Vzbouřené mladíky nepohání nenávist k západní civilizaci
Vzpoura na francouzských předměstích prý ukazuje, že Evropa je definitivně v koncích. Nedokáže se vyrovnat s komunitami přistěhovalců. Nefunguje nic. Politika postavená na respektu ke kulturním odlišnostem údajně vedla k teroristickým útokům v Británii a vraždám známých osobností v Nizozemsku. Politika vycházející z integrace přistěhovalců vedla k řádění vandalů ve Francii. Toto je však pohled přehnaně sýčkujících komentátorů. To bychom také mohli tvrdit, že selhává demokracie stejně jako tyranie, politický pluralismus stejně jako vláda jedné strany. Ve všech režimech jsou přece nějaké problémy.
Vlastně je zapotřebí obojí - respekt ke kulturním odlišnostem i rozumná míra integrace. Na úkor jednoho nemůže být potlačováno to druhé. Ve Francii neselhala ani tak teorie, jako spíše praxe. Přistěhovalci a jejich potomci se měli včlenit do francouzské společnosti. Neměly být žádné zásadní rozdíly mezi Francouzi světlé a tmavé pleti, jejich právech a životních příležitostech. Ve skutečnosti však na předměstích vznikla ghetta, v nichž žijí především imigranti, jejich děti a vnuci. Z velké části byly jejich původní zemí muslimské státy, mnozí z nich zůstávají věřícími muslimy, ale mezi řádícími mladíky je i hodně těch, kterým toho islám mnoho neříká.
Ještě před pár desetiletími byli na francouzských předměstích výrazněji zastoupeni i Francouzi, jejichž předci žili v zemi po mnoho generací. A také přistěhovalci z jiných oblastí než severní a subsaharská Afrika. Dnes výrazně převažují Arabové a černoši. Ti totiž neměli takové finanční možnosti, aby v minulosti využili některých programů, díky nimž bylo možné získat bydlení v jiných částech měst. Ač francouzští občané, setkávají se lidé z předměstí s diskriminací - především sociálně-ekonomickou. Nemají a mnohdy ani nemohou mít pocit, že je většinová společnost přijala mezi sebe. Vinu je přitom nutné hledat na obou stranách (více na straně 32). Teroristické útoky po celém světě navíc právě nepomáhají zúžit kulturní propast. Takové zprávy posilují nedůvěru vůči muslimské komunitě, byť islamistický radikalismus sdílí jen malá část muslimů - ve Francii stejně jako jinde ve světě.
Francouzská integrační politika nemá jen negativní stránky. Nezdá se, že by rozbouřené mladíky ve Francii poháněla nenávist k západní civilizaci či tamnímu republikánskému zřízení. Jejich frustrace pramení spíše z toho, že jsou z této společnosti vylučováni. Jsou naštvaní na zaměstnavatele, kteří si vybírají pracovníky s pěknými tradičními francouzskými jmény, na policisty, jež podezírají ze šikanování snědších tváří, na ministra vnitra, který používá hrubé výrazy, a na některé své spoluobčany, kteří dávají najevo svou přezíravost. Problém není v principu integrace, ale v rozporu mezi slovy a činy.
Je správné, když se potomci přistěhovalců ve školách učí respektovat republikánské zřízení a princip sekulárního státu. Rektor mešity na předměstí francouzského Lyonu Kamel Kabtane před časem v rozhovoru s českými novináři prohlásil, že v sekulární Francii mají muslimové lepší podmínky pro praktikování islámu než v některých zemích, z nichž přišli. Je také logické, když jsou ze země vyhošťováni ti, kteří nehodlají respektovat právo hostitelského státu - ať už jde o některé imámy, nebo výtržníky s jiným než francouzským občanstvím. Francouzští občané pak přirozeně podléhají zákonům republiky a nesou za své činy odpovědnost přímo v zemi.
Je ale nemožné se integrovat, když vám vaše okolí naznačuje, že si vás vlastně nepřeje. To ani nemusí být čistě etnický problém. Francouzský ekonomický systém fakticky dává přednost sociální ochraně zaměstnanců před vstřícností vůči nezaměstnaným. Trh práce je nepružný, odbory úspěšně bojují proti propouštění z velkých podniků, náklady na pracovní sílu jsou příliš vysoké na to, aby motivovaly podnikatele k příjímání nových pracovníků. Kritika francouzské ekonomiky je leckdy nespravedlivá, protože pomíjí vysokou technologickou úroveň tamního průmyslu a nejvyšší produktivitu práce na světě. Je však možné se ptát, na úkor čeho Francie těchto úspěchů dosáhla. Velkou slabinou je sféra malých a středních podniků, které by mohly absorbovat značnou část nezaměstnaných. Míra nezaměstnanosti je vysoká zvláště u mládeže, a to nejen té z předměstí. Potomci přistěhovalců však mají dvojnásobnou smůlu. Jejich otcové přišli za prací v tradičních průmyslových odvětvích, v nichž příležitostí postupně ubývalo. Čtvrtě „novodobého proletariátu“ však zůstávaly a měnily se v odtržená ghetta.
Problémem je také to, když rozumná integrace přerůstá v násilnou asimilaci. Jistě, je těžké hledat onu hranici. Názory na takzvaný šátkový zákon, který zakazuje nošení viditelných náboženských symbolů ve veřejných školách, se liší. Nejde náhodou o potlačování projevů kulturní odlišnosti, které už hraničí s asimilací? Tato otázka je přinejmenším zcela legitimní. Pro některé radikální obhájce republiky jsou přípustná pouze individuální práva. Odmítají jakékoliv projevy kulturní autonomie etnického či jiného širšího společenství lidí. Tím ale republice neprospějí.
