(perex)
Teoreticky bychom k sobě měli mít blízko, navíc v tak rozšířeném a globalizovaném kumštu, jakým je film. V době, kdy Evropská unie všemožně podporuje koprodukce mezi evropskými zeměmi, ale Česko a Slovensko paradoxně zůstávají poněkud stranou.
(text)
Ze slovensko-českých nebo česko-slovenských koprodukčních filmů se v posledních dvou letech probojoval do první dvacítky české hitparády jen film Bathory Juraje Jakubiska s téměř jedním milionem diváků v Česku a půl milionem na Slovensku, Tobruk Václava Marhoula (v Česku 140 tisíc diváků) a Šteindlerova komedie O život (90 tisíc diváků). Koprodukční Anglické jahody se musely spokojit jen se 44 tisíci českých diváků a další česko-slovenskou koprodukci Hodinu nevíš vidělo v Česku jen na 22 tisíc lidí.
U našich východních sousedů zůstává po rozdělení Československa top slovenským filmem Bathory, na druhém místě je Fontána pro Zuzanu 2 a 3 (1993, 1999), následují Suzanne (1996), Vášnivý bozk (1994), Na krásnom modrom Dunaji (1994), Sokoliar Tomáš (2000), Záhrada (1995) a Rivers of Babylon (1998). V Česku dosáhly některé z nich na desítky tisíc diváků, jenže to už se vracíme do devadesátých let minulého století. Po roce 2000 návštěvnost slovenských filmů v Česku klesá.
Trend souvisí nejen s klesajícím počtem filmů vyrobených na Slovensku. Z ročně natočené zhruba pětadvacítky českých celovečerních filmů jich po roce 2005 vznikl v koprodukci se Slovenskem pouze zlomek (viz Kapky v moři; do výčtu je třeba započítat také větší koprodukci filmu Jánošík – Pravdivá historie). Řádově dvacet filmů ze sto padesáti je vzhledem ke společné historii Čechů a Slováků trochu málo.
Nezájem...
Důvody? Čeští producenti a režiséři chodí častěji pro peníze na Slovensko než slovenští do Česka. Čeští diváci se také podobají slovenským, kteří mají větší zájem o čistě domácí filmy než o česko-slovenské koprodukce. Na Slovensku tak roste počet minoritních koprodukcí, kdy slovenští producenti de facto jen spolufinancují filmy, které mají českou režii, český příběh a českou mentalitu, jako je například snímek Hodinu nevíš nebo Veni, vidi, vici. Výjimkou je film Bathory, který jako jediný po rozdělení Československa s úspěchem překročil hranice obou zemí.
Pak je tu řada slovenských nebo většinově slovenských filmů, které se dostaly do české distribuce (viz Kapky v moři). Když z výčtu odečteme filmy Pavola Barabáše, distribuované v Česku pouze na DVD, filmy Zdeňka Tyce, Ivana Vojnára a Jiřího Chlumského jako slovenské filmy českých režisérů a slovenské koprodukční filmy, zbude třináct filmů, o nichž můžeme s klidem říct, že jsou čistě slovenské, a přitom pronikly do české distribuce. Vedle nich existuje patnáct celovečerních snímků (čistě slovenských nebo většinových slovenských koprodukcí), které se do české distribuce v letech 2005 až 2009 nedostaly vůbec.
A ještě jedna zajímavost: téměř pravidlem návštěvnosti slovenských filmů v Česku se stalo rozmezí jednoho až tří tisíc diváků. Z něj vystupují Slepé lásky s téměř čtyřmi a Pokoj v duši s téměř osmi tisíci českými diváky. Otázkou je, zda do souhrnu zařadit také důležitý a pozoruhodný film Nedodržený slib (deset tisíc českých diváků) a Malé oslavy (pět tisíc diváků), protože to jsou filmy českých režisérů natočené za slovenské peníze.
Ze seznamu vybočují dokumentární filmy Iné svety (3000 českých diváků), Slepé lásky (téměř 4000) a Jak se vaří dějiny (2600), které mají doma na Slovensku až desetkrát vyšší návštěvnost. Což je jednoznačný úspěch, porovnáme-li čísla například s Belgií nebo Švýcarskem, kde se nad třicet tisíc diváků dostane z třiceti ročně natočených jen malá skupina pěti celovečerních filmů.
Povídání o ničem a spol.
