Letní shakespearovské slavnosti s velkým hostem
Herectví je do jisté míry beznadějné povolání. Proč? Protože existuje pouze v ten okamžik, kdy se děje. Jakmile představení skončí, zbývá herci jen jediná naděje: představení zítřejší. Když i to skončí, zbývá představení pozítřejší. A tak dál a dál, až po posledním představení nezůstane naděje žádná. Ale to je divadlo. Tak zahájil svůj rozhovor s týdeníkem EURO Jan Tříska, od 28. června Král Lear.
EURO: A jak je to s existencí herectví u filmu?
TŘÍSKA: U filmu je to s onou existencí trochu jinak, protože herectví je zaznamenáno. Ale i přesto se na staré filmy zapomíná úplně stejně jako na stará představení. Ba možná dokonce i víc, protože filmový pás dokáže uchovat důkaz, že film byl třeba špatný.
EURO: Takže to, že divadelní představení zaznamenána nejsou, přispívá k představám, které mohou být pouze mýtické…
TŘÍSKA: Přesně. O divadelních představení vznikají jakési mýty, takže vy dneska můžete slyšet legendy o tom, jaký byl Vojan fantastický herec, můžete poslouchat mýtické historky o tom, jaký byl Mošna herec. Čili s tou beznadějí je to vlastně dvojsečné.
EURO: Pokud jde o vaše představení, blíží se mýty o nich vaší vlastní zkušenosti?
TŘÍSKA: Ne, já o tom nemám žádné iluze. Kdysi jsem hrál Romea a to představení je dnes považováno za jakési legendární, kultovní představení. A přitom není zaznamenáno, existují jenom fragmenty, které zachytil Radúz Činčera. Ale mám jeden příklad. Může se mi stát, že mě někdo zastaví na ulici a řekne: Já vás pamatuju, jak jste hrál Tuzenbacha ve Třech sestrách. I s tímto představením jsou spojeny mýty. Jenže mně se jednou v New Yorku dostala do ruky gramofonová deska se scénami z těch mýtických Třech sester a když jsem si ji poslechl, svůj výkon jsem nenáviděl. Já měl pocit, že tam nesnesitelně recituji, že to nemá vůbec nic společného s lidskou řečí.
EURO: Zajímá mě ta beznaděj, jak o ní mluvíte, a také ona naděje na existenci spojená s příštím představením. Premiéra tedy není konečným zážitkem? Reprízy nejsou jen rutinním opakováním něčeho již vykonaného, zpracovaného, pochopeného? TŘÍSKA: Když píšete, můžete si předpředepsat kapitolu v hlavě a potom ji „jen“ zaznamenat (i když samozřejmě během klapání do klávesnice na vás přichází inspirace, která onen předpředepsaný text ještě ovlivní). V herectví takovýto druh zážitku neexistuje. Já si mohu během měsíců příprav udělat sebepodrobnější představu o tom, jak můj Lear bude chodit, jak se bude zlobit, jak se bude smát, jak se bude rozčilovat, jak bude plakat, a stejně z těchto předpředstav nic nebude platit. Abych vám řekl pravdu, já si po letech zkušeností ty předpředstavy ani nedělám. Protože vím, že zkouškový proces vás spolu s textem, v tomto případě Shakespearovým textem, zavede do končin, které jsou zcela nenadálé. A musím říct, že jsem z toho kolikrát absolutně udivený a naprosto ohromený, že ONO to v podstatě vládne mnou, a nikoli že já vládnu TÍM.
EURO: V české tradici jsou spisovatel, dramatik i herec svědomím národa, v české tradici mají tito lidé měnit svět. Trpěl jste vy někdy touto iluzí? Chcete letošním králem Learem vyřešit svět?
