Barevná světla Fujisanu

Na místě Berlínské zdi dnes stojí moderní polyfunkční komplex

Je jen málo developerských projektů, důvodem jejichž zrodu byl obyčejný lidský sentiment. Jedním z takových staveb je multifunkční komplex Sony Center na Potsdamer Platz v Berlíně. Podivuhodné seskupení budov na hlavním berlínském náměstím denně navštíví přes osmdesát tisíc lidí.

Japonské vzpomínky.

Bývalý prezident společnosti Sony, dnes více než osmdesátiletý Norio Ohga, studoval v letech 1955 až 1957 na berlínské hudební akademii. „Vždy jsem považoval toto město za svůj druhý domov,“ tvrdí hudební znalec a obdivovatel dirigenta Herberta von Karajana, s nímž po dobu svého pobytu v Německu udržoval přátelské vztahy. Není divu, že se Ohga velmi snažil, aby pozemky na Potsdamer Platz, které v roce 1991 město prodávalo, získal pro Sony. Velmi si totiž přál, aby evropská centrála měla své sídlo právě v centru sjednoceného Berlína.
Sony pro uskutečnění svého záměru potřebovala developerskou společnost. Za svého partnera vybrala newyorskou firmu TishmanSpeyer, v jejímž portfoliu jsou nejznámější newyorské budovy, jako je například DaimlerChrysler nebo Rockefellerovo centrum. Společně vypsali architektonickou soutěž. Vítěz byl vyhlášen v roce 1992. Stala se jím chicagská architektonická kancelář Murphy Jahn.
I když v současné době rostou v Berlíně multifunkční komplexy jeden za druhým, má Sony Center několik zvláštností. „Na rozdíl od jiných komplexů, které jsou dílem několika architektů, práce na Sony Center řídil pouze jeden člověk, Američan německého původu Helmut Jahn. Architektura budov je zcela netypická pro Berlín. Připomíná spíše New York,“ říká Peter Kercher, ředitel správy nemovitostí TishmanSpeyer.

Ničitelé města.

Představitelé města očekávali, že Jahnův projekt bude sice moderní, ale bude respektovat historické stavby v okolí, jako je Brandenburská brána a menší objekty v nedaleké zoologické zahradě, která je pro Berlíňany tím samým co Central Park pro Newyorčany. To bylo ale pro Jahna nepřijatelné. Není divu, že projekt v začátku vyvolal kritiku architektů, ale i samotných obyvatel. „Když jsem šel do baru a někdo z mých kolegů prozradil, že pracuji na tomto projektu, nadávali mi, že se snažím zničit město,“ říká americký architekt Vincent Marani.
Dnes už je nálada zcela jiná. Každý den přicházejí na Potsdamer Platz tisíce lidí – do práce, za zábavou, do vyhlášených restaurací nebo jen tak na procházku, neustále je slyšet cvakání fotoaparátů. Konají se zde výstavy, společenské show při premiérách filmů. „V létě, během světového šampionátu ve fotbale zde byla umístěna obří obrazovka. Přenosy vysílala soukromá televize, a přitom většina Němců nemá na tento placený kanál přístup. Proto jsme zde po čtyři týdny vysílali přenosy zápasů. Vypadalo to tu jak na skutečném fotbalovém stadionu,“ vzpomíná Kercher. Dnes obří obrazovku venku vystřídaly avantgardní umělecké artefakty.

S Modrým andělem v domě.

Projekt, jehož náklady dosáhly 1,5 miliardy marek, tvoří osm budov spojených ohromnou střechou. Většina z plochy o rozměrech více než 160 tisíc metrů čtverečních jsou kanceláře, část jsou byty, obchody a restaurace. Převažujícím materiálem, který byl na stavbu komplexu použit, je sklo. Budovy tak působí velmi lehkým dojmem. Sony Center je dostupný S-Bahnem a U-Bahnem, v jeho podzemí je navíc přes osm set parkovacích míst. Raritou projektu je podzemní komunikace, která je určena pro zásobování a vyvážení odpadu. Okolí tak nezatěžují nákladní auta a popeláři.
„Setkali jsme se s ohromným zájmem o pronájem prostor v Sony Center. Během jednoho roku byly všechny maloobchodní a administrativní plochy obsazeny,“ říká Peter Kercher ze společnosti TishmanSpeyer, která kromě developmentu měla na starosti i marketing a pronájem prostor. Dnes zeje prázdnotou pouze místo po bývalé restauraci. „I když mají firmy zájem, nechceme nic uspěchat. Chceme si být jisti, že nový nájemce přidá místu určitou hodnotu. Proto to nemůže být třeba McDonald´s,“ tvrdí Kercher.
V nejvyšší šestadvacetipatrové budově komplexu mají ústředí Deutsche Bahn, další objekty si pronajaly francouzská farmaceutická společnost Sanofi-Synthélabo, Sony a Sony Music. Dále je zde osm multiplexů a největší evropské trojrozměrné kino 3D IMAX pro 550 diváků. Na Potsdamer Platz také sídlí Filmový dům. V něm je umístěna největší filmová knihovna v Německu, muzeum německé kinematografie a německá filmová a televizní akademie. Nejvíce prostoru je věnováno hvězdě předválečného německého filmu Marlene Dietrich.

