Bankovní mnichovská dohoda

Závěry bruselských jednání možná zachrání eurozónu od nejhoršího. Následky ale do značné míry pocítí i východní Evropa a s ní i Česko

Pro Petra Nečase byl bruselský summit minulou středu jen nutnou mezistanicí na cestě do Ameriky. Lídři evropské sedmadvacítky se koneckonců sešli stejně jen proto, aby posvětili krizové jednání eurozóny, které se pak protáhlo do hluboké noci. Shodou okolností byl český premiér prvním evropským lídrem, od něhož se americký prezident Barack Obama mohl dozvědět ještě čerstvé novinky ze summitu z první ruky. Kdyby Nečas chtěl říct šéfovi Bílého domu mezi čtyřma očima, jak se věci mají, stačila by mu k tomu jedna věta: O nás to jednání nebylo, ale nakonec to stejně zaplatíme. Čechům hrozí, že ačkoli se na krizi eurozóny nepodepsali, čekají je vyšší hypotéky, dražší úroky půjček a velmi pravděpodobně i nárůst nezaměstnanosti. Na totéž se ostatně může pomalu připravovat celá východní Evropa, byť je v současné krizi prakticky nevinně.

Až to bouchne

Kdo by se chtěl ujišťovat, že nám nic nehrozí, protože neplatíme eurem, naše banky se nepouštěly do neuvážených investic v zemích stižených rizikem bankrotu a nejsou podkapitalizované, lhal by si do kapsy. Potíž je v tom, že zdravý český bankovní systém je přímo napojen na zahraniční matky, které teď odepisují ztráty z dobrodružných investic do řeckých dluhopisů. Formou mezibankovního úvěrování si majitelé mohou říct maximálně o čtvrtinu kapitálu tuzemských bank, který dohromady čítá 342 miliardy korun. Je tu ale ještě jedna metoda, jak se zahojit na úkor českých dcer. Velká bankovní čtyřka ve složení Erste Group, Société Générale, KBC a UniCredit na valné hromadě rozhoduje o „stažení“ zisků v podobě dividend domů. V krizovém roce 2009 tak putovalo vlastníkům zpět 29 miliard korun, z toho jen Belgičané převedli z ČSOB 17 miliard. Česká národní banka sice hlídá, aby zahraniční banky neodsávaly příliš mnoho, žádné jasně dané pravidlo pro určení rozumné míry dividend ale neexistuje. „Zatím má česká centrální banka dostatek kompetencí k tomu, aby ohlídala kvalitu a množství aktiv v českých bankách, byť jsou to dceřiné společnosti zahraničních bank,“ uklidňuje ministr financí Miroslav Kalousek. Nikdo ovšem neví, co se stane, když se potopí nejen část řeckých dluhopisů, ale i investice do vládního dluhu Itálie nebo Španělska. Navíc ani zdaleka nemusíme čekat na to, až problematické státy zkrachují. Do krve vybojovaný konsenzus, který evropští lídři minulý týden přijali, totiž tak jako tak počítá s notným náporem na západní banky, tedy matky těch, které u nás živí podniky i domácnosti svými úvěry. Plán obsahuje odpis padesáti procent hodnoty řeckých dluhopisů, což je situace v podstatě identická s řízeným bankrotem, byť se může dvěstěkrát tvářit jako záchranný plán. Evropské banky mají v řeckém dluhu nastřádáno celkem přibližně 43 miliard eur, a pokud o polovinu této hodnoty přijdou, rozhodně nečekají veselé časy je, a tedy ani jejich východoevropské dcery.

