Půjčovat státu je v zásadě považováno za investici s nejnižším rizikem. Pokud se ale stát dostane do problémů se svými závazky, dostávají se věřitelé do nezáviděníhodné situace. Pro případ platební neschopnosti státu neexistuje žádná mezinárodní právní úprava a pro vymáhání finančních prostředků poskytnutých státům neplatí pravidla, která platí běžně pro vymáhání pohledávek vůči podnikatelským subjektům.
Nic nového.
Objem nesplacených úvěrů poskytnutých jednotlivých státům narostl na počátku druhého tisíciletí více než dvojnásobně ve srovnání s objemem nesplacených dluhů koncem devadesátých let. Bezpochyby se na této situaci podepsal bankrot Argentiny. Ovšem například v roce 2001 prohlásily neschopnost splácet některé své závazky Moldavsko a Indonésie, v roce 2000 Ukrajina a Peru.
Není to nový jev. Již v roce 1706 nebyly včas honorovány dluhopisy, které vydal německý císař Josef I ve výši 500 tisíc liber a které byly kótovány na londýnské burze. Po napoleonských válkách zažily státní půjčky boom a půjčovat si začaly nově vznikající státy Jižní Ameriky, které se však postupem času začaly dostávat do problémů. Platební neschopnost svých zahraničních závazků vyhlásilo v roce 1823 také Španělsko. Řecko bylo blízko platební neschopnosti v roce 1825. Vlnu státních bankrotů přinesla také třicátá léta minulého století. V 60. a 70. letech byly Indie a Turecko chronicky insolventní. V roce 1981 Polsko nesplatilo syndikované úvěry od západních bank ve výši osmi miliard dolarů. V roce 1982 pozastavilo Mexiko splátky svého zahraničního dluhu ve výši 90 miliard dolarů.
Bradyho plán.
Aktivity, jejichž snahou je zavést určitou proceduru „mezinárodního konkurzního řízení“ pro státy v platební neschopnosti, jsou zatím v počátečních stádiích. Narážejí na úpravu režimu majetku státu podle právních řádů jednotlivých států a na to, že žádný stát se nechce stát předmětem konkursního řízení. V drtivé většině právních řádů také bývá pravidlem, že se nelze hojit z majetku státu, který je na území příslušného státu lokalizován. I když v některých případech bývá možné hojit se z majetku státu v zahraniční, i to je poměrně komplikované. Z povahy státu také není v podstatě možné, aby samotný stát, respektive jeho majetek, převzal konkursní správce, tak jak je to běžné v případě insolvence korporací.
Za první koordinovaný postup v případě státní platební neschopnosti by bylo možné označit tzv. Bradyho plán (Brady byl ministrem financí USA v druhé polovině 80. let). Spočíval v dobrovolném snížení dluhu vysoce zadlužených zemí, a to výměnou jednoho typu závazku – bankovních úvěrů s různou dobou splatnosti – za dluhopisy s dlouhou dobou splatnosti (až 30 let), které byly kryty dlouhodobými státními americkými dluhopisy.
První signály.
Přístupy, které se nyní objevují, v podstatě vycházejí z toho, že do řešení platební insolvence by byli nuceně začleněni i privátní věřitelé, nejen instituce typu Světové banky nebo Mezinárodního měnového fondu. To ovšem odmítají jak samotní privátní věřitelé s poukazem na zásah do jejich svobodné volby, jak se v případě platební neschopnosti zachovat, tak samotní dlužníci. Dlužnické státy se obávají zvýšených rizikových marží, které by věřitelé v případě takového postupu uplatňovali.
Podle návrhů MMF by mělo být také aplikovatelné, aby dlužnické státy v případě své platební neschopnosti uzavřely dohodu o restrukturalizaci s kvalifikovanou většinou věřitelů a ta by byla závazná pro všechny věřitele. Tato klauzule by činila restrukturalizaci závislou na souhlasu většiny, nikoliv všech věřitelů. Rovněž se zvažují stand still dohody, v jejichž rámci by platilo, že příslušný věřitel není oprávněn obrátit se na soud a dožadovat se zaplacení dlužné částky. Z bankovních kruhů se ozývají hlasy, že takové řešení může být v zásadě komfortní a poskytovat jednotlivým subjektům i dostatečný manévrovací prostor.
I přes signály možného standartizovaného přístupu ale patrně uplyne delší doba než bude v rámci finančního a zejména bankovního odvětví dosaženo konsensu přijatelného pro všechny zúčastněné subjekty.