TŘÍSKA: Ne. Ale vím přesně, o čem mluvíte. Ač se to zdá býti přehnané, něco pravdy na tom je. Každý umělec by měl cítit odpovědnost za to, co dělá. Neboť umělecká práce v jakémkoli oboru zasahuje do věcí veřejných, je to veřejná činnost. Na druhé straně by nikdo neměl být natolik nafoukaný, a spíš by měl každý v sobě nalézt dostatek skromnosti, aby si snad proboha nemyslel, že svou činností může věci veřejné vyřešit.
EURO: Vy jste ostatně musel ve Spojených státech najít kulturní prostředí, které by něčemu takovému vůbec nerozumělo… TŘÍSKA: Myslím, že tomu tak úplně není. Protože už jenom kdybychom si vzali takové fragmenty vlivu, jako například: jak je hrdina oblečen ve filmu, jaké brýle má na nose ve filmu, jak se chová ve filmu, jestli kouří, nebo nekouří. I to může mít v mnoha v případech nejenom fragmentární, okrajový vliv, ale naopak dalekosáhlý vliv na chování celých generací. Čili i v kulturách, ve kterých se netvrdí, že spisovatel, divadlo a herectví jsou svědomím národa, kupodivu v jistém smyslu platí, že umělci svědomím národa jsou.
EURO: Já si velice živě vzpomínám na to, jak jeden historik na universitě ve Stanfordu celou hodinu přednášel o tom, jak polský básník Czeslaw Milosz prohlásil, že „Poláci jsou šťastným národem, protože mají velké básníky“. Podle onoho profesora by Američané tohle nikdy prohlásit nemohli.
TŘÍSKA: Ten, kdo to říkal, byl intelektuál, a jak známo, intelektuálové si dokáží vyložit a vysvětlit všechno; odspoda, shora, zleva i zprava. Takže je to nakonec věc pouze sémantická. Kdybyste tomu profesorovi býval na tom místě řekl: Pane profesore, jak je to třeba s D. J. Salingerem a jeho knihou Kdo chytá v žitě? Má vliv na celou řadu generací a jde o jedinou útlou knížku. Pak by nemohl říct ani popel.
EURO: Všiml jsem si, že se vás všichni ptají, jakých si v České republice všímáte politických změn. Vnímáte proměny českého jazyka?
TŘÍSKA: Ó samozřejmě. Strašně! Dokonce nejvíc. Existují idiomy, které na první poslech nenávidím. Ale proto, že vím, jak to s jazykem je, musím mlčet, srazit paty, obrazně řečeno, a poslouchat. Nové obraty, jazykové obrazy a idiomy se rodí navzdory tomu, jestli my chceme, nebo nechceme. Já vám řeknu příklad, čemu se třeba vyhýbám: Já chápu, co to znamená „být v pohodě“ nebo „je to v pohodě“. Nemusí mi nikdo vysvětlovat valéry toho výrazu, ale přesto ho nepoužívám. Vznikl za mými zády ve chvíli, kdy jsem „byl, nebo nebyl v pořádku“.
EURO: Přemýšlel jste někdy o tom, jestli ony změny v jazyce odrážejí také změnu v myšlení?
TŘÍSKA: Ano, samozřejmě, tak to je. Já bych si tady mohl na mnoho věcí stěžovat, ale nechci. I když - ano, na jednu věc si stěžovat můžu. Překvapuje mě, kolik vulgarismů se objevuje ve zdejší veřejné debatě. Já jsem četl řadu rozhovorů svých hereckých kolegů, kteří nejenom že během rozhovoru používali vulgární výrazy (což mne do jisté míry překvapuje, avšak budiž), ale co mne překvapuje ještě víc, že ten, co rozhovor napsal, ony výrazy převzal. Co mne překvapuje na třetí, je to, že pak musel existovat nějaký editor, který to také schválil. Čili: máme tady tři instance za sebou, které na veřejnost propustily argotové výrazy. A to, mezi námi děvčaty, je mi odporné. Protože já si myslím, že to jazyk strašně snižuje.
EURO: Když jste se nakonec zabydlel v angličtině, umožnilo vám to nahlédnout češtinu novýma očima?
