Jak se cítili dělníci, kteří 21. června 1908 poprvé vešli do barokních síní a sálů Lidového domu, netušíme. Vedení sociální demokracie každopádně na stránkách Práva lidu tvrdilo, že se tak dělo „se srdcem nadšeným a myslí radostně vzrušenou“. Slavnostní otevření Lidového paláce, jak se tenkrát honosně říkalo, pak deník prezentoval jako důkaz nebývalého „významu a rozmachu“ strany. Bájil o tom, jak kdysi „v jeho prostorách šuměl ruch feudálně šlechtického světa, na velkém dvoře i turnaje se mohly konat a v zahradách snily šlechtičny o svých rytířích“, pak ho „okupovala buržoazie“, aby množila svůj zisk, a nakonec - ve chvíli, kdy dějiny pomalu míří do své poslední epochy - „přechází v majetek dělnictva“.
Zahrady Lidového paláce byly onoho dne přeplněny, ještě než zemský sekretář Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické Jáchym Havlena otevřel ústa. A když pak zavzpomínal na právě skončené doby - „kdy soustředěni byli jsme v maličké hospůdce U Pštrosů, kam vešli se soudruzi z celého okolí Prahy“- nebraly potlesk a ovace konce.
Maďaři? Rusové?
Hrdost byla na místě. Když v dubnu 1878 založilo 15 mladíků v břevnovské restauraci U Kaštanu českou (českoslovanskou) sociální demokracii a policie později během domovní prohlídky objevila u Josefa Boleslava Pecky jejich kompletní adresář naivně schovaný v rukávu starého kožichu, čekalo na většinu z nich několikaměsíční vězení. Perzekuce pak trvala celá 80. léta. V následujícím desetiletí strana pomalu budovala svou organizační strukturu a během úspěšného boje za všeobecné hlasovací právo (1905 až 1907) přes noc vyrostla v masovou organizaci s dvoumístnými volebními výsledky a skvělou budoucností.
Jestliže na podzim roku 1904 měla sociální demokracie pouhých 13 tisíc členů, pak na konci roku 1906 jich bylo již přes 100 tisíc a těsně před první světovou válkou ještě o dalších 50 tisíc víc (dnes má ČSSD 17 tisíc členů). Byl to nezadržitelný, ovšem pro současníky alespoň zpočátku nenápadný růst. Předseda výkonného výboru strany Antonín Němec například roku 1906 soudruhům líčil, co ho potkalo při vyjednávání s vedením Druhé internacionály (mezinárodní organizace socialistických stran). Kdosi ze sekretariátu se ho prý zeptal, jestli zastupuje Maďary, nebo Rusy a byl velmi překvapen, když se dověděl, že jde o někoho úplně jiného. A jeho údiv se vystupňoval až k nevíře, když zjistil, „že máme nejméně 100 tisíc organisovaných soudruhů, kteří pravidelně platí řádně své příspěvky“.
Halíře a koruny
Před skokovým nárůstem členstva to s penězi vypadalo všelijak. Stranické příspěvky byly striktně dobrovolné a vzhledem k chudobě členů sociální demokracie také prakticky nedobytné. Strana ale peníze potřebovala, a tak na placení trvala stále neodbytněji. Když například buňka sociální demokracie v podkrkonošské Horní Sytové zvala své členy v červenci 1911 na schůzi, připomínala, že „povinností Vaší jest, by všichni jste se této schůze zúčastnili a zapravili členské příspěvky“, protože „jenom tenkrát budete řádnými bojovníky sociální demokracie, když řádně konati budete povinnosti ke straně“.
Zvadlé růže. ČSSD se chystá splatit dluhy minulosti
Na začátku 20. století tak členské příspěvky byly nejdůležitějším zdrojem stranických financí, ovšem zdaleka ne jediným. Peníze strana získávala rovněž z prodeje novin, kalendářů, zpěvníků, brožur a pak samozřejmě - a to bylo důležité - z nejrůznějších sbírek. O jejich šíři si může každý udělat představu nahlédnutím do jakýchkoli lokálních stranických novin. Plzeňská Nová Doba například 30. července 1913 v rubrice Kvitování jmenuje několik desítek dárců, kteří přispěli na volební, agitační či menšinový fond strany. Čtyři koruny se vybraly na zábavě v Chlumčanech, dvě koruny dala Sekce mládeže v Hůrkách či skupina domkářů v Žákavě, pět korun Dělnický zpěvácký spolek a Sekce žen v Doubravce a dvakrát po deseti korunách poslala skupina československých železničních zřízenců. Všechny však zastínil jakýsi Fichtl (70 korun) a nějaký - snad hospodský -„stůl u kamen“ (60 korun). A to ještě některé stranické organizace posílaly ústředí dvouhaléř za každou prodanou vstupenku na přednášku, koncert či taneční zábavu.
