Z líhně finančníkovy skupiny Patria vyšli talentovaní ekonomové jako Zdeněk Tůma, kteří následně udělali slušnou kariéru
Zdeněk Bakala je jako opravdu bohatý člověk vnímán teprve posledních sedm osm let. Zlomem bylo ovládnutí Ostravskokarvinských dolů a vytěžení nějakých třiceti miliard korun z emise akcií společnosti NWR, která doly ovládá. Ve skutečnosti však Bakalův vliv a moc mají mnohem delší historii.
Trochu odlišnou od ostatních miliardářů, jejichž bohatství se datuje ze zlatých časů velké privatizace kolem poloviny devadesátých let minulého století.
Na počátky Bakalova vzestupu se již poněkud zapomnělo, a to je ovšem škoda, protože jde o barvitý příběh. Bakala emigroval v devatenácti letech do Spojených států, kde získal dobré ekonomické vzdělání na prestižních školách. Do vlasti se vrátil ve třiceti jako šéf pražské pobočky mocné a slavné nadnárodní investiční banky Credit Suisse First Boston (CSFB). Ta jako jedna z prvních vycítila investiční příležitosti v postkomunistickém Československu a hodlala je plně využít. Bakala jako člověk již delší čas usazený ve strukturách banky a velmi dobře znalý českého prostředí byl ideální volbou.
Nebo se to tak tehdy šéfům CSFB jevilo.
Jenže mladému finančníkovi, který brzy zjistil, že v Praze leží peníze na chodníku, se struktury velké konzervativní instituce brzy přejedly a udělal něco, z čeho jeho šéfové jistě neměli radost. Dal First Boston sbohem a založil vlastní investiční banku Patria Finance, jejíž budoucí aktivity měly dosti silně konkurovat jeho dřívějšímu zaměstnavateli.
Na trhu se tehdy vyskytly spekulace o tom, že vztahy Bakaly a opuštěné CSFB nejsou vůbec idylické a že Patria svou spoluprací s původními klienty nadnárodního gigantu překračuje etické hranice. Nicméně žádný otevřený spor neproběhl a vztahy se zřejmě rychle narovnaly. Každopádně Credit Suisse First Boston svůj brzký vstup na český trh nedokázala příliš zhodnotit a z Bakalova odchodu se vzpamatovávala zřejmě příliš dlouho.
Dravá Patria Čistě obchodně to ale bylo v roce 1994 nepochybně správné rozhodnutí a úspěch Patrie je potvrzením Bakalovy prozíravosti i jeho manažerských dovedností. Společnost se rychle stala předním obchodníkem s cennými papíry, získala významný podíl na trhu investičního poradenství, spolupracovala jak s privátním sektorem, tak se státními institucemi či městy a obcemi.
V Patrii se sešla skupina talentovaných ekonomů, z nichž mnozí udělali slušnou kariéru. Příkladem je bývalý hlavní ekonom Patrie a donedávna guvernér České národní banky Zdeněk Tůma.
Není divu, že se o rychle rozvíjející se firmu začali zajímat investoři a vše skončilo prodejem Patrie do belgické skupiny KBC, současného vlastníka Československé obchodní banky. Dcera KBC, Kredietbank SA Luxembourgeoise, získala nejprve v roce 1999 v Patrii podíl 55 procent, který později navyšovala. V roce 2005 Patrii převzala mateřská KBC a od té doby deklaruje stoprocentní vlastnictví společnosti. Cena, kterou belgická finanční skupina zaplatila, nebyla nikdy zveřejněna. Spekulovalo se ale o částce jedné miliardy korun, z níž si Zdeněk Bakala odkrojil lví podíl.