Hotel na kolejích.

Město při prodeji pozemků stanovilo podmínku, že do budoucího komplexu architekt zakomponuje i zbytky grandhotelu Esplanade. Ten byl otevřen v roce 1908 a od té doby byl spojen s německou smetánkou. Mezi návštěvníky patřili němečtí císaři, setkávali se v něm Charlie Chaplin nebo Greta Garbo. Během druhé světové války byl hotel rozbombardován, takže se zachovaly pouze tři sály, které byly po válce prohlášeny kulturní památkou.
Helmut Jahn posunul tyto tři sály o sedmdesát metrů. Tisícitunové kolosy umístil do speciální bedny, kterou převezl na kolejích. Historické sály se staly součástí luxusní restaurace, která je však přístupná, pouze pokud si ji dopředu rezervujete. Přesto ale části bývalého grandhotelu Esplanade uvidíte i zvenčí. Jahn totiž původně vnitřní omítky obložil skleněnými vitrínami a dnes tvoří venkovní prostory. Procházíte-li se touto částí Sony Center, připadáte si jako v muzeu. To byl také Jahnův záměr. Vedle supermoderní architektury je více než sto let stará štuková omítka, zdobený krb a nad ním benátské zrcadlo.

Hlavy obrácené k nebesům.

Nad zbytky hotelu je umístěn speciální most, na kterém je „zavěšena“ rezidenční část. Celkem je v Sony Center 67 apartmánů na pronájem a 134 kondominíí. Bohužel, ukázalo se, že rezidence jsou nejslabším článkem celého projektu. Mohou si je totiž dovolit jen skuteční boháči. Za metr čtvereční zaplatí zájemce kolem pěti tisíc eur. „Pohybujeme se na velmi těžkém trhu, protože konkurence je silná a tyto byty patří mezi nejluxusnější a samozřejmě i nejdražší v Berlíně,“ říká Peter Kerscher.
Rezidence, jejichž rozměry se pohybují od šedesáti až po více než dvě stě metrů, jsou s kompletním servisem. To znamená, že domovní služba se majitelům stará o nákup, úklid nebo praní prádla. Standardní je klimatizace, moderně vybavené koupelny a kuchyně. Kercher tvrdí, že poptávka po těchto apartmánech se časem zvýší. V blízkosti Sony Center bude na jaře příštího roku dokončen hotel Ritz Carlton a nové luxusní byty. „Potsdamer Platz a okolí bude skutečně prestižní adresou,“ dodává.
Osm budov komplexu spojuje ohromná střecha, jejíž náklady přesáhly dvacet milionů marek. Helmut Jahn musel tvrdě bojovat, aby tuto nákladnou součást projektu prosadil. Dnes je prosklená střecha jedním z důvodů, proč náměstí navštěvuje takové množství lidí. Její tvar připomíná vrchol japonské sopky Fujisan. Během dne zaujme hlavně svou obří konstrukcí. V noci se zde konají pozoruhodné světelné show. Fórum je největším venkovním zastřešeným prostorem v Berlíně. „Lidé do sebe nechtěně vrážejí, protože stále chodí s pohledem upřeným vzhůru,“ říká s úsměvem Kerscher. Není divu. Výrazné barvy se mění v pravidelných intervalech a střecha Sony center je tak jednu z dominant Berlína. Kruhem přes ostnatý drát V době, kdy byl Berlín hlavním městem Německé demokratické republiky, sloužil jako centrální náměstí proslulý Alexander Platz. Před rozdělením města ale prvenství patřilo Potsdamer Platz, nedaleko zoologické zahrady, Reichstagu, Bundeskanzleramtu a necelý kilometr od Brandenburské brány.
Náměstí bylo vždy spojeno s avantgardními umělci a intelektuály. Bylo proslulé bujarým nočním životem, lemovaly ho obchůdky, hotely, taneční sály, nespočet kaváren, pivnic a vináren. Sídlila zde například firma Ufa, což byla v meziválečném období největší německá filmová společnost. Okolní luxusní rezidence obývali němečtí milionáři. Na Potsdamer Platz je také nejstarší vlakové nádraží ve městě. V roce 1924 zde bylo zavedeno první pouliční osvětlení v Evropě.
Začátek dlouhé krize pro Potsdamer Platz znamenala druhá světová válka. Kvůli možnému umístění Hitlerových bunkrů bylo náměstí těžce bombardováno a z luxusních domů zbyly jen ruiny. Další zkáza přišla v roce 1961 při stavbě Berlínské zdi. Ta procházela samým středem náměstí. Obchody a hotely vystřídaly strážní věže, ostnatý drát a hraniční stráže. Dříve lukrativní místo se stalo územím nikoho.
Na lepší časy se začalo oblýskat až po pádu zdi v roce 1989. V centru Berlína byly náhle volné pozemky, takže město vypsalo veřejnou architektonickou soutěž. Pozváno bylo celkem šestnáct evropských architektů, jejichž úkolem bylo přijít s nápadem, jak tyto pozemky v budoucnu využít.
Vítězi soutěže se stali Christoph Sattler a Heinz Hilmer. Jejich projekt počítal s tím, že na nich vyroste komplex, který bude spojovat obchodní, zábavní a rezidenční funkci. Nápad německých architektů sloužil později jako podklad pro budoucí developerské projekty na Potsdamer Platz a sousedním Leipziger Platz. Prvním multifunkčním komplexem, který byl v této lokalitě postaven, je centrum DaimlerChrysler.
Sousední pozemky prodalo město společnosti Sony. Smlouva byla podepsána jen několik dní poté, co Bundestag odhlasoval, že se federální vláda přestěhuje z Bonnu do Berlína, jehož centrálním náměstím je po sjednocení opět Potsdamer Platz. Vincent Marani Nikdy tam není nuda EURO: Byla příprava projektu Sony Center něčím výjimečná? MARANI: Nemyslím. Ředitelem architektonické společnosti, která projekt navrhla, je Helmut Jahn, Němec, který čtyřicet let pracuje ve Spojených státech, a většina práce vznikala v německé pobočce. Všichni, kteří pro Jahna pracují, vědí, jak vypadá evropský design budov. Myslím, že architektura Sony Center je mezinárodní. V Německu je více podobných komplexů a třeba i v Praze se staví budovy v tomto architektonickém stylu.