Já mám v Praze tři dvory
Právě díky těmto halířům a korunám si mohla sociální demokracie dovolit Lidový dům. Stalo se tak na podzim roku 1907, kdy ho stranou zřízené Tiskové a stavební družstvo dělnické koupilo od Vídeňské pojišťovny za 1,071 milionu korun (v hotovosti složilo dle novinových zpráv jen necelou desetinu, zbytek si strana dočasně půjčila od vídeňských bank). Nákup to byl prý velmi výhodný, přesto šlo o spoustu peněz. Vždyť dobře placený dělník tehdy nebral víc než 100 korun měsíčně.
Náhlý ekonomický vzestup sociálních demokratů pochopitelně vnímala i „buržoasie“. Lidové noviny se pozastavily třeba nad tím, že sociální demokraté „okupují v obraně dělného lidu velký palác hrabat Kinských“ a regionální Opavský týdenník mínil, že se jim, „jak vidno, nedaří zrovna zle a stoupencům této strany ještě méně, když si mohou dovolit pro sebe kupovati paláce“ se třemi dvory a dvěma zahradami.
V roce 1913 navíc družstvo přikoupilo - tentokrát už za peníze poskytnuté vlastní záložnou - za dalšího půl milionu část sousedního hotelu Monopol s rozlehlou stavební parcelou. „Tím nabyl Lidový dům značné ceny, neboť má fronty do dvou ulic,“ pochvaloval si stranický časopis Družstevník a s pýchou dodával, že „celá realita“ má nyní „cenu kol 2,500.000 korun, přihlížeje pak ku stoupnutí ceny pozemku však daleko větší“.
Družstva & odbory
Líčit podrobně další peripetie Lidového domu nemá smysl. Násilný rozkol, po kterém se na konci roku 1920 ze sociální demokracie vydělili komunisté, stranu na dlouhá léta postihl - poklesl počet členstva, propadly se volební výsledky (z 25,7 procenta hlasů v roce 1920 na 8,9 procenta v roce 1925) a rozštěpily se odbory. Volební výsledky se už sice nikdy nevrátily na předchozí úroveň, ekonomicky však na tom strana byla dál velice dobře a těsně před koncem první republiky představoval propletenec všech sociálnědemokratických přidružených organizací impozantní sílu.
Dlouholetý předák sociální demokracie František Soukup
Sociálnědemokratické odbory měly 534 tisíc členů a dalších 200 tisíc přidružených německých. Pod stranu spadalo celkem 734 konzumních, záložních, úvěrních, bytových a výrobních družstev s obratem 1,3 miliardy korun ročně, která sdružovala dalších zhruba půl milionu duší. Díky nim dokázali sociální demokraté postavit stovky dělnických bytů, prodávat svým členům levně potraviny, financovat Dělnickou akademii či dělnické olympiády. Vlastnili řadu lokálních lidových domů, vlastní družstevní banku s 200 miliony vkladů, několik záložen a pojišťovnu Čechoslavii, která byla jedničkou na trhu s životním pojištěním.
Když dlouholetý stranický předák František Soukup ve svých monumentálních dějinách sociální demokracie v roce 1937 napsal - že strana „je dnes skutečnou velmocí, a to nikoli jen po stránce mravní, kulturní a politické, nýbrž také po stránce hospodářské“ - nedalo se proti tomu zas až tolik namítat.
Dnes už z toho, bohužel, neplatí vůbec nic.
Leninova pomsta
Lenin byl v Praze celkem čtyřikrát. Nejdéle - asi dva týdny - tu pobyl v lednu 1912 na ilegální VI. všeruské konferenci Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, během které se hnutí rozpadlo na bolševiky a menševiky, což sám Lenin v dopise Maximu Gorkému zhodnotil slovy, že se „konečně podařilo vzdor likvidátorské pakáži obrodit stranu a její ústřední výbor“. Jednání se konala v jednom zastrčeném sále Lidového domu, ze kterého se hned v květnu 1945 stala Leninova síň, pietně udržovaná v „původním“ stavu, tedy jak psalo Rudé právo: skříň, „pět prostých stolů“, jedenadvacet židlí, busta Karla Marxe. Nic víc.
Krátce po únorovém převratu zatočil obrazně řečeno Lenin s baštou někdejšího sociálnědemokratického