Josef Vitus Becher provozoval počátkem 19. století v Karlových Varech vyhlášenou lékárnu. Ve svém měšťanském domě „U Tří skřivanů“ také často ubytovával význačné lázeňské hosty. Roku 1805 se u něj ubytoval i říšský hrabě Maxmilian Friedrich Plettenberg-Mietingen, který přijel užívat léčivých karlovarských pramenů...
Foto: Jan Becher
Jak bylo tehdy zvykem, doprovázel ho jeho anglický lékař Kristian Frobrig. Ten se s lékárníkem Becherem brzy spřátelil, oba totiž sdíleli stejnou vášeň: míchání bylin, aromatických olejů a alkoholu. Když Frobrig po čase Karlovy Vary opouštěl, zanechal u jedné z receptur typicky anglickou poznámku „s tímto jsem byl docela spokojen“. Becher se pak v následujících dvou letech věnoval ladění tohoto receptu a roku 1807 byl již tak daleko, že ho začal ve své lékárně nabízet zákazníkům.
Becherovy žaludeční kapky
Zpočátku nápoj prodával jako žaludeční kapky pod názvem Karlsbader Englisch Bitter (Karlovarská Anglická Hořká) a plnil ho do klasických skleněných lékovek. Větší půllitrové lahve začal používat až po roce 1810, kdy také přešel k tovární výrobě. Likér si rázem získal evropskou popularitu a vešel ve známost pod názvem Karlsbader Becherbitter, tedy Karlovarská Becherova hořká.
Josef Vitus Becher vedl podnik až do roku 1838 a tajemství receptury bedlivě střežil. Svému synovi a dědici Johannovi ho prozradil až těsně před smrtí. Opatrnost byla ale v tomto případě zbytečná. Johann Becher se brzy projevil jako dobrý správce receptu i zdatný obchodník. V roce 1867 dal postavit novou továrnu, kterou vybavil moderními stroji. Postaral se také o propagaci firmy, když roku 1876 pověřil švagra Karla Lauba, aby navrhl originální lahev a nové viněty. Laubovy ploché lahve jsou pro značku typické dodnes, jen čiré sklo v průběhu let nahradilo sklo zelené a slogany „chrání před cholerou i mořskou nemocí“ vystřídal důraz na tradici a historii.
Expanze do světa
Za Johanna Bechera se karlovarský likér prodával pod značkou English Bitter nebo také Becher Bitter. Různé názvy sjednotil až Johannův syn Gustav, který dal prozřetelně zaregistrovat obchodní značku Johann Becher, protože již v té době čelil Becherův likér řadě laciných a nedokonalých napodobenin.
Gustava Bechera lze také označit za jednoho z prvních zastánců marketingové taktiky „umělého nedostatku“. Zavedl totiž obchodní strategii, založenou na principu většího počtu zákazníků a menších dodávek. Každý zákazník, kterých bylo na přelomu století úctyhodných 12 tisíc, tak nedostal více než pět litrů Becherovky měsíčně. Gustav Becher stihl za svého vedení továrnu ještě rozšířit. Dal také podnět k výrobě porcelánových kalíšků, které se prodávaly jako doplněk k likéru.
Roku 1901 převzal firmu Gustavův bratr Rudolf, který v čele podniku zůstal až do první světové války. Za jeho vedení se Becherovka začala ve velkém vyvážet, mimo jiné do Francie, Itálie, Španělska či Egypta a v Paříži a Vídni měla firma dokonce vlastní filiální závody. Prodeji likéru přitom výraz-
ně pomohla skutečnost, že zachutnal tehdejšímu mocnáři Františku Josefu I., díky čemuž se na lahvi mohlo objevit označení „c. a k. dvorní dodavatel“.
| Přísně tajná receptura |
| V současné době znají recept na výrobu Becherovky jen dva pracovníci – provozní ředitel a vedoucí výroby. Mají podepsanou smlouvu o mlčenlivosti, ve které jsou velmi vysoké pokuty a další sankce. Dodržovat ji přitom musejí celý život, nejen po dobu, kdy budou zaměstnanci společnosti. Z receptury je veřejně známé jen to, že jde o stoprocentně přírodní produkt bez chemických konzervačních látek, umělých barviv a emulgátorů. Becherovka obsahuje karlovarskou vodu, vysoce kvalitní líh, přírodní cukr a specifickou směs bylin a koření. |
Přes války i znárodnění
Roku 1915 nastoupil do čela podniku Alfred Becher. Bylinný likér přežil první světovou válku a díky dodávkám pro armádu se stal ještě populárnějším. Alfredovým cílem bylo posílit pozici Becherovky v zahraničí, zejména když Československo zasáhla ve 30. letech hospodářská krize. Podařilo se mu vstoupit na trh ve Spojených státech, na kterém ale kvůli vyhlášení prohibice vydržel pouhé tři roky. Svých plánů na expanzi se však nevzdal a roku 1938 získal alespoň odbyt v Anglii.
Nedlouho poté začala druhá světová válka a do čela rodinné firmy se poprvé v historii postavila žena, Heda Becherová. Nastaly těžké časy – válka omezila možnost výroby a po osvobození republiky pak byla společnost roku 1945 znárodněna. Produkce likéru začala upadat, a ve druhé polovině 50. let se dokonce začalo uvažovat o tom, že karlovarský podnik zanikne. Nový ředitel Václav Lupínek ale tehdy do výroby chytře zavedl i nealkoholické nápoje a likérku tak vlastně zachránil. V 80. letech minulého století již Becherovka opět patřila mezi nejsilnější československé značky.
Po revoluci v roce 1989 začala vláda uvažovat o privatizaci podniku. Ta se nakonec uskutečnila o osm let později, kdy firmu získal nadnárodní nápojový koncern Pernod Ricard, třetí největší výrobce vína a destilátů na světě. V polovině letošního roku se pak celá výroba přestěhovala do nově vybudovaného závodu na okraji města a v původní továrně na třídě T. G. Masaryka zůstalo už jen firemní muzeum.
