ŘEDITELKA FESTIVALU COLORS OF OSTRAVA ZLATA HOLUŠOVÁ - Hudební festival Colours of Ostrava je přehlídkou neznámých jmen. Z marketingového hlediska je to sebevražedný projekt. Jenže letos už mu bude sedm let. Věřit instinktu a vkusu jeho šéfky Zlaty Holušové se totiž naučily tisíce lidí.
Pustá Stodolní ulice, něco po poledni. Otvírám dveře Templu. Na první pohled klub podobný mnoha dalším. Teď působí trochu ospale. Jeden ze zadních stolů ale vypadá jako chyba v Matrixu. Jako by tady přistál z kanceláře. Je na něm notebook, telefon, stohy papírů – a za ním sedí byznysmenka. Jenže opět jen na první pohled. Na ten druhý už vypadá spíš jako kombinace typické matky a květinového dítěte. Je to jedna z majitelů Templu a první dáma českých hudebních festivalů – Zlata Holušová. A Templ není jen klub, ale i její kancelář a pokusná laboratoř.
Je únor a ona má už od podzimu plno práce s přípravou čtyř červencových dnů festivalu Colours of Ostrava. Snad se zdá, že trochu brzy, ale výsledek stojí za to. Poslední dvě léta se ty čtyři dny staly hudební událostí roku. Alespoň podle akademiků udělujících v této kategorii cenu Anděl. A letošní čerstvě vyhlášené nominace naznačují, že by Holušová mohla skórovat potřetí. Ona sama je přesvědčena, že poslední ročník festivalu byl totiž nejlepší.
Do pořádání podobných akcí se pustila už v osmdesátých letech. Ještě jako studentka se podílela na práci pro Folkové kolotoče. Později začala sama pořádat rockové koncerty v Dolní Lhotě. Dovolovala si na ně zvát „režim ohrožující“ hudebníky – Nohavicu, Chadimu či Mertu. Po roce 1989 odešla pracovat jako hudební redaktorka do Českého rozhlasu Ostrava. Ale organizovat festivaly nepřestala. Pak se z ní stala podnikatelka. Uspořádala festival Hudba k tichu. V roce 1998 s kamarádem Vladislavem Kovalem zorganizovala první český world music festival – Dolnolhotský Buben. S Kovalem také otevřela i svůj první hudební klub Boomerang. Ten po šesti letech vyměnila za méně časově náročný Templ.
VELKÉ FESTIVALY
Další české festivaly, které
překročily hranici 20 tisíc
návštěvníků
• Rock for People
• Trutnov Open Air
• Benátská noc
• O2 Sázavafest
• Hip Hop Kemp
Barevná Ostrava a černá čísla
Colours of Ostrava se poprvé konaly v roce 2002. Festival dělá z bohem zapomenutého černého města metropoli světové hudby. Každoročně na něj přijíždějí muzikantské špičky z celé planety. Je to přehlídka hudebních stylů doslova od A až po Z. Na ostravské Černé louce už hrály hvězdy z Austrálie i Zambie. Přivedla je sem právě Holušová. Šéfka firmy Colour Produktion, jejíž hlavní akcí je festival Colours of Ostrava. V červenci, kdy příprava hudební přehlídky vrcholí, pracuje na festivalu bezmála tři sta lidí.
První ročník ostravského festivalu dělala jen s pomocí Vladislava Kovala a pár dalších kamarádů. Peníze tenkrát sháněli těžko. Nikdo příliš nevěřil úspěchu festivalu uprostřed industriální Ostravy. Pořádat tam akci postavenou na neznámých jménech odněkud ze Senegalu či Ghany se zdálo šílené. Riziko si uvědomovala i ona. Proto hudební nabídku chytře doplnila známějšími jmény, jako jsou Monkey Business a Kryštof. A podařilo se. Většinu peněz sehnali od města a produktových partnerů, Radegastu a Kofoly. Dorazilo něco okolo pěti tisíc návštěvníků.
Festival se líbil, ale prodělal. Pak rok od roku rostl a stával se známějším. Získal nového generálního partnera, Českou spořitelnu. Sjížděly se na něj stále větší hvězdy. A Colours pořád prodělávaly. Nejhorší byl druhý ročník. Festival tehdy stál šest milionů korun a ztráta činila skoro dva miliony. „Tohle je práce pro blázny, živit se jen jí by byl nepředstavitelný risk. Festival je absolutně nejistý podnik. Sice se okolo něj točí obrovské peníze, ale vydělat se na něm moc nedá. Já jsem prostě v první řadě fanda – a podnikatelka až v té druhé,“ vysvětluje Holušová.
Zlom přišel až předloni. Ve svém pátém roce Colours poprvé neprodělaly. Možná za to mohla i tehdejší „vlajka“, bývalý lídr Led Zeppelin Robert Plant. V roce 2007 už akce byla nepatrně zisková. Podařilo se jim vyrovnat téměř všechny minulé ztráty. Za vydělané peníze Holušová nakoupila elektrocentrály, které si až do té doby jen pronajímala. Vlajkovou lodí loňského roku byly francouzské hvězdy Gipsy Kings. „Cikánští králové si s sebou přivezli i to, čemu se říká hvězdné manýry. Před vystoupením nám oznámili, že nezahrají, dokud je nenamasírujeme. Když se nám podařilo sehnat maséry, řekli, že chtějí jen ženy. A my jsme hledali znova. Ale našli jsme a hrálo se,“ vzpomíná.