Jenže to už hodně předbíháme v příběhu zbohatnutí Zdeňka Bakaly. V roce 1997 totiž Patria pod jeho kontrolou participovala na privatizaci státní akciové společnosti Jan Becher – Karlovarský Becher. Pamětníci vědí, že šlo o jeden z prvních opravdových privatizačních skandálů, který byl vnímán veřejností velmi negativně a silně přispěl k nástupu sociální demokracie Miloše Zemana k moci.
Skandál s bylinnou příchutí Becherovka se privatizovala dne 3. září roku 1997. Tehdy menšinová vláda Václava Klause, které zbývaly jen nějaké tři měsíce života, rozhodla o prodeji 89 procent akcií Karlovarské Becherovky ve prospěch společnosti Value Bill za 1,997 miliardy korun. Ke všeobecnému překvapení padlo toto rozhodnutí o krátké přestávce jednání Poslanecké sněmovny.
Překvapivý byl i vítěz. Firma Value Bill, která Becherovku získala, totiž nesplňovala podmínky výběrového řízení. Naopak podle vyhodnocení předložila nejslabší podnikatelský záměr a nenabídla ani nejvyšší cenu. Pro firmu Value Bill hlasovali ministři ODA a KDU-ČSL, k nimž se připojil ještě Jan Ruml, tehdejší ministr vnitra za ODS. Ten se pak na konci listopadu spolu s Ivanem Pilipem vzepřel předsedovi ODS a premiérovi Václavu Klausovi a vyzval ho k odchodu na tiskové konferenci, která se zapsala do českých politických dějin jako sarajevský atentát, protože Klaus v té době pobýval na návštěvě v Bosně.
Zbývající ministři ODS hlasovali pro firmu Stock, jež nabízela nejvyšší cenu, ale jejich protest prý zazněl jen tak polohlasně.
Value Bill měla z tohoto pohledu zajímavé majetkové složení. Vedle čtyřicetiprocentního podílu francouzského nápojového gigantu Pernod Ricard tam vlastnila dalších čtyřicet procent Bakalova Patria a dvacet procent dnešní ministr zahraničí Karel Schwarzenberg z TOP 09.
Deal zařídil ministr zemědělství Josef Lux KDU-ČSL, do jehož resortu Becherovka patřila. Potom ministři za ODA a Ruml, který se zanedlouho stal hlavou Unie svobody, strany vzniklé z odštěpenců z ODS. Tyto politické subjekty se zanedlouho staly součástí takzvané čtyřkoalice, která se podílela na vládě se sociální demokracií v letech 2002 až 2006, což je pozoruhodné i z hlediska toho, že Zdeněk Bakala získal v roce 2004 OKD za velmi vstřícnou cenu.
Francouzi na scéně Ale nepředbíhejme, protože Becherovka je zajímavý případ, o němž se už dlouho nic nenapsalo. Tehdy byl ale kolem případu velký hluk a 49 poslanců žádalo zřízení vyšetřovací komise k případu privatizace Karlovarské Becherovky. Upozorňovali především na to, že nový vlastník nenabídl nejvyšší cenu, negarantuje vyřešení známkoprávního sporu s německou likérkou Underberg, která si dělala nárok na původní recept na likér, a pochybovali, že nový nabyvatel je schopen splnit závazek navýšit prodeje tak, jak vyplývalo z privatizační smlouvy. To už se ale společnost Value Bill jmenovala Salb a Becherovku manažersky ovládl Pernod Ricard, který vzápětí odkoupil od Patrie a Schwarzenberga jejich podíly. Je jasné, že to pro Bakalu znamenalo slušný výdělek. Nejen finanční.
V lednu roku 1998 se Salb ujal vlády v Becherovce, přebral prvních 34 procent akcií za zhruba 700 milionů korun a na dalších 17 procent získal akcionářská práva. Podle smlouvy začal zvyšovat produkci, ale zisk začal klesat. Začátkem roku 2001 vyzval stát majitele Karlovarské Becherovky, aby podle dohody koupil zbylý podíl ve firmě za 1,3 miliardy korun. Začalo se jednat, ale Salb váhal a kladl si podmínku – zbytek sice koupí, ale jen za předpokladu státní garance ve známkoprávním sporu. Problém se známkou Becherovka totiž nevzešel ani tak od Underbergu, ale od podnikatele Zdeňka Hoffmanna, který prezentoval obskurní nárok na značku a částečně s ním uspěl u jednoho soudu na Slovensku.
