Korejské příjmení, mongolské vzezření, kazašský původ, ruský pas a čich na dobrý obchod – to je nový majitel české LBBW
Má-li jednu z bank ve vaší zemi koupit člověk jménem Kim, přichází zjištění, že jde o sibiřského finančníka Igora Kima, téměř jako úleva. Alespoň tedy na první pohled.
Abychom se nepletli – do první ligy ruských oligarchů má Kim daleko, a v posledních pěti letech se jí naopak vzdaluje. Poprvé a naposledy se dostal do elitní společnosti světových dolarových miliardářů v roce 2008 s pořadovým číslem 1062 a majetkem, jehož hodnotu odhadl tehdy časopis Forbes na rovnou miliardu dolarů. To není ve srovnání s těžkými vahami v ruském podnikatelském ringu právě mnoho; dnes je podle Forbesu mezi Rusy sto miliardářů. Kim však mezi nimi již není; v roce 2012 odhadl Forbes jeho jmění na 500 milionů, a loni dokonce „jen“ na 460 milionů dolarů.
Co však Kimovi schází na kontě, nahrazuje pílí. Tak to nakonec chlapci, jenž vyrostl v kazašském komsomolu, sluší. V Kimově konkrétním případě na sebe tato píle vzala podobu neutuchající touhy po expanzi, a sice především směrem na Západ: nejprve na Sibiř, pak do evropské části Ruska a nakonec do Evropské unie.
Narodil se na začátku roku 1966 v 24tisícovém městě Uštobe vzdáleném necelých 200 kikometrů od Alma-Aty, jak se tehdejšímu hlavnímu městu Kazašské sovětské socialistické republiky říkalo. Pro ilustraci: na stepním území uštobského okresu, velkém jako třetina České republiky, žije 47 tisíc obyvatel, o něco méně než v Chomutově. To samo o sobě by stačilo v leckom probudit touhu dostat se co nejdál; a Kim jí měl od mládí víc než dost.
Nejprve se v polovině 80. let vydal do ruského Novosibirska, aby na tamní státní univerzitě studoval obor s názvem ekonomická kybernetika. Dostudoval v roce 1990. V tehdejších perestrojkových podmínkách doznívající sovětské moci to byla pro určitou vrstvu dobře situovaných komsomolců doslova zlatá léta. Jistý Míša Chodorkovskij tehdy vozil miliony v jutových pytlech ve vlaku a nová elita vůbec přebírala otěže.
Tehdy 25letý Kim začal přece jen skromněji. Založil si v Novosibirsku firmu (které ještě po sovětsku musel říkat „družstvo“) a požádal centrální banku o bankovní licenci; neměl ovšem potřebných sto tisíc dolarů a dostal z Moskvy košem. S družstvem se tedy věnoval stavebnictví – a natolik úspěšně, že už v roce 1993 mohl koupit podíl v malém lokálním finančním ústavu se zavádějícím honosným názvem Ruská národní banka, kde se rovnou stal místopředsedou představenstva.
Pak už to šlo jako po drátkách. V roce 1997 byl přizván, aby se stal členem vedení Sibakadembank.
V letech 2001 až 2004 vedl kazašskou Kaspickou banku; předsedal nejprve oddělení strategického plánování, dozorčí radě a nakonec představenstvu ústavu jménem Ural vněštorgbank. Z něho se později stala banka URSA, před vypuknutím finanční krize v roce 2008 zhruba 30. největší banka v Rusku.
Mezitím se stal váženým občanem; v roce 2003 byl vyhlášen bankéřem roku a o tři roky později dostal medaili Za čest a srdnatost.
Během tohoto období sklízel Kim úspěchy – a jeho jmění tučnělo – díky jednoduché strategii: akvizice, akvizice a zase akvizice.
Celkem jich má do dneška na kontě na tři desítky. Stranou pozornosti Mezi rychle bohatnoucími Rusy vyniká Kim svou nenápadností a uzavřeností. Žádné koupě fotbalových klubů, žádné jachty na Riviéře a soukromé zoologické zahrady u něho nenajdete. Bydlí se ženou a jedním potomkem v Novosibirsku, jenž má do Saint-Tropez pořád dost daleko; nekomentuje politiku, straní se novinářů a dohromady o něm nikdo mnoho neví.
Posledně jmenovaného pravidla se Kim drží i v podnikání. Hraje s kartami u těla; pokud to jde, zásadně nezveřejňuje, za kolik kterou banku koupil. Své akvizice financuje sám, bez pomoci třetích stran.