TŘÍSKA: Uvědomuji si to denodenně. Díky angličtině nechápu spoustu věcí v české syntaxi. Nechápu zdejší noviny a jejich jazyk, který je rozvláčný, dlouhý a nepřesný. Ale aby nevznikl dojem, že jde pouze o angličtinu. Před časem jsem hrál v divadelní hře z italského prostředí a postava, kterou jsem představoval, byl Ital. Já jsem se pod dojmem té hry začal intenzivně učit italsky. A i tenkrát jsem zjistil, že ať se učíte kterýkoli cizí jazyk, umožňuje vám to zpětný pohled na vaši mateřštinu.
EURO: V Lidových novinách jste uvedl, že v Americe má herec jen tu roli, která mu opravdu patří. Proč vám v Praze patří král Lear?
TŘÍSKA: Myslel jsem to tak, že ve Spojených státech je každá získaná role výsledkem velice náročného konkursu. Když producenti a režisér vybírají v Americe Hamleta, mohou si vybrat ze sta a sta a sta Hamletů. Když bude režisér a producenti obsazovat Hamleta v Čechách, mohou si vybrat ze dvou nebo ze tří nebo ze čtyř.
EURO: Ano, ale ti Hamleti musejí cítit, že jim role patří. Proč jste stál o to, aby vám patřil král Lear?
TŘÍSKA: Ale to vyznívá, jako kdybych se domníval, že nikomu jinému to nepatří, a tak to není. Podívejte, já vím, jak vy to myslíte, a vy víte, jak já to myslím, tak si budeme povídat třeba o autech… Jenže proč by se pak dělaly interview, že jo?
EURO: Třeba proto, že vy jste zboží - to o sobě občas říkáte, ne?
TŘÍSKA: Ano. Herec je zboží a představení je budoucí zboží, které se prodává na jednotlivá sedadla. Ale jde o problém sémantický. Můžeme se na mě dívat jako na zboží, kteréžto prodává budoucí zboží, to jest inscenaci Krále Leara, kterážto se rozprodává na splátky po jednom sedadle. Když se ale na to budeme chtít dívat z pohledu hogo fogo, řekneme, že svou hřivnou přispívám do klenotnice národa. To prostě jsou dva zcela protichůdné náhledy na věc, je to zcela protichůdná sémantika, jenomže kupodivu, někdo chce slyšet jenom to, a jiný zase jenom tamto. A s tím musím v Čechách, když dělám rozhovory, bez přestání bojovat. S vámi já se cítím zcela svobodný, protože vím, na co se ptáte, a vy víte, jak odpovídám. Cítím, že nemáte žádnou předpojatost a že mě nenutíte, abych vám ji naplnil. Stává se, že přijdu k rozhovoru a žurnalista je celý nadržený na to, jak budu popisovat nostalgii, smutek, stesk po domově, zazpívám Kde domov můj, zaslzím. Cítím, že chce tohle všechno předvést, a tak se automaticky zašprajcuju, a just nic takového neřeknu.
EURO: A dokázal byste o sobě říct, že jste zboží, v době, než jste emigroval? V kontextu českých šedesátých let?
TŘÍSKA: Hmmm, to je velmi dobrá úvaha. Možná že bych to nedokázal říct především proto, že by mě to ani nenapadlo. Tehdejší klima bylo natolik rozdílné, že zmíněné předpojatosti nahrávaly spíše sentimentu a oněm citátům, kterých jsme se dotkli o spisovatelích a svědomí národa. Nápad, že divadelní představení je zboží a film je průmysl, by se třeba nikdo neodvážil ani vyslovit. I dneska ostatně vypadá taková úvaha - v těchto zdech, v těchto historických budovách, poněkud kacířská. Ale znovu opakuji, na věc se můžeme dívat zleva nebo zprava. Jestliže se na mě někdo chce dívat jako na básníka, a nikoli jako na zboží, já mu za to pěkně děkuju. Ale ať mi, proboha, nikdo nic nevnucuje.
