Jak se česká politická scéna dívá na německého kancléře
Kancléř hospodářského úpadku. Tak vidí Gerharda Schrödera poslanec Evropského parlamentu za ODS Hynek Fajmon. Smolař, jehož okolnosti donutily dělat to, co původně nechtěl - odbourávat sociální stát. To je pohled z opačné strany českého politického spektra - komunistického europoslance Jaromíra Kohlíčka. Tento názor je blízký také části české vládní sociální demokracie, jak připouští Jan Mládek. Ekonomický poradce premiéra Stanislava Grosse si však netroufá odhadovat, jak početní by zastánci podobného pohledu v ČSSD mohli být.
To je ovšem pouze zlomek nejrůznějších názorů. Do Prahy dnes (4. října) přijíždí kancléř velké sousední země, šéf vládních sociálních demokratů (SPD). Vztah ke Schröderovi a vůbec k česko-německým vztahům pochopitelně tříští českou politickou scénu v několika rovinách. Je to dáno rozdílným postojem ke složité minulosti a návrhům, jak se s ní máme vypořádat, ke Schröderovým reformám, jež třeba ODS za opravdové reformy vůbec nepovažuje, ale i k budoucnosti Evropy.
Kritikům hlubší evropské integrace některé Schröderovy projekty vůbec nevoní. Typickým příkladem je kancléřův tlak na harmonizaci daní a jeho tažení proti příliš nízkým daním z příjmů v nových členských zemích Evropské unie, které by údajně mohly vést k odlivu podnikatelů z Německa na východ a ještě prohloubit hospodářské potíže Spolkové republiky. „Německo je ve strašném ekonomickém problému a má tendenci svými problémy ohrožovat své okolí,“ říká Hynek Fajmon. Snahy jakkoliv sjednocovat výši daní v Evropě tvrdě odmítá i místopředseda Grossovy vlády Martin Jahn.
Berlín nicméně od svých snah vnucovat ostatním zemím výši daní a tak trochu vyhrožovat omezením toku peněz ze strukturálních fondů zřejmě couvá. V poslední době Němci přenechali iniciativu v této oblasti Francouzům, a dokonce je na jednom z klíčových zasedání ministrů financí Evropské unie ani nepodpořili.
Špidlova naděje.
Pro ČSSD jako celek je Schröderova návštěva příležitostí, jak ukázat, že obě sociálnědemokratické strany se v zásadě shodují v potřebě modernizovat sociální stát. Stanislav Gross se asi bude snažit dát najevo, že také on patří k reformním politikům moderní levice - byť v tomto ohledu považuje za výhodnější, když bude srovnáván spíše s britským premiérem Tony Blairem než s Gerhardem Schröderem. Gross by si bezpochyby rád vybudoval mediální obraz realistického politika, což jeho předchůdce Vladimír Špidla nikdy neučinil (a ani o to neusiloval).
Přesto je to právě budoucí evropský komisař Vladimír Špidla, komu nakonec může Schröderova cesta do Prahy v lecčem pomoci. Německý kancléř a vedle něj bývalý český premiér, který se zatím ještě ani komisařem nestal, jsou hlavními řečníky konference „Budoucnost sociálního státu v Evropě“. Špidlovi se tak nepřímo dostává uznání Berlína, které se mu možná v budoucnu bude hodit - nikoliv pro sympatie českého veřejného mínění, ale pro práci v Bruselu.
Možná nezůstane zapomenuto ani to, že právě bývalý premiér Vladimír Špidla dřívější Schröderovy snahy bránit snižování daní v zemích unie rezolutně neodmítal. Špidlovi kritici říkají, že byl snad jediný v celé střední a východní Evropě. Faktem je, že bývalý premiér sice chtěl dočasně zachovat výhodu relativně nižších daní z příjmu oproti Německu, do budoucna ale diskusi o harmonizaci připouštěl. V příliš nízkých daních viděl ohrožení pro fungování sociálního státu.
Zdá se, že za Grosse to bude jinak - alespoň soudě dle lidí, které současný premiér dosadil na významné ekonomické posty. Sjednocování daní rezolutně zavrhují vicepremiér Jahn i poradce Mládek. Z českého politického spektra Schröderův postoj nevadí komunistům. „Uzrál čas, aby se stanovily daňové limity,“ uvádí europoslanec Kohlíček.
Historický průlom.
