Baronka Catherine Ashtonová má tak trochu štěstí v neštěstí. Nový post evropské „ministryně zahraničí“ dostala hlavně proto, že ho hlavní unijní politici nechtěli obsadit opravdu schopnou osobností. A tento paradox ji ve funkci nadále drží. O výměně Ashtonové se s různou intenzitou pravidelně šušká, vaz jí ale nejspíše nezlomí ani její poslední diplomatický přešlap, který poškodil vztahy s Izraelem a posílil dojem, že Evropská unie je nevyváženě propalestinská.
Na konferenci o Palestině minulý týden Ashtonová smotala dohromady hned několik strašlivých událostí poslední doby, při kterých zemřely či umírají děti: nehodu autobusu ve Švýcarsku, střelbu extremisty v Norsku a naposledy v Tolouse, pokračující masakry v Sýrii, ale také utrpení dětí v Gaze.
Ostrá reakce Izraele přišla vzápětí. Ashtonová v podstatě porovnala vraždy židovských dětí v Tolouse s tím, co se „děje v Gaze“. Baronka sice tvrdila, že její výrok byl překroucený, protože zmínila i izraelské město Sderot, které trpí pod bombami střílenými z nedaleké Gazy. Přesto se raději stáhla z očí veřejnosti, například zrušila tiskovou konferenci s norským ministrem zahraničí.
Paradoxní je, že k lápálii došlo jen krátce poté, co baronka najala na místo poradce pro komunikaci nového dobře placeného experta, který má vtisknout jejímu počínání chybějící vizi a směřování. Už od svého nástupu do funkce se totiž Ashtonová potýká s nevalnou pověstí. Prý je nekompetentní, o zahraniční politice toho moc neví a celkově se na svůj post nehodí. Pod jejím vedením evropské diplomacie EU loni zprvu jen tiše zírala, co se to děje za jejími humny v arabském světě. Ashtonové se sice podařilo sjednotit členské státy v embargu nákupu ropy z Íránu a prosadila zpřísňování dalších sankcí, ale jaké strategické cíle má EU v regionu rok po arabském jaru, příliš jasné není. Značně problematické je také chaotické budování nové unijní diplomatické služby, která dodnes nefunguje, jak by měla. A řada kvalitních lidí, kteří do ní nastoupili, nyní svého kroku lituje.
Podle zákulisních informací vězí hlavní chyba Ashtonové v tom, že se obklopuje ochotnými přikyvovači. Setrvává tak v izolaci a dojmu, že se proti ní všichni nespravedlivě spikli.
Málokdo je s Ashtonovou spokojený, ale nikdo se nemá k tomu, aby ji vyměnil. Ostatně členské státy v čele s Francií si ji podobně jako prezidenta Evropské unie Hermana Van Rompuye vybraly jako neškodného úředníka, kterého mohou dle potřeby ovládat. Dalším kohoutům na smetišti usilujícím o místo na výsluní – Barrosovi a van Rompuyovi – se slabá pozice baronky také celkem hodí. Menší státy, které by si naopak přály silnějšího šefa diplomacie EU, jsou vůči vlivu Francie či Německa bezmocné. A tak Ashtonová podle všeho na svém postu zůstane další dva roky a sen některých o jednotné a robustní evropské diplomacii zůstane nenaplněn.