Zemanova vláda však už tak vstřícná nebyla a odmítla o zárukách jednat. Pernod dostal nakonec strach a prohlásil, že chce Becherovku i bez záruk, a dostal ji. Do situace vstoupila i policie, která ve stejné době začala šetřit, nakolik noví vlastníci dodržují všechny podmínky privatizační smlouvy. OKD – životní okamžik Nakonec se situace uklidnila, ale je zjevné, že od té doby se datuje spojenectví Zdeňka Bakaly s vlivnými politiky a tento finančník se stal pro konkurenční politické strany ekonomickou oporou oné havlovské skupiny nazývané zejména starými ódéesáky koalice pravdy a lásky, jejíž institucionální podoba se stále mění, ale její hlavní osobnosti zůstávají. Nicméně stále to nebyl muž z žebříčku dolarových miliardářů časopisu Forbes. Ale dobře nakročeno již měl.
Jeho životním okamžikem bylo převzetí OKD od party uhlobaronů tvořené Viktorem Koláčkem, Petrem Otavou a Janem Przybylou v roce 2004. Ti se zmocnili černouhelných dolů ve stejné době, kdy Bakala privatizoval Becherovku, začali v roce 1997 a skončili o rok později. A nutno říci, že to bylo podstatně méně elegantní než ovládnutí Becherovky.
Po kuponové privatizaci zbyl ve státních rukou šestačtyřicetiprocentní balík akcií OKD. Dalších pět procent vlastnily obce v regionu těžby. Společnost EuroBrokers podnikatele Jana Prose začala skupovat kuponové akcie a vyjednávala o odkupu i s obcemi. Podařilo se tak shromáždit majoritní balík akcií.
Fond národního majetku (FNM) v té době zkusil na poslední chvíli akcie obcí odkoupit a podal trestní oznámení, protože se obával znehodnocení státního podílu ze strany některých manažerů OKD. Nebylo to nic platné. Pros na valné hromadě v srpnu 1998 obsadil představenstvo OKD svými lidmi, mezi nimiž byli kromě jiného tehdejší místopředseda ČSSD Vladislav Schrom a lidé od Koláčka.
Toto představenstvo pak pro OKD koupilo za čtyři miliardy korun sto procent akcií společnosti K. O. P. Jméno společnosti tvořily iniciály jejích vlastníků Viktora Koláčka, Petra Otavy a Jana Przybyly. Tato společnost kontrolovala v té době majoritní podíly v Českomoravských dolech Kladno a v Metalimexu a měla menší podíl v Sokolovské uhelné. A za tyto peníze nakoupil Koláček a spol. od Prose majoritní podíl v OKD. A mohutně zbohatli, leč museli za to absolvovat sérii policejních šetření i snést obvinění z tunelování a vazbu. Nakonec se ze všeho vysekali a od Grossovy vlády koupili i onen zbývající státní podíl za čtyři miliardy korun. Ve skutečnosti však už nenakupovali pro sebe, ale pro Bakalu, nebo přesněji za společnost Charles Capital, která Bakalovi patřila.
Podle zveřejněné korespondence instruoval Charles Capital Koláčkův Karbon Invest při odkupu a odsouhlasoval kroky, které oficiální nákupčí prováděli.