Hynek Fajmon vidí v socialistické rétorice o reformách velký problém. Schröder tvrdí, že přichází se škrty sociálních výdajů, a mnozí v Německu proti těmto úsporám protestují. Ve skutečnosti se ale Německo zadlužuje dál, jen o něco pomaleji, říká Fajmon a paralely nachází i v Česku. Vytrácejí se argumenty, které poukazují na potřebu skutečných reforem a úspor.
Zatímco ekonomické plány německé vlády vyvolávají v Česku velmi různorodé reakce, velká část politického spektra se shodne v jednom: pro česko-německé vztahy je výhodné, když v Berlíně vládne Gerhard Schröder, a nikoliv představitel CDU/CSU. Zástupci pravice to pochopitelně říkají opatrněji a hned vzápětí zdůrazňují, že z ekonomického hlediska by pro Německo (a následně i pro Česko jako významného obchodního partnera) byla výhodnější vláda dnešní opozice.
Schröder si nicméně i v Česku získává pověst politika, který se odhodlal k historickému průlomu: Jako první kancléř zpochybnil majetkové nároky německých vysídlenců vůči východoevropským zemím. Diplomaté to hodnotí jako zásadní změnu německého právního stanoviska. Pokud se totiž například německý vysídlenec z bývalého Československa obrátí k jakémukoliv soudu se žádostí o odškodnění, už nemůže počítat s tím, že by se mohl opřít o oficiální stanovisko německé vlády.
Názory odborníků sdílejí i představitelé politických stran, které byly v minulosti vůči německému postoji k minulosti velmi kritické. Komunista Kohlíček v této souvislosti označuje Schrödera za velmi korektního.
Oblíbený terč Cyril Svoboda.
Ve vzduchu nicméně visí otázka, co vlastně bude Schröder za svou vstřícnost chtít. Spekuluje se o tom, že bývalý premiér Špidla německému kancléři slíbil gesto ze strany českého státu. Ministr zahraničí Cyril Svoboda mluví o symbolickém odškodňování českých občanů německé národnosti, kterým se stala po druhé světové válce nějaká křivda. Později by mohli následovat i odsunutí antifašisté. Na české politické scéně ovšem takové úvahy již tradičně vyvolávají bouře nevole. Zřejmě i proto premiér Gross a ministr Svoboda v poslední době zdůrazňují, že jde o vnitřní českou záležitost - odškodnění českých občanů.
ODS vyčítá zvláště ministrovi zahraničí, že se snaží Němcům podbízet. „Cyril Svoboda jde protektorátní cestou,“ uvádí Fajmon. Ministr údajně vychází z toho, že Češi jsou Německu něco dlužni a musejí něco vracet. „Nesouhlasíme s tezí, že je na české straně dělat nějaké gesto,“ dodává Fajmon. Na druhé straně Cyril Svoboda může počítat s tím, že Schröderův postoj k majetkovým nárokům přece jen zmírní odpor zastánců tvrdé linie vůči všemu, co by mohlo být vnímáno jako ústupek Německu.
Pokud jde o českou parlamentní opozici, náznaky vstřícnosti se spíše než v ODS rýsují u komunistů. KSČM rozhodně odmítá paušální odškodňování, ale Jaromír Kohlíček ve své straně prosazuje názor, že antifašisté - včetně těch vysídlených - by si gesto od českého státu zasloužili. „Pokud se to veřejnosti vysvětlí, je šance, že levicoví občané takové gesto podpoří,“ soudí Kohlíček. Cyrilu Svobodovi vyčítá spíše proamerický postoj v době války proti Iráku.
Obě opoziční strany jsou však proti plánu ministerstva zahraničí na formování společné česko-německé jednotky (bojového uskupení), která by měla působit v rámci mobilních sil Evropské unie. Odvolávají se na historické reminiscence. Cyria Svoboda naopak soudí, že by společná jednotka měla být příspěvkem k překonání zátěží z minulosti. ODS by chtěla ve vojenské oblasti spíše spolupracovat s Američany a Brity, což ale ministerstvo zahraničí neodmítá.
A co Pražský hrad?
Co se týče českého prezidenta Václava Klause, jeho postoj ke Schröderovi se zřejmě příliš neliší od pohledu ODS. Jestliže z Hradu proniknou nějaké jiné než ryze nudné oficiální zprávy, mohou vzbudit pozornost snad tehdy, když v nich bude patrný nějaký posun v Klausově postoji k Německu jako takovému. Ocení také on vstřícné kancléřovo prohlášení ohledně majetkových nároků vysídlenců?
