Knih o běhání je spousta, pár z nich je dobrých, jiné vyloženě bolí číst
Když se poprvé setkáte s běháním, může se snadno stát, že z toho bude veliká láska. A jako každá jiná veliká láska i běhání vás může zcela pohltit a vy se po pár týdnech nebo měsících přistihnete, že o ničem jiném pomalu ani nemluvíte, na nic jiného skoro nemyslíte, a když zrovna neběháte, tak si o běhání alespoň čtete. Běhání je zkrátka návykové a na aktuální vlně popularity vytrvalostního běhu se kromě výrobců běžeckého vybavení vezou i vydavatelé a autoři.
Do roku 2011, kdy vyšel v českém překladu světový bestseller Born to Run (česky jako Zrozeni k běhu), si běžci mohli akorát tak listovat půl století starými knihami od Emila Zátopka, případně se v mezidobí pobavit místy až absurdním překladem knihy ultramaratonce Deana Karnazese z roku 2006, kde se čtenář mohl mimo jiné dočíst, že obsluha restaurace po nocích běhajícímu Karnazesovi „vaří fazole“ (někomu tu nedošlo, že „beans“ v tomto kontextu označují kávu, nikoli luštěninu), a přemítat o tom, na čem ten chlápek frčí, když vydrží celé noci běhat, celé dny pracovat, a ještě se přitom tvářit, že je to děsná brnkačka. A jestli by se nedalo sehnat číslo na jeho dealera.
KNÍŽKY S HVĚZDIČKOU
Born to Run odstartovala vlnu běžecké literatury, která navázala na pár teoretických titulů a nějaký ten sportovní životopis, oboje se promíchalo a na knižní trh je v současnosti chrlena v překladu snad každá kniha, která má na Amazonu alespoň čtyři hvězdičky. Bez ohledu na to, zda si díla určená velmi úzce profilovaným skupinám (bosoběžcům, těhotným běžkyním nebo sportujícím veganům) koupí víc než jen pár desítek lidí.
Skoro by se zdálo, že čím extrémnější běžecká disciplína, tím více knih o ní vychází.
zí. Není bez zajímavosti, že většina knih, jež vyšly v českém překladu, pojednává o životech běžců, kteří běhají ultramaratonské tratě mnohdy s brutálním převýšením nebo se účastní nejnáročnější formy triatlonu. Jasně, o každodenních bězích po místním parku
číst nechce, to si sami prožíváme.
Každý, kdo v běžeckém světě něco znamená nebo znamenat chce, vydává knihu. Po večerech, když tedy zrovna neběháte, tak třeba můžete na dvou stovkách stran odhalovat tajemství úspěchů keňských vytrvalců (stačí se zamyslet a ty tři důvody, k nimž autor dospívá, vymyslíte také), ponořit se do pseudolyrickodolyrickofilozofických popisů hor předního světového skyrunnera, jehož kniha přes obrovský úspěch přešlapuje na prahu mezi hodnotnou literaturou a knihou o sportu a není schopná se rozhodnout, čím chce vlastně být, nebo si počíst o tom, jak běhá momentálně nejproslulejší japonský spisovatel.
ČEŠTÍ PARTYZÁNI
K povedenějším titulům patří například Jez a běhej Američana Scotta Jureka nebo Ultra a dál jeho krajana Hala Koernera. A pak jsou tu knihy o českých běžcích, které ovšem mnohdy vycházejí tak trochu partyzánsky. Teď není řeč o více či méně zdařilých titulech běžeckých blogerů, ale o knihách předních atletů, jako jsou Vlastimil Zwiefelhofer, mnohaletý držitel traťových rekordů z Velké kunratické a Běchovic, nebo Daniel Orálek, náš přední ultramaratonec. vic, Asi že jim chybějí ty amazonské hvězdičky.
Je to velká škoda, Orálkův Můj dlouhý běh může směle konkurovat velkým běžeckým titulům a mimo jiné vyvrací i mýty o Tarahumarech z Born to Run, které jejich autor udělal v zájmu prodejnosti mnohem tajemnějšími a nedostupnějšími, než ve skutečnosti jsou.
A to je možná celý problém spousty knih o běhání. Snaží se ze všech sil upoutat pozornost a někdy tu tenkou hranici mezi kýčem a inspirací překročí a udělají z běhání a běžců totálně okrajovou disciplínu pro pár přinejlepším lehce vyšinutých jedinců. Ty doby už jsou přitom dávno pryč.
Skoro by se zdálo, že čím extrémnější běžecká disciplína, tím více knih o ní vychází.
O autorovi| JITKA JENÍKOVÁ, autorka je spolupracovnicí redakce