Jak se shánějí miliony
Minulé léto se na Colours sjelo dvacet tisíc návštěvníků a přes sto účinkujících. Náklady na uspořádání akce se vyšplhaly téměř na 25 milionů korun. Pronájmy prodejních ploch vydělaly pouhá čtyři procenta z této částky. Granty by rovněž festival neuživily – s šestnácti procenty obsadily třetí „příjmovou příčku“. Snad i proto, že správně vyplnit grantové žádosti není podle paní Holušové zrovna procházka růžovou zahradou. Druhé místo zaujímají s 25 procenty platící návštěvníci. Zbytek zaplatili sponzoři. Opatřit festivalu partnery je práce skoro stejně důležitá, jako najít mu kvalitní hudebníky. Sponzorů není nikdy dost. „Stačí, když se ocitneme v nemilosti partnerů – a Colours nebudou,“ říká jejich pořadatelka.
Zároveň ale dělá všechno proto, aby se to nestalo. „Sponzory oslovujeme už v září.“ To se začíná plánovat další rok. Domlouvají se bartry, marketingové strategie; pomalu se začínají míchat odstíny příštích Barev. Program sestavuje Holušová od ledna. Pomáhá jí v tom i práce v rozhlase a Templu. Díky rozhlasu má přehled o novinkách world music. A v Templu je testuje na hostech. Pustí cédéčko a sleduje, jak se líbí.
Velká část její práce tedy spočívá v poslouchání písniček a chození do klubu. Ovšemže dělá i jiné věci – třeba jezdí na festivaly. Málokdy totiž vsadí na umělce, které neslyšela na živo. „Je pro mě důležité kapelu vidět. Když hrají a mně jde mráz po zádech, tak věřím, že se budou líbit. V tom jsem se ještě nespletla.“ Že to funguje, potvrzuje i její kolega Koval: „Zlatka je geniální dramaturgyně s obrovským citem pro hudbu. Jen občas mívá hlavu v oblacích. Ale ví to, a tak má okolo sebe lidi, kteří ji přidrží při zemi.“ Ona se směje a souhlasí s ním: „Musíte najít lidi s vlastnostmi, které vy nemáte. Nezvládám papírování, úřadování a počty. Proto to nechávám na jiných. Třeba bez ekonomické ředitelky Marcely Krplové si další pokrok festivalu nedokážu ani představit.“
Když si vybere, ještě zbývá muzikanta přesvědčit, aby si na mapě našel Ostravu a přijel. „Oblíbený omyl je, že stačí mít dost peněz a pozvat hvězdy. Jenže festivalové léto má jen osm sobot. A o třicet velkých jmen bojuje tři sta velkých festivalů.“ Přednost mají ty zavedené a prestižní. Ale právě mezi nimi už Colours jsou.
Festivalové přípravy se zintenzivňují v dubnu. „Dva měsíce před festivalem pro mě ostatní svět zmizí.“ Seznam věcí, na něž je třeba myslet, má stovky položek: reklama, aparatura či uklízeči. Už v této fázi jejich šéfka špatně spí.
A pak to začne. Čtyři dny, kdy neusne vůbec. Výsledek celoroční práce totiž může pokazit maličkost – třeba zpožděné letadlo. „Je to adrenalinový sport. Lidé z úzkého vedení festivalu, kteří jsou přes rok nejlepší přátelé, jsou schopni se pohádat do krve. Za ty roky jsem ale zjistila, že na stres pomáhá jít mezi lidi. Zatímco se štáb z nějaké komplikace hroutí, návštěvníci ji většinou ani nezaregistrují. Usmívají se a spokojeně přecházejí mezi scénami.“ Letos bude na jedné z nich k vidění i izraelská zpěvačka Noa. Další ze Zlatiných velkých, leč neznámých jmen. Na koncerty této zpěvačky ovšem chodil i papež Jan Pavel II.
Jednoletá mandala
Čtvrtý den je konec. „Je to jako písečná mandala. Celý rok ji pečlivě, zrníčko po zrníčku, skládáte. Pak vaši práci rozfouká vítr. Vy stojíte znova na zelené louce a připadáte si tak trochu prázdní.“ Barvy je ale třeba ještě „dočistit“, sepsat zprávy pro partnery a dořešit jejich ekonomické aspekty. Až do září je co dělat. A pak se začíná znova. Mezitím od hudby odpočívá. „Po skončení festivalu odjíždím na měsíc do ticha. Třeba na meditační soustředění na Srí Lanku. Tam neposlouchám vůbec nic a ani sama nemluvím.“
Zatím se ale ke Colours vždy vrátila: „Hledám hudbu s poselstvím a ukazuji lidem krásu. Toho si vážím, a to mě u nich drží. Je to můj splněný sen.“ Doslova. Když jí bylo sedmnáct, příliš si nerozuměla se světem. Chodila po Beskydech jen se svým psem a snila. „Ta doba byla v mém životě hodně důležitá. Nejdůležitější. Protože já pak všechny ty sny během života uskutečnila. Věřím na to, že se sny z těch přecitlivělých let plní. Když se jim člověk nezpronevěří, časem si k nim dojde. Jsou lidé, kteří se nechají zapřáhnout do něčeho, co je nebaví. A to je oslabuje. Člověk by si měl uvědomit, co opravdu chce. Pak má dost síly dělat to dobře.“
