Krize napomůže k zefektivnění a zreálnění ekonomiky
V USA i v Německu chtějí ustavit konsolidační agenturu pro toxický bankovní odpad, aby s její pomocí stát sanoval ementálové bilance komerčních bank. V Česku jsme bankovní problém mizerných úvěrů řešili před deseti lety, takže zdejší finanční ústavy by měly být v lepší kondici než jejich západní matky a konkurenti. Ostatně účet za to byl ve stovkách miliard korun. Přesto se ani české banky, ani česká ekonomika krizi a jejím dopadům nevyhnuly.
Než budou zveřejněny hospodářské výsledky bank a velkých podniků za loňský rok, je čas meditovat, co všechno se pod nálepkou krize skrývá. Dokud je nezaměstnanost hluboko pod deseti procenty, dokud státní sociální sítě dobře fungují, dokud stát má na splácení svého dluhu, dokud nekolabuje měna a nezuří dvouciferná inflace (či ještě hůře deflace) a sociální nepokoje v ulicích, je možné uvažovat o současné ekonomické krizi s jistým velkorysým nadhledem.
Řada manažerů mezi čtyřma očima přiznává, že dnešní atmosféra je pro ně dar z nebes. Mohou mnohem snadněji škrtat ve firemních rozpočtech, snižovat počet zaměstnanců, odolávat tlaku odborů na růst mezd a tak dále. S odkazem na krizi provede mnoho firem řadu úsporných a z hlediska akcionářů pozitivních změn, jež by za jiné situace nebylo možné prosadit.
A nejde jen o zefektivnění ekonomiky. Krize především přináší jisté zreálnění. Ceny například panelákových bytů na sídlištích na okraji Prahy byly nafouklou bublinou. Na řemeslníky se stály fronty a cena jejich práce často předskočila cenu práce chirurga. Stejně tak bylo absurdní – byť z hlediska klientů milé – jak levně a lehce šlo získat nejen bankovní úvěry, ale třeba leasing na auto. Za letenky se platilo méně než za jízdenku na vlak a zboží se přepravovalo do nových supermarketů tolik, že se kamiony nevešly na silnici. Na burze rostly ceny akcií často bez ohledu na reálný byznys těch společností. Komoditní bublina nám sugerovala pocit, že Čína spolkne každý vytěžený kilogram každého nerostu a každý vyválcovaný plech. A náhle mávnutím kouzelného proutku ekonomického cyklu je všechno jinak.
Propuknutí současné krize odstartovaly banky. Když finanční ústavy ochotně půjčovaly i lidem na sociálních dávkách, když nevyžadovaly splácení jistiny úvěru, ale stačilo jim splácení úroků, když půjčovaly až do sta procent hodnoty zástavy, mělo být investorům zřejmé, že tyto instituce podstupují šílené riziko.
A když začaly banky chrlit takzvané zajištěné dlužní obligace (CDO), mělo být regulátorům zřejmé, že je tu nějaký problém, že někdo chce něco skrývat. Generování CDO přece znamená, že podkladové aktivum už nevoní, a tak je třeba ho zabalit do ještě jednoho papíru navíc. Zkusme odhadnout, co se děje v bankách nyní a co můžeme čekat v jejich výročních zprávách.
Je sice zřejmé, že banky pro uklidnění akcionářů, klientů i regulátorů potřebují za loňský rok vykázat co možná nejlepší možné výsledky, ale otázka je, jestli se jim to podaří. Do oceňování, respektive přeceňování aktiv bank a tedy do sestavení jejich bilancí nyní totiž výrazně promluví auditoři, kteří již nebudou chtít riskovat ostudu a žaloby, že zas přehlédli nějakého toho bubáka. Letos budou bankéři trpět přílišnou předběžnou opatrností auditorů.
Bankéři se v neformálních rozhovorech chlubí, že ta proklatá CDO si stoprocentně vyoprávkovali, ocenili na nulu, takže do budoucna jim již mohou účetně vykázat jen zisk. Jenže naše banky nemají – naštěstí – ve svých knihách pouze CDO, ta jsou jen hlasitou minoritou. Jak budou například auditoři hodnotit nemovitostní zástavy, když cena realit jde dolů? Jak se budou auditoři dívat na úvěry, jež banky poskytly automobilovému průmyslu a jeho prodejcům, byť jsou zatím třeba splácené? Nebudou vyžadovat jejich přeřazení mezi rizikovější úvěry, a tudíž jejich nižší ocenění?
Doufejme alespoň, že tentokrát to v Česku zvládneme bez Konsolidační banky.