Co brání slovenskému filmu v lepším vstupu do Česka? Především velkorysejší koprodukce, témata a dobrý festivalový start. Jak je vidět ze slovenských dokumentárních filmů, které se v české distribuci objevují stále častěji, klíčem k zahraničnímu úspěchu je téma. V případě Slepých lásek (MFF v Cannes) a Pokoje v duši (MFF Karlovy Vary) výrazně pomohla – kromě tématu a moderního způsobu zpracování – festivalová publicita. Slovenský film se totiž příliš zabydlel v „povídání o ničem“, jako třeba v případě filmu Velký rešpekt. V něm je ale ono „nic“ přece jen nějak zhodnoceno: jako samo téma filmu, jako hra, jako výraz prázdna v duši. Filmový minimalismus lze tedy v tomto případě chápat jako dobrý záměr. „Malost“ se tu stává tématem k zamyšlení a přesahuje onen malý, provinční obzor, který je pro český a slovenský film posledních let bohužel tak typický.
Problémem je i nával filmů s podobným tématem. Například Návrat čápů – velmi dobrý a bohužel nedoceněný – vznikl v době, kdy se migrací, emigrací a zneužíváním lidí z Východu zabývá snad každá evropská kinematografie od Francie po Turecko. Chybějí i žánrové filmy – pohádky, horory, komedie. V Česku se každoročně natáčí pět až osm komediálních filmů, které potřebu smíchu v zemi saturují. Nejsou vždy umělecké, nemají velké ambice, nicméně divákům, kteří se chtějí v kině jen zasmát, stačí dobře zvolené postavy, situace a gagy. Takoví diváci jdou v naprosté většině na komedii českou nebo americkou. Ale nic mezi tím.
A pak je tu odvaha. Filmů tematicky odvážných je v obou zemích žalostně málo – v poslední době Pokoj v duši, Jak se vaří dějiny a Slepé lásky, možná ještě Ježíš je normální! Srovnejme odvahu jít do kontroverzních témat s maďarským filmem, o západoevropském nemluvě. Týden maďarského filmu v Budapešti v únoru uvedl mezi šestnácti celovečerními filmy nejméně pět takových: Bibliotheque Pascal s mimořádně dobře nasnímaným tématem migrace a zneužívání lidí z Východu. Czukor Show, v níž během talk show obnažuje skupina vybraných účastníků své bolesti, nevěry a rány. Team Building, satira na moderní způsob „školení“ pracovníků velkých firem, který si v ničem nezadá se socialistickým vymýváním mozků. Deathwaltz s popisem narozenin třicetileté narkomanky ve vysokém stupni těhotenství. Nebo The Camera Murderer, horor umístěný do zajímavé krajiny na břehu Neziderského jezera na téma natáčení snuff filmu (ve kterém skutečně zemře reálná osoba).
Kitchen co-productions
Významnější rozvoj koprodukce stojí jak na Slovensku, tak v Česku teprve před námi. Problémem většiny koprodukcí mezi západní a východní Evropou je, že fungují jako takzvané kitchen co-productions, tedy na základě osobních známostí mezi producenty. Audiovizuální fond by měl na Slovensku vyřešit nedostatek státních garancí, který soukromé investory většinou odrazuje.
Dalším problém je, co vlastně Západ hledá v našich filmech, pokud by s námi teoreticky chtěl koprodukovat: jsou to opuštěná nádraží, zadumaní, zatrpklí a nemluvní hrdinové, vesničtí hlupáčci a opadávající zdi. Důkazem, že mezi Východem a Západem může vzniknout i moderní koprodukce, je ale například rusko-švédský film Nejnovější zprávy. Překupníci heroinu se zabydlí ve velkém bloku panelového sídliště v centru Moskvy, speciální komando proti nim ale nemůže zasáhnout, protože policie nemá peníze. Z akce proti překupníkům je tedy třeba vytvořit reality show, která by mohla jít v přímém přenosu v prime timu a nabalila by na sebe dobře placenou reklamu. V sídlištním bloku jsou tak pohromadě zločinci, rukojmí, speciální jednotka, policejní generalita, PR manažerka policie, politici a běžní lidé, kteří nic netuší. A všichni svorně čekají na televizní prime time. To je téma s velkým T. Než však začneme pomýšlet na koprodukce se Švédskem, měli bychom zdokonalit spolupráci a filmovou výměnu zejména mezi Českem a Slovenskem.