EURO: Pronájem prostor v Sony Center byl velmi úspěšný. Výjimkou však byly byty. Proč je podle vás rezidenční část tak problematická? MARANI: To je věc, která souvisí s německými urbanisty. Podle plánů městských architektů musí mít každá budova stejnou strukturu - retailovou část, administrativní prostory a zbytek byty. To je ale pouze sen. V realitě to nemůže fungovat hlavně kvůli financím. Pokud pronajímáte kanceláře, máte mnohem větší zisk než z pronájmů bytů. Navíc stavební práce jsou v Německu velmi drahé. Museli jsme postavit rezidence za takové náklady, kterým odpovídá naprosto nereálné nájemné. Bohužel, městští architekti nejsou developeři, nestarají se o finanční stránku. Snaží se tímto způsobem tlačit na developery, aby stavěli byty. Ze začátku Helmut Jahn plánoval, že místo rezidencí vybuduje hotel, avšak developerská společnost TishmanSpeyer udělala výzkum a z něj vyplynulo, že je v Berlíně hotelů nadbytek. Dnes je situace naprosto opačná. Tím, jak je Berlín stále důležitější, přijíždí tam více lidí.

EURO: Změnilo se od té doby něco k lepšímu, co se týče městských architektů? MARANI: Bohužel ne. Stejný problém jako v Sony Center mají i jiné komplexy v Berlíně. Je to pohroma plánování, ale bohužel Němci v tom pokračují. Nechtějí pochopit, že kancelářské budovy jsou jedna věc a rezidenční domy druhá. Je velmi neobvyklé míchat v jedné budově tyto dvě funkce - žádný obyvatel bytu nechce, aby byl během dne rušen lidmi, kteří v domě pracují. Dalším problémem je bezpečnost. Samozřejmě že vždy budou existovat lidé, kteří si byty v Sony Center koupí. Mohou to být ale pouze bohatí Němci, kteří třeba žijí v Mnichově nebo v Hamburku a chtějí mít ještě jeden byt v Berlíně. Je to totiž velmi drahé bydlení. Pokud si vzpomínám, měsíční nájemné malého bytu se pohybovalo kolem šesti tisíc marek. A to je nájem v Berlíně obecně nižší než v Praze.

EURO: Neznamená zahrnutí rezidenční části do komplexu i jistou výhodu? Sony Center není mrtvým místem ani poté, co lidé odejdou z práce. MARANI: To náměstí je stále plné lidí. Navštěvují restaurace, kina, večer přicházejí na světelnou show na střeše. Stále je důvod, proč tam zajít. Helmut Jahn projektoval centrum tak, že nikdy není mrtvé, nikdy nemůžete říct, že je tam nuda. Stále se děje něco vzrušujícího. Další turisty přitahuje například filmové muzeum. I bez rezidencí má centrum mnoho funkcí.