Byt za čtyřicet tisíc V dopise z 13. září 2004, který byl zveřejněn sdružením OKD Byty, jež na Bakalu často útočí, je dostatek argumentace pro výše uvedené tvrzení. Dokument se odkazuje na Smlouvu o koupi akcií OKD uzavřenou Charles Capital na straně jedné a Petrem Otavou a Viktorem Koláčkem na straně druhé. Výslovně se zde uvádí, že Charles Capital tímto pověřuje „společnost KI, aby předložila FNM nabídku na zvýšení kupní ceny na podíl FNM z 3,116 miliardy Kč na 4,001 miliardy za podmínky, že (i) česká vláda do 29. října 2004 schválí prodej podílu FNM ve prospěch KI a (ii) podmínky prodeje budou v zásadě stejné jako podmínky uvedené ve smlouvě o koupi akcií uzavřené mezi FNM a KI dne 8. dubna 2004“.
Sdružení nájemníků hornických bytů takto útočí na Bakalu, protože se dožaduje, aby jim pronajímané byty prodal za cenu, která odpovídá tomu, za co tyto byty od státu koupil. A ta cena je opravdu legrační, protože podle oficiálního ocenění provedeného při prodeji menšinového státního podílu šlo průměrně o čtyřicet tisíc na byt. Smlouva Bakalu váže předkupním právem, kdy při převodu na třetí osobu má nájemník právo využít předkupního práva právě za tuto cenu. Jenže nijak ho neváže k tomu, aby byty skutečně prodal. Společnost NRW, která získala OKD prostřednictvím Koláčkova Karbon Investu, sice celý bytový fond zahrnující více než čtyřicet tisíc bytů převedla na jinou Bakalovu společnost RPG Byty, ale miliardář tvrdí, že tím předkupní právo nájemníků neporušil, a k rozprodeji bytů nájemníkům se nemá. Také proč by se vzdával zcela mimořádného zisku, k němuž mu dopomohla koaliční vláda ČSSD, a pozor: stejného politického uskupení, které stálo za překvapivým a kontroverzním prodejem Becherovky. V Grosově vládě totiž seděli i ministři KDU-ČSL a kdysi Rumlem zakládané Unie svobody.
Kdybychom ocenili Bakalovy ostravské byty hodně mírně a odhadli, že jeden má v průměru hodnotu půl milionu korun, je cena čtyřiceti tisíc bytů dohromady kolem dvaceti miliard korun. To je zhruba polovina oněch dvou miliard dolarů, na něž Bakalův majetek cení americký Forbes. A o tom, že vzhledem k deregulaci nájemného byty svou tržní hodnotu skutečně mají minimálně na této úrovni, není pochyb. Pěkný dárek od Stanislava Grosse a zejména tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotky, který je za prodej minoritního podílu státu v OKD odpovědný, dokázal nicméně Zdeněk Bakala ještě výrazně zhodnotit. Jen při podařeném IPO akcií NWR získali akcionáři nějakých třicet miliard korun. A Zdeněk Bakala vstoupil do první české miliardářské ligy.
Kdybychom ocenili Bakalovy ostravské byty hodně mírně a odhadli, že jeden má v průměru hodnotu půl milionu korun, je cena čtyřiceti tisíc bytů dohromady kolem dvaceti miliard korun Zdeněk Bakala (51) • V 19 letech emigroval do USA, kde studoval mikroekonomii a investiční bankovnictví na Kalifornské univerzitě v Berkley, akademický titul MBA získal na Dartmouth College v New Hampshire. • V devadesátých letech pracoval ve společnosti Credit Suisse First Boston v pobočkách v New Yorku, Londýně, v roce 1991 se stal generálním ředitelem československé pobočky. • Byl jedním ze zakladatelů Patria Finance a od roku 1994 do roku 2002 působil v jejím vedení. • V roce 2004 koupil skupinu Karbon Invest ovládající mimo jiné doly OKD a ČMD. • V roce 2006 získal podíl v časopise Respekt, v srpnu 2008 koupil podíl ve vydavatelství Economia. • Je spoluvlastníkem společnosti New World Resources, OKD je její dceřinou společností.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz