Zlatou éru první poloviny devadesátých let si pochválili minulý týden na konferenci Centra pro ekonomiku a politiku aktéři české ekonomické reformy. Nakonec proč ne. Nikdo jiný je dnes nepochválí. Důvodů má málo a nemusí být přitom zrovna nadšen z vlády sociální demokracie.
Když na konferenci připomínal bývalý poradce Václava Klause Jiří Weigel, že právě tehdejší pravicovou vládou byly položeny základy tržní ekonomiky v této zemi, měl zcela bezpochyby pravdu. Škoda jen, že na nich pak nerostl solidní dům, ale potěmkinovská chatrč. Cílem privatizace nebyl růst výkonu hospodářství, ale ideologicky motivovaný útěk státu od majetku. To bylo doprovázeno velmi silnou a jednoznačnou rétorikou. Snad každý pamatuje na bohorovného Václava Klause, který mnohokrát kritizoval snahu bank o dosažení mezinárodních standardů týkajících se jejich finančního zdraví. Kolikrát jen opakoval, že v reformované zemi s problémovými podniky nemohou banky chtít zůstat čisté a neposkvrněné. I ony prý musí nést náklady transformace. Stalo se. Není tedy divu, že banky, které byly v letech 1992 až 1993 fakticky insolventní, na tom nejsou dnes po reformách o mnoho lépe. Přes zhruba dvě stě miliard korun, které měly vyčistit bilance bank, je situace celého finančního sektoru velmi tristní. Pokusy svádět to na zvýšenou přísnost bankovního dohledu jsou přitom naprosto k smíchu. Svět totiž pravidla našeho dohledu valně nezajímají. Každou mezinárodní instituci, která zvažuje, zda a za kolik půjčí jakéko- li české bance, daleko více zajímá například názor ratingové agentury Standard & Poors. Ta ve své studii z počátku roku odhaduje maximální zastoupení problémových úvěrů v portfoliích českých bank v případě možného budoucího cyklického vývoje ekonomiky na 35 až 70 procent. Řadí tak naše banky vedle bank rumunských, ruských, ukrajinských. Samozřejmě nejde přitom o srovnání současné finanční síly a stability bank, kdy ty české stále patří k tomu lepšímu, co na Východě operuje. Jde ale o dosažený úspěch při potřebných reformách. České výsledky jsou z tohoto pohledu jednoznačně neúspěchem.
Nic na tom nemění skutečnost, že naši bankéři se toho již hodně naučili. Bankovní sektor je totiž jen oknem do zdraví celé ekonomiky. Jeho nemoc vyplývající ze zanedbání restrukturalizace právě v první polovině devadesátých let je již v chronickém stadiu a má vážné národohospodářské důsledky. A opět lze citovat zahraniční autoritu. Mezinárodní investiční banka Goldman Sachs zveřejnila minulý týden zajímavé srovnání fiskálních nákladů restrukturalizace v nejvýznamnějších středoevropských ekonomikách. V letech 1991 až 1998 věnovalo na svou restrukturalizaci nejvíce prostředků Maďarsko. Částka odpovídala každoročně průměru 2,6 procenta hrubého domácího produktu. Na posledním místě žebříčku se umístila Česká republika s investicí do restrukturalizace ve výši pouhého jediného procenta HDP. Odhad do budoucna je neméně tristní. Maďarům bude stačit podpora restrukturalizace ve výši 1,2 procenta HDP, zatímco my budeme muset investovat pomalu dvakrát takový díl. O to méně zbyde na spotřebu a sociální komfort.
Václav Klaus rétoriku nezměnil. Pořád se domnívá, že mírnější pravidla pro bankovní regulaci a ještě levnější peníze jsou tou nejlepší cestou k tomu, aby se podnikům opět otevřela cesta k úvěrům a dalšímu podnikání. Možná je o tom dokonce přesvědčen do té míry, že by byl plzeňské Škodě, Tatře, ČKD ochoten i dnes půjčit dokonce své vlastní peníze. Možná by to měl udělat a předvést bankéřům, jak se správně podstupuje podnikatelské riziko.
Vláda by však asi měla postupovat jinak a vytvořit všechny podmínky pro skutečnou restrukturalizaci podniků, bankovního systému i systému zdravotního a sociálního. Z přístupu k potřebným legislativním změnám se nezdá, že by si byla vědoma, kolik let již tato země na cestě k prosperitě promarnila.