(box)
Kapky v moři
Příklady českých celovečerních filmů natočených po roce 2005 v koprodukci se Slovenskem.
Slunečný štát (Martin Šulík, 2005)
Roming (Jiří Vejdělek, 2007)
Tajnosti (Alice Nellis, 2007)
Anglické jahody (Vladimír Drha, 2008)
Ježíš je normální! (Tereza Nvotová, 2008)
Sněženky a Machři po 25 letech (Viktor Tauš, 2008)
Tobruk (Václav Marhoul, 2008)
3 sezóny v pekle (Tomáš Mašín, 2009)
Hodinu nevíš (Dan Svátek, 2009)
Lištičky (Mira Fornayová, 2009)
Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? (Jiří Barta, 2009)
Oko ve zdi (Miloš J. Kohout, 2009)
T.M.A. (Juraj Herz, 2009)
25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna (Martin Šulík, 2010)
Čistě slovenské nebo většinově slovenské filmy, které se v posledních pěti letech dostaly do české distribuce.
Tajemné Mamberamo (Pavol Barabáš, 2000)
Omo – Cesta do pravěku (Pavol Barabáš, 2002)
O dve slabiky pozadu (Katarína Šulajová, 2004)
Zůstane to mezi námi (Miro Šindelka, 2004)
Pururambo (Pavol Barabáš, 2005)
Amazonia Vertical (Pavol Barabáš, 2006)
Iné svety (Marko Škop, 2006)
Martin Slivka – muž, který sázel stromy (Martin Šulík, 2007)
Návrat čápů (Martin Repka, 2007)
Poločas rozpadu (Vlado Fischer, 2007)
Bathory (Juraj Jakubisko, 2008)
Cinka panna (Dušan Rapoš, 2008)
Jak se vaří dějiny (Peter Kerekeš, 2008)
Malé oslavy (Zdeněk Tyc, 2008)
Slepé lásky (Juraj Lehotský, 2008)
Ženy mého muže (Ivan Vojnár, 2008)
Nebe, peklo… zem (Laura Siváková-Paššová, 2009)
Nedodržený slib (Jiří Chlumský, 2009)
Osadné (Marko Škop, 2009)
Pokoj v duši (Vlado Balko, 2009)
(podval/box)
(nadtitl.)
Digitalizace filmového dědictví
(titl.)
Slovenský náskok
(text)
Kino Evald nedávno uvedlo v rámci Projektu 100 film Juraje Jakubiska Vtáčkovia, siroty a blázni. Snímek natočený v roce 1969 v koprodukci Československa a Francie trvá 78 minut a patří k stěžejním dílům československé nové vlny. Podstatné ale je, že se v Praze promítal ze zrestaurovaného masteru v rozlišení 2K pro digitální kina. A že jde o vůbec první film vyrobený touto technologií na Slovensku.
Z obnovy do 2K
V rámci projektu Systematická obnova audiovizuálního dědictví nechal Slovenský filmový ústav dosud obnovit a digitálně zrestaurovat 21 celovečerních hraných filmů, 19 dokumentů a 16 animovaných filmů slovenské kinematografie. Projekt se technicky realizuje v laboratořích Ateliérů Bonton Zlín a ve slovenském postprodukčním Studiu 727. Projekt, schválený slovenskou vládou v roce 2006, stojí zhruba 40 milionů korun ročně, jež garantuje vláda a ministerstvo kultury, a digitalizace je rozplánována do roku 2020. V Česku se podobná iniciativa teprve plánuje ve spolupráci ministerstev vnitra a kultury, které má digitalizaci na starost.
Zpočátku šlo na Slovensku jen o laboratorní obnovu filmů, později se začalo s jejich digitalizací: skenováním, digitální retuší, kompletními barevnými korekcemi obrazu za účasti kameramanů jednotlivých filmů a s kompletním restaurováním zvuku. Smyslem iniciativy je zpřístupnění starších filmů v kvalitě HDTV veřejnosti, která k těmto snímkům nemá běžně přístup. Jakubiskův film byl přepsán do 2K digitální kopie, což je v našich zemích zatím jediný finančně realizovatelný způsob digitálního přepisu.
Distribuce digitalizovaného filmu může probíhat prostřednictvím hard disku, optického disku nebo přímo satelitem za předpokladu, že kino má k dispozici digitální projektor s rozlišením 2K/4K a takzvaný Cinema server. Digitální projektory schopné rozlišit obraz v 2K (s rozlišením 2048 horizontálních pixelů) byly zaváděny zejména v USA a v západní Evropě od roku 2005, od roku 2007 se instalují také projektory 4K (4096 horizontálních pixelů). V současnosti obíhá digitální kina hard disk s kopií snímku, kterou si kino zkopíruje na server. Po přidělení unikátního klíče je možné film promítnout v přesně vymezeném časovém intervalu.
Celkové náklady na digitalizaci jednosálového kina jsou zhruba 100 až 180 tisíc eur. Na tyto náklady na Slovensku přispívá Audiovizuální fond v rámci dotačního titulu modernizace kin. Digitalizace kin začala u našich sousedů v roce 2004 v kvalitě 1,4K v digitálních kinoklubech. Ty však nebyly úspěšné a zanikly. Nyní je na Slovensku k dispozici dvanáct digitálních sálů (pro srovnání ve Francii jich je 598). Digitalizace v kvalitě 2K tu začala v březnu 2009 a všechny modernizované sály umožňují i 3D projekce.
DVD jdou na dračku
Konverzi analogového obsahu do digitální podoby začal Slovenský filmový ústav (SFÚ) využívat v roce 2006, kdy odstartoval vydávání deseti titulů edice Slovenský film 80. let. Úspěch byl obrovský. Za čtyři měsíce prodal SFÚ tolik DVD, kolik se na celém Slovensku prodalo za sedmnáct let (zhruba 120 tisíc kusů).
SFÚ postupně přešel k titulům ze 70. a 60. let a začalo se digitálním přepisem z digitálního Betacamu včetně digitálního čištění, restaurování a barevné korekce. V roce 2008 začal po procesu laboratorní obnovy využívat technologii digitálního skeneru do rozlišení 2K. Kritériem kvalitní digitalizace není jen výše rozlišení, ale také barevná nasycenost, kontrast či jas. Restaurování jednoho filmu o stopáži jeden a půl hodiny trvá od dvou do šesti týdnů v třísměnném provozu. Digitální kopii lze odvysílat i v televizi, projekce v kinech navíc nabízí vyšší kvalitu než pozitivní kopie.
Jakým směrem se bude digitalizace filmového dědictví na Slovensku ubírat, ukáže především spuštění digitální televize HDTV v roce 2012, vytvoření sítě digitálních kin, nové možnosti sdílení audio–video obsahu na internetu a mobilní sítě.
Osamělý Špáta
Srovnatelnou iniciativou v Česku je projekt digitalizace osmnácti filmů klasika českého dokumentu Jana Špáty v délce více než deseti hodin. Ojedinělý počin ale není součástí státní koncepce digitalizace audiovizuálního bohatství, ale soukromou iniciativou producenta Richarda Němce, kterou Státní fond kinematografie podpořil částkou 2,2 milionu korun.
Původním záměrem bylo vydat dosud prakticky nedostupné Špátovy filmy na DVD. K dispozici bohužel nebyly žádné kvalitní televizní mastery, proto se tvůrci rozhodli vybrané filmy zrestaurovat. Snímky vybrala manželka Jana Špáty, režisérka Olga Sommerová. Restaurování probíhalo pod kontrolou dcery režiséra Olgy Špátové a jeho nevlastního syna Jakuba Sommera, kteří pracují jako kameramani dokumentárních filmů.
Nejrozsáhlejší projekt v této oblasti trval více než dva roky a všechny filmy byly restaurovány obrazově i zvukově a jsou uloženy ve 2K rozlišení na nosičích HD CAM SR. Hotové digitální mastery (vzorové kopie) byly uloženy v Národním filmovém archivu v Praze. Distribučním výstupem je kolekce čtyř DVD a pásmo pro kina (výběr pěti filmů s názvem Restaurované filmy Jana Špáty). O DVD je velký zájem, od vydání na konci roku 2009 proběhly již dvě reedice. Do kin jsou filmy distribuovány na Blue-ray discích a DVD, uvažuje se o vydání celé kolekce na Blue-ray nosičích a přepis pro digitální kina (konverze do Digital Cinema Package). U nás dosud ojedinělý projekt získal na Českých lvech 2009 Cenu za nejlepší audiovizuální počin roku.