Kam pro peníze

Banky ze západních zemí na vymazání poloviny svých řeckých investic pochopitelně nepřistoupily snadno, evropští politici je ale de facto postavili před hotovou věc. Zástupce Institutu mezinárodních financí, který na summitu jednal jménem komerčních finančních domů, sice ještě o půlnoci vydal prohlášení, že si není schopen představit funkční dohodu, ve čtyři ráno se ovšem politickým pánům podvolil. „Odpor bank jsme zlomili tím, že jsme jim v podstatě pohrozili scénářem totálního řeckého krachu. To by státy stálo mnohem víc peněz a banky by to v podstatě zruinovalo,“ řekl novinářům lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Pravdou je, že díky neústupnosti politiků by se s velkou pravděpodobností mohlo zastavit šíření krize do států, jako je Itálie nebo Španělsko. Řecké zadlužení by se totiž díky tomuto opatření mělo do roku 2020 stabilizovat na 120 procentech HDP, místo dosud předpovídaných 170 procentech. Dopad na banky bude ale skutečně drtivý. Čechy tento aspekt naštěstí nemusí až tolik trápit. Řeckým morem jsou totiž nakažené hlavně německé bankovní domy, které u nás nemají silné pozice, a z francouzských je to zejména BNP Paribas (expozice vůči Řecku přes pět miliard), která v české kotlině též nemá žádnou dceru. Société Générale, matka české Komerční banky, má v řeckých státních papírech uloženy necelé tři miliardy eur. Potom je tady ovšem ještě druhý aspekt záchranného plánu, v rámci něhož dostanou banky povinnost zvýšit svůj kapitálový polštář. Zatímco nyní musejí držet osm procent stálého kapitálu vůči rizikovým aktivům, do konce června příštího roku bude tato hranice povinně nastavena na devět procent. Tyto peníze, dle různých prognóz mezi 100 až 200 miliardami eur, budou banky muset najít primárně ze svých zdrojů, například na burze nebo na mezibankovním trhu. A to v těchto rozbouřených dnech nebude vůbec jednoduché. A právě tady přichází moment, kdy je třeba se reálně bát odsávání peněz z východní a střední Evropy, a tudíž i z Česka. „Rozhodně to bude mít nemalý dopad. Pokud tu máte bankovní systém, který je neoddiskutovatelně spjat se západními bankami, a situaci, v které západní banky potřebují stahovat své investice, rozhodně nemůžete čekat, že ten region bude růst tak jako dosud,“ varoval například Christian Keller, hlavní ekonom pro rozvojové trhy banky Barclays Capital v Londýně, v agentuře Bloomberg. Zatímco český bankovní dozor je poměrně silný, například v Rumunsku mají z možného odlivu peněz už nyní obavy. „Rekapitalizaci formou stahování peněz například z Rumunska nemůžeme dopustit,“ varoval tamější prezident Traian Basescu.

Nemilá schizofrenie

Potíže bude zřejmě mít také Maďarsko, kde v příštím roce podle předpovědí významně klesne objem korporátních úvěrů. Země navíc bude mít větší potíže díky neblahé fiskální pověsti z minulých let (před dvěma lety ji musel zachraňovat Mezinárodní měnový fond) a také díky bankovní dani, kterou nedávno zavedla. „Dnes existuje iluze, že pokud je banka vlastněna v zahraničí, má dostatečný přístup ke kapitálu. To ale brzy nemusí být pravda,“ řekl László Wolf, zástupce šéfa největší maďarské banky OTP Bank. Situace v bankovním sektoru je prakticky ve všech zemích bývalého komunistického bloku podobná jako v České republice. Po pádu železné opony v roce 1989 tu zbylo několik velmi silných finančních domů, které ale neměly žádné zkušenosti s globalizujícím se trhem. Ten byl naopak tehdy vnímán jako jasná cesta k růstu, asi jako instantní návod na pohádku. Ve velkém se tedy lákaly západní skupiny a zvaly se k privatizačním projektům. V Česku, pravda, až po bankovní krizi v roce 1997, ale prakticky se stejným výsledkem. Velké finanční domy se svorně vrhly na Východ, ve většině těchto států dnes zahraniční vlastnictví v bankovním sektoru přesahuje 90 procent. Vůbec největší expanzivní choutky v regionu měly v minulosti Raiffeisenbank, UniCredit a Erste. Právě posledně jmenovaná banka už oznámila, že za letošní rok očekává ztrátu ve výši 800 milionů eur. Všechny tři finanční domy navíc patří mezi ty, které pravděpodobně budou muset navyšovat kapitál. „Západoevropské banky budou muset přehodnotit svůj model východní expanze a pokrýt půjčky z depozit právě v těchto lokálních pobočkách. To samozřejmě v těchto zemích zpomalí růst,“ tvrdí Ronny Rehn, analytik poradenské společnosti Keefe, Bruyette & Woods.
Výsledkem je tak velmi podivně schizofrenní stav. Nebýt západních investic, bankovnictví v tomto regionu by bylo stále ještě v plenkách. Češi, kteří postavili svůj finanční sektor na nohy jen díky zahraničnímu kapitálu, by o tom mohli vyprávět. Teď ale přichází chvíle, kdy se nám plody z této spolupráce mohou velmi rychle vymstít. České, maďarské, polské a slovenské dcery si budou ušlý zisk muset kompenzovat. To logicky znamená méně půjček, větší poplatky nebo dražší hypotéky.