„Zatím se mi daří kupovat pod cenou,“ řekl v létě loňského roku deníku The Moscow Times. „Ale kupuji jenom tehdy, když jsem si jistý, že buď nenajdu žádné kostlivce ve skříni, nebo je o ně řádně smluvně postaráno.“
To neznamená, že by na bouřlivé scéně ruského bankovnictví šlo riziko docela eliminovat nebo že by Kim kráčel pouze od úspěchu k úspěchu. Někdy zůstal Kimův akviziční apetit neukojen, třeba v případě Absolut Bank, ruské dcery belgické KBC, již mu v roce 2011 před nosem vyfoukl penzijní fond ruských drah.
Užitečná krize Když v roce 2008 na Rusko dolehla finanční krize naplno, zahraniční investoři ze země během jediného čtvrtletí stáhli 190 miliard dolarů. V reakci na to nechal Kreml do ekonomiky nalít 200 miliard, jak píše deník Kommersant – a Kim v tom viděl příležitost. „Z krize vyjdeme silnější, než jsme byli na jejím začátku,“ předpovídal.
Nebylo to tak jednoduché. Krize dala Kimovi možnost pustit se znovu do toho, čím již jednou uspěl: akvizic podhodnocených bank. Nabízela se mu relativně snadná a přitom lákavá kořist v podobě ruských poboček zahraničních ústavů, které nevydržely kombinaci běžné ruské praxe a globální krize.
„Zahraniční banky se v Rusku chtěly převážně věnovat retailu, ale narazily na ostrý konkurenční boj, s nímž zřejmě nepočítaly,“ konstatoval šéf Asociace regionálních bank Anatolij Aksakov. Kim šance využil: za slušné peníze získal kvalitně vedené a málo rizikové podniky, jaké by jinak na ruském trhu hledal jen obtížně.
Tak získal od Morgan Stanley Vostočnyj Expres, jejž záhy přejmenoval na Orient Express. Jeho prostřednictvím zase odkoupil stoprocentní podíl v ruské pobočce španělské banky Santander.
Poté se však Kim rozhodl pro fúzi s větším konkurentem, MDM Bank, jejímž vlastníkem je pětinásobný dolarový miliardář Sergej Popov. „Spojuje nás jedno: chceme být na trhu lídrem,“ prohlásil Kim v prosinci 2008 při podpisu smlouvy, jež z něho udělala generálního ředitele nové banky (ačkoli transakce byla strukturována tak, že technicky vzato MDM převzala banku URSA). Myslel tím lídrem mezi soukromými bankami; absolutní prim v Rusku hrají velké ústavy, v nichž drží různě velké podíly stát.
Jak však vyšlo najevo, URSA, jež měla hodně želízek v ohni zahraničních investic ruských subjektů, byla zranitelnější, než se očekávalo. Na 40 procent úvěrů bylo špatných. Kim chtěl na problém odpovědět po svém – jak jinak než novými akvizicemi. To se však nelíbilo Popovovi a brzy bylo jasné, že banka není pro oba bankéře dost velká. Jejich střet dopadl, jak dopadnout musel: Popov, jehož podíl v bance čítal 59 procent, zůstal. Kim odešel a za svých 11 procent (z vedení MDM odešel v roce 2010, podíl prodal v roce 2012) získal od Popova lotyšskou banku LTB Bank plus obnos v hotovosti, jehož výši samozřejmě neprozradil.
Lístek na Západ Poté se mu podařil husarský kousek: od Barclays Bank koupil v roce 2011 za necelých 300 milionů dolarů její ruskou dceru, za niž Britové předtím v roce 2008 zaplatili 734 milionů. Vrátil jí její původní jméno Expobank a má s ní velké plány. Chce, aby byla hlavním zdrojem financování ruských projektů ve střední a východní Evropě. A netroškaří.
Z tohoto hlediska je jen logickým krokem využít k expanzi na Západ kvalitní management britského střihu, jejž má Expobank k dispozici. Právě její koupě české pobočky LBBW tak začíná dostávat jasný smysl. Papírově by sice pro Kima bylo jednodušší využít lotyšskou banku LTB (při převzetí LBBW ruskou bankou, na rozdíl od lotyšské, tedy evropské, musí transakci schválit český, německý i ruský regulátor), té však právě zmíněná výhoda schází. A Kim se podle všeho na své cestě na Západ u LBBW zastavit nehodlá. l
Kim se podle všeho na své cestě na Západ u LBBW zastavit nehodlá. Mezi rychle bohatnoucími Rusy vyniká Kim svou nenápadností a uzavřeností. Své akvizice financuje sám, bez pomoci třetích stran.
80–90 mil. EUR zaplatí Kimova Expobank podle neoficiálních zdrojů za českou dceru LBBW Bank.
31 mld. Kč dosahuje Bilanční suma české LBBW Bank. Stejný ukazatel Expobank se pohybuje kolem 27 miliard korun.
