Když se svět pomalu vzpamatovával z finanční krize let 2007 až 2008, znamenalo to mimo jiné, že vlády vyspělých zemí začaly cpát do bank stamiliardy dolarů, aby napáchané škody nebyly ještě horší. Mělo to v sobě paradox, že právě ta branže, která nesla za vznik krize nejvíce odpovědnosti, dostala masivní podporu. Byla to však daň za zachování jistého stupně všeobecné prosperity; nebylo možné jednat jinak, zněl všeobecný konsenzus.
Postupně vyšlo najevo, že bezprostředním spouštěčem krize byla sofistikovaná verze hry letadlo, již s veřejností hrály finanční ústavy. Jejím klíčovým předpokladem bylo přesvědčit ostatní, že ceny nemovitostí mohou růst donekonečna.
Banky a další finanční instituce o absurditě svého počínání buď nevěděly, protože nástroje, jimiž krizi spískaly, byly tak složité, že jim samy nerozuměly (jak shodně tvrdí například Jamie Dimon, šéf jedné z největších investičních bank planety JPMorgan, a na tuzemské scéně šéf České spořitelny Pavel Kysilka). Nebo podstatu svého konání chápaly a kdekoho včetně vlastních klientů vědomě podváděly; tak to vyšetřování prokázalo u společnosti Goldman Sachs, před krizí největší investiční banky světa.
Logicky následovala úvaha, jak opakování takového scénáře zabránit. Ve Spojených státech na sebe ta snaha vzala podobu takzvaného Doddova-Frankova zákona, jehož široce formulovaným záměrem bylo „podpořit finanční stabilitu Spojených států zvýšením transparentnosti finančního systému; ukončit praxi, za níž jsou některé ústavy tak velké, že vláda nemůže připustit jejich krach; chránit americké daňové poplatníky tím, že vláda již nebude krachující instituce zachraňovat; chránit spotřebitele před zneužíváním ze strany poskytovatelů finančních služeb“. Kdo by nesouhlasil?
Mamutí zmatek
Prezident Barack Obama zákon podepsal v roce 2010. Jak však ukázala následující praxe, taková věc se snadněji řekne, než udělá. Vyšlo například najevo, že Doddovu-Frankovu zákonu dohromady nikdo nerozumí. K naplnění jeho šestnácti kapitol musejí regulační orgány zavést 243 nových pravidel, provést 67 studií a periodicky vydávat 22 zpráv. Takový mamutí zmatek nese svoje ovoce.
Během čtyř let, jež od podepsání zákona uplynula, sledovala agentura Reuters, jak vypadá praxe. V první polovině dubna zveřejnila dosavadní výsledky. Vyplývá z nich, že banky, jejichž činnost měla být pod ostrým dohledem, dokážou zákon obcházet a dělat si byznys dál po svém.
Jedno ze dvou klíčových opatření DoddovaFrankova zákona má investorům zajistit více informací o tom, jaké produkty si od bank kupují (pořizujete-li si cenný papír, máte právo vědět, čím je cenný). Druhé z nich nutí banky, aby na sebe braly menší riziko než před krizí.
Ve skutečnosti není ani jedno opatření mnoho platné. Záměr poskytovat více informací investorům narazil na tvrdý odpor Americké advokátní komory (ABA); finanční ústavy jsou nejlukrativnějšími klienty jejích členů. Podle Reuters byl před rokem 2010 jedním nejhlasitějších odpůrců nové regulace jistý Keith Higgins, šéf výboru ABA pro regulaci obchodu s cennými papíry a sám advokát u Ropes & Gray, prominentní firmy specializované na finanční právo. Napsal zákonodárcům nejméně 94 dopisů, jejichž argumenty „opakují argumenty bank“ (napsal deník Wall Street Journal); podle nich byli krizí vinni především sami investoři, kteří stran svých investic „neměli dostatečné porozumění a odhodlání“. Když jsou blbí a nechali se napálit, dobře jim tak, zní ten argument vyjádřený lidskou řečí.
Zákonodárce však Higginsovy argumenty nepřesvědčily. Doddův-Frankův zákon uložil hlavnímu regulátorovi trhu, Komisi pro cenné papíry (SEC), aby stran poskytování informací investorům vypracovala příslušný předpis. Opatření známé jako Reg AB II bylo hotovo a vešlo v platnost až loni. Pětisetčlenné divizi SEC pro korporátní finance, jež je připravovala, od poloviny roku 2013 šéfoval – Keith Higgins.
Skutečnosti, že Higginsovo jmenování do funkce zařídila čerstvá šéfka SEC Mary Jo Whiteová okamžitě poté, co sama do funkce nastoupila (a že její manžel John White je sám finanční právník a Higginsův známý), je podružná. Důležité je, že Reg AB II otevírá podstatnou skulinu v Doddově-Frankově zákonu: zatímco původní znění předpisu významně zpřísňovalo podmínky zveřejňování informací u cenných papírů obchodovaných na veřejném i soukromém trhu, finální verze se zabývá téměř výhradně trhem veřejným.
Na první pohled to dává smysl: akcie nabízené ke koupi vaší tetě podléhají důslednější kontrole než derivátové produkty pro „sofistikované institucionální investory“. Výsledný efekt však je jiný: stále větší objem trhu se stěhuje do velmi volně regulované privátní sféry (viz graf). Osmasedmdesát procent veškerých nových cenných papírů podložených hypotékami šlo loni na soukromý trh; v roce 2007 to bylo jen deset procent. „Banky si to perfektně obšláply,“ komentoval to pro Reuters právník Thomas Adams z firmy Paykin Krieg & Adams.
Model Enron
Ještě zábavnější osud potkal snahu o zmírnění rizika, jež banky při svém podnikání podstupují. Obvyklým řešením jsou vyšší požadavky na kapitálovou přiměřenost; ty ovšem z logiky věci vycházejí z účetnictví té které instituce. Potíž nastává ve chvíli, kdy firmy mají dovoleno držet část svých aktiv mimo své účetnictví. (Jestli si říkáte, že už to samo o sobě je recept na neštěstí, máte pravdu – právě položky fungující mimo účetnictví umožnily megapodvody ve firmě Enron.)
Orgán na regulaci účetnictví se jmenuje Rada pro standardy finančního účetnictví (FASB). Podle studie z Harvard BusinessSchool v ní loni seděla plná čtvrtina lidí z Wall Street (v roce 2006 tam nebyl ani jeden). Výsledek je pozoruhodný: FASB ještě před rokem 2010 zpřísnila podmínky, za nichž banky mohou ukládat aktiva do investičních nástrojů zvaných Entity pro zvláštní účely (Special Purpose Entities, SPE). Banky odpověděly zakládáním Qualifying Special Purpose Entities (QSPEs), což je zhruba přeložitelné jako Entity pro některé zvláštní účely.
Šéf FASB Robert Herz, jenž se po léta bere o větší transparentnost finančního systému, mezitím rezignoval. Na jeho místo nastoupila Leslie Seidmanová, bývalá viceprezidentka banky JPMorgan známá podle Reuters jako Loophole Leslie (tedy zhruba „Leslie – skulina v zákonu“). Za jejího předsednictví FASB sice zpřísnila podmínky pro QSPEs, ale prakticky bez povšimnutí ponechala nový bankovní nástroj Variable Interest Entities (VIE, přibližně Entity různého určení). Právě v nich dnes banky drží aktiva v hodnotě kolem čtyř bilionů dolarů (viz graf).
Jak vypadají požadavky na kapitálovou přiměřenost, je za takové situace skoro jedno. Výsledkem je, že Doddova-Frankova koza zůstala celá, ale vlk z Wall Street se znovu nažral.
Čtěte také:
Bankovní unie přijde české dcery na stamiliony