Čas nových protektorů

Ze středečního summitu kromě jiného unikla zpráva, že bankám nebude dovoleno, aby výrazně snížily objemy úvěrů na domácích trzích (zatím bohužel není známo, jakým způsobem toho chtějí regulátoři docílit). Jedna z mála možností, která bankám zbude, je odčerpání fondů z východní Evropy. Finanční potíže se přitom zdaleka netýkají jen samotných bank. Německý finanční dozor (BaFin) si nechal udělat průzkum, podle nějž 55 procent veškerých investic pojišťoven směřuje právě do bank. Pojišťovny navíc s oblibou investují také do státních dluhopisů – třeba Allianz, jednička na německém trhu, tímto způsobem proinvestovala v Itálii téměř 30 miliard eur. Také pojišťovnictví se po roce 1989 dostalo velkou měrou do rukou zahraničních vlastníků (byť v tuzemsku to není příliš patrné díky České pojišťovně). I tak lze ale očekávat následky také v tomto finančním odvětví. Je milé, že evropští politici si po několikaměsíčním tápání konečně podali ruce a přišli s konkrétním řešením. Důležité ale je, aby při jeho realizaci také pomysleli na tu méně vyspělou část Evropy, která je do značné míry závislá na západních ekonomikách. Mohlo by se totiž stát to, na co již upozornil deník Wall Street Journal, a sice vytvoření jakési nové železné opony, tentokrát v rámci globalizovaného finančního trhu. Už nyní mohou mít východní ekonomiky pocit, že se rozhodovalo bez ohledu na jejich budoucnost. V záplavě summitů a mítinků by se mělo pamatovat na základ všech problémů. Technická řešení vymýšlená ad hoc nemohou zastínit největší problém Evropy. Finanční krize se nedají řešit bez politických mechanismů. A tak je čím dál jasnější, že EU se napřesrok promění ze sféry společného trhu na měnovou a rozpočtovou federaci. Přesněji řečeno: bude nabídnuta nová verze Lisabonské smlouvy, která takovou federaci umožní. A protože je téměř jisté, že federalistickému snu řekne jasné ne Británie a některé severské země, ale třeba i Česko, může se unie rozpadnout na tvrdé jádro a členy s volnějším členstvím. S tím by ani Britové žádný problém neměli. „Samozřejmě za předpokladu, že to bude platit jen pro ty, kteří na to dobrovolně přistoupí,“ řekl před časem týdeníku Euro přední britský konzervativec Richard Ashworth. Jak by taková evropská federace fungovala, dobře ukazuje utajený dokument německé CDU, který by měla vládní strana kancléřky Angely Merkelové schválit za dva týdny. Rozpočty by podle nové smlouvy hlídal Evropský soudní dvůr a v zemích stižených krizí by zasahoval zvláštní pověřenec EU, který by „dohlížel nad prosazením nutných restrukturalizačních opatření“. Jinými slovy: Brusel bude mít právo vysílat na místo nejen své experty, ale rovnou protektory. Ti pak budou pravděpodobně dál šířit názor, který nedávno vypadl z úst francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu směrem k britským politikům: „Propásli jste šanci držet hubu.“