Závěr pražské části Febiofestu, který nyní pokračuje v krajských městech, navštívil i Richard Lester, režisér filmů s Beatles nebo Tří mušketýrů s Michaelem Yorkem.
Jednaosmdesátiletý Američan usazený v Anglii je uznávaný jako filmař, který dokázal přesně zachytit ducha šedesátých let. Na začátku devadesátých let odešel do spokojeného důchodu a dnes se podle svých slov věnuje hlavně vaření, tenisu a čtení. „Čtyřicet let jsem míval noční můru, že nemám práci. Posledních dvacet let mám noční můru, že pracuju,“ říká známý režisér.
* E15: Na univerzitu jste šel studovat psychologii. Jak jste se od ní dostal k práci v televizi?
Během studia mi došlo, že psychologii nesnáším. Nevěřil jsem tomu, co nás učili. Chtěl jsem dělat něco s hudbou. Měli jsme vokální kapelu a vystupovali jsme v televizi jako křoví pro zpěváka. Nebyli jsme moc dobří a nejspíš ani dost hezcí, tak nás vyhodili. Ale rozhlížel jsem se pak kolem té televize, která právě začínala, a přišla mi skvělá. Tak jsem se jim nabídl a nastoupil tam jako kulisák. A během roku jsem se posunul až na režiséra.
* E15: Takže jste se stal režisérem náhodou?
Tak nějak. Měl jsem štěstí.
* E15: Proč jste se pak přestěhoval z USA do Anglie?
Pracoval jsem v americké televizi tři roky. Měl jsem dobrou práci, přítelkyni, hezký byt a pomyslel jsem si: takhle bude vypadat můj život až do smrti. Necítil jsem se v souladu se svou zemí, chtěl jsem zjistit, jaký je svět. Tak jsem odjel do Evropy a nakonec jsem skončil v Anglii. Přijel jsem akorát, když tam začala vysílat komerční televize a zoufale sháněla režiséry. Zapadl jsem a bylo to.
* E15: Pro britskou televizi jste pak točil show s Peterem Sellersem a dalšími komiky z The Goon Show.
To bylo prakticky nemožné. Měli jsme pouze malé studio, čtyři kamery a točili jsme různé skeče na nejrůznějších místech. Tehdy se vysílalo výhradně živě, všude byly kabely, někdy spadly kulisy a my program nemohli zastavit, protože běžel živě. Byl to blázinec. Ale show sama byla tak bláznivá, že diváci si ani nevšimli, že spadlé kulisy nejsou úmyslné.
* E15: To musela být dobrá příprava pro natáčení filmů s Beatles.
Dokonalá. Vyšel z toho můj styl natáčení. Tím myslím používání více kamer. Ne jako v pořádném filmu, kdy natočíte jen záběr, poté detail a následuje záběr přes rameno. Já to všechno dělal najednou. To byl jediný způsob, jak to stíhat. Na natáčení svých prvních filmů jsem měl jen dva a půl týdne.
* E15: Jaké bylo natáčení s Beatles? Potřebovali hodně režírovat?
Ne, hráli sami sebe. Všechno bylo ve scénáři. Ale byly tam momenty, kdy mohli improvizovat. Třeba v Perném dni při scéně tiskové konference. Aby z toho něco bylo, bylo nejlepší klást jim opravdové otázky a pak na ně když tak nastřihnout jinou odpověď. Oni věděli, jak se chovat na tiskovce nebo jak zpívat. V zásadě jsme po nich nechtěli nic neobvyklého.
* E15: Bylo těžší natáčení druhého filmu Help, kdy už byla skupina slavnější?
Co se týče fanynek, náročnější byl Perný den. U Help bylo těžší vymyslet příběh. V té době byla už většina soukromého života Beatles mládeži nepřístupná. Museli jsme tedy vymyslet zápletku, na kterou by reagovali. To vedlo k tomu, že víc důležitých rolí obsadili herci. Po letech John řekl, že je kompars ve svém filmu. Možná ano, ale to bylo jediné řešení, které jsme našli, abychom neopakovali Perný den.
* E15: Většinou je za nelepšího herce z Beatles považován Ringo. Vy jste si do svého nehudebního filmu Jak jsem vyhrál válku vzal Johna Lennona.
John mohl být velmi dobrý herec. Ale herectví mu připadalo směšné a nezajímalo ho.
* E15: Vaše filmy ze šedesátých let vypadají i dnes vizuálně dost zajímavě. Odkud to vyšlo? Z vaší práce v reklamě?
Určitě ne z natáčení reklam, ty následují nějaký trend, nevedou ho. Spíš jsem se inspiroval jinými filmaři. Trendy. Na začátku šedesátých let bylo populární to, čemu rád říkám škola Elvíry Madiganové, podle toho švédského filmu. Měkké světlo, krásné blondýnky jako z reklamy na šampon. Když jsme točili Help, chtěl jsem opak. Ostré barvy jako z komiksu nebo z Lichtensteinova obrazu.
* E15: Jak dnes vzpomínáte na šedesátá léta?
Byla nádherně optimistická a odvážná, začátek kultury amatérů, všichni mohli dělat, co chtěli. Také začátek feministického hnutí, děly se velké společenské změny a všichni na ně nahlíželi s nadšením. Kolem roku 1967 začala vládu přebírat scéna tvrdých drog. Pak přišly studentské bouře. Můj film v Cannes musel být stažen z kina, protože to kino zapálili. Měl jsem začít natáčet další film, a abych se dostal z Francie, musel jsem převeslovat na loďce do Itálie. Tohle všechno naprosto změnilo. Zbyl nám cynismus, nedostatek respektu pro jakoukoli autoritu. Tak takhle smíšeně si pamatuju to slavné desetiletí.
* E15: Myslíte, že se tyto změny odrazily i na vaší kariéře? V tom, že jste pak začal točit diváčtější filmy?
Spíš jsem si řekl, že radši budu točit o něčem z minulosti, že se nebudu vyrovnávat se současnými politickými a emocionálními problémy. Po zážitcích kolem Vietnamu a květnových bouří byla úleva točit Tři mušketýry o hugenotských válkách v 17. století.
* E15: Je pravda, že jste si nikdy neužíval práci režiséra?
Nikdy mě nebavilo natáčení. Miloval jsem přípravu, střih a postprodukci. Ale při natáčení panoval tlak, aby se vše stihlo a nepřekročil se rozpočet. Jsou dva typy lidí. Ti, co na odchodu z místnosti zhasnou, a ti, co ne. Já vždycky zhasnu. A myšlenka na zbytečné utrácení peněz, které by mohly jít na nemocné nebo na jídlo, jen proto že někdo zapomněl natankovat nebo vyzvednout herce, byla pro mě tak bolestivá, že jsem si natáčení nikdy neužil.
* E15: I proto jste se na začátku devadesátých let rozhodl skončit s režií?
A také proto, že film se měnil z optického na digitální. Já jsem o digitálním natáčení nic nevěděl a po čtyřiceti letech práce bych se to nenaučil snadno. Tak jsem si řekl, že je dobrý čas přestat.
* E15: Sledujete dnešní filmy?
Moc ne. Nemám trpělivost na to, abych se díval na film v kině, kde všichni mluví a jí. Diváci už nemají disciplínu. A v Anglii je velmi málo artových kin. Zvlášť na pobřeží, kde bydlíme.
• Čtěte také:
Polský herec a režisér Stuhr dostal cenu Febiofestu Kristián
