského finančního investora a zároveň podpořit jeho vstup do Union banky,“ uvedl Mentlík.
Nemethův strašák.
Banky nepochybně vystrašila i loňská zápočtová kauza. Setuza odkoupila část z takzvané Nemethovy pohledávky (EURO 14/2002) za ČSOB (původně za IPB) a jednostranným aktem ji započetla proti stamilionovým závazkům (úvěrům poskytnutých IPB). Šlo téměř o dvě miliardy korun. ČSOB zápočet neuznala a pohledávku (podle Setuzy už neexistující) převedla na státní Českou konsolidační agenturu. ČKA nyní každý měsíc uplatňuje úhradu úroku z prodlení. K 31. březnu letošního roku vyčíslila částku již na 471 milionů korun. Celá věc se má řešit soudně. Nejistota výsledku přiměla auditora Petra Šrámka z HZ Praha, aby ve svém výroku k účetní závěrce uvedl: „Dovolujeme si však upozornit na významnou skutečnost týkající se zpochybnění zápočtu pohledávek a závazků v celkové výši 1,858.986.765,11 Kč ze strany ČSOB… Dle názoru auditora je třeba upozornit, že by případný neúspěch v tomto sporu mohl významným způsobem ovlivnit finanční situaci společnosti.“ Tento výrok ústecké potravinářské firmě s pobočnými závody v Olomouci a Mydlovarech, která dnes zaměstnává 1188 lidí, určitě z problémů nijak nepomůže.
Teoretický zisk.
Zcela samostatnou otázkou je, jak se lednový předběžný zisk 46 milionů korun mohl přetavit v dubnovou stopadesátimilionovou auditovanou ztrátu. František Janů tvrdí, že se na ekonomických výsledcích podepsaly čtyři faktory, při jejichž absenci by Setuza vykazovala zhruba patnáct milionů zisku. Jako první uvádí povodně. Vedle škod na majetku zapříčinily prý i ztráty z obchodní činnosti (celkově jsou škody vyčísleny na 200 milionů korun, přičemž ale firma přijala pojistné plnění ve výši asi 80 milionů a dalších 26 milionů od ministerstva zemědělství jako státní pomoc). Druhým důvodem je prý „špatné hospodaření a nedůsledné vedení firmy“ v letech 1998 a 1999, což údajně vyplývá ze závěrů nedávno ukončené kontroly pracovníků finančního úřadu (berňák dodatečně vyměřil daně ve výši asi 28 milionů korun). Třetím důvodem byla „složitá komunikace“ s ČSOB. „V neposlední řadě je nutno vzpomenout i negativní mediální kampaň spojenou s útoky založenými především na anonymech. Od údajného zneužívání dotací na výrobu metylesteru řepkového oleje až po lživé informace o zpracování povodněmi zasaženého oleje pro lidskou výživu. Podaná trestní oznámení vyšetřují orgány činné v trestním řízení,“ uvedl generální ředitel.
Řepky bude málo Ministerstvo zemědělství má správné tušení. Semeno řepky bude po letošní chudé sklizni superstrategickou komoditou. Na budoucí obchody se nejvíce třesou překupníci. Naopak zpracovatelům běhá mráz po zádech. Nikdo si netroufá odhadnout, kam až se cena může vyšplhat. Proto ministr Jaroslav Palas chce v listopadu zrušit clo na dovoz sta tisíc tun řepky. „Je to signál, aby se obchodníci a skladovatelé chovali slušně. Nehodlám tolerovat, aby řepku skupovali za pět a prodávali za jedenáct tisíc korun. Jsem připraven kdykoliv jednat. Pokud uvedou cenu do souladu s cenou světovou, pak zrušení cla nebude na místě. Do roka však stejně zatížení clem padne a já neudělám nic jiného než krok k liberalizaci trhu. Jsem přesvědčen, že se dohodneme,“ řekl ministr týdeníku EURO. Situaci komplikuje fakt, že velká část sklizně musí jít na export. „Asi 30 procent řepky potřebujeme vyvézt, abychom neztratili pracně vybudované kontakty,“ vysvětluje první náměstek ministra zemědělství Rudolf Jánský. Také on připouští, že existuje možnost diktátu cen ze strany spekulantů. Odhaduje, že se sklidí 650 tisíc tun řepky, o 100 tisíc tun méně, než český trh akutně potřebuje. Ředitel Svazu pěstitelů a zpracovatelů olejnin Martin Volf si dokonce myslí, že to bude méně než 500 tisíc tun. Situace je stejná i na Slovensku, v Polsku, ve východní části Německa. „Ve střední Evropě řepka letos nebude,“ varuje Volf a dodává, že peníze za řepku jsou přitom pro naše zemědělce klíčové. Platí se totiž luxusně - ihned po dodání. V současnosti je pro příští sklizeň „vyhozena“ předběžná světová cena řepky 7500 korun za tunu. Každý už dnes ví, že za ni se obchodovat nebude. Zlé jazyky tvrdí, že případné zrušení cla má pomoci v záchraně Setuzy, dominantního výrobce jedlých tuků a olejů. „Bezcelní dovoz by se netýkal jen Setuzy, ale všech výrobců. Neúměrně vysoké ceny řepky by pro některé podniky mohly být likvidační. Sice je nějaký čas mohou akceptovat, ale nakonec by vedly k jejich krachu,“ říká ministr Palas. V současnosti, kdy jsou sklady již prázdné, se na českém trhu operuje s několika cenami, z nichž většina je vzhledem k nedostatku řepky stejně pouze teoretická. Ačkoliv se na burzách v Brně i Hradci Králové s řepkou téměř neobchoduje, uvádí se takzvaná poptávková cena 7700 korun za tunu. Za druhou cenou, jedenáct tisíc za tunu, stojí spekulanti. Nikdo se k ní však nehlásí. Je to spíše zbožné přání, prakticky žádný zpracovatel za takovou cenu řepku z českých zdrojů nekoupí. A tak opravdu reálnou cenou je jen světová cena z německé burzy. Ta se v současnosti pohybuje kolem 8500 korun za tunu. Náklady na dovoz jedné tuny řepky z Německa jsou zhruba 1000 korun plus zmíněné šedesátiprocentní clo. Těm, kteří by chtěli řepku dovézt, tak vyjde ještě vyšší cena než od překupníků a ocitají se v sevření ze dvou stran. Proto zpracovatelé volí raději náhradní suroviny, například sóju. S podobnou variantou nemohou počítat firmy, které zpracovávají řepku na metylester pro bionaftu. Podmínkou pro získání dotace na její výrobu je totiž domácí původ suroviny. Té potřebují nejméně 200 tisíc tun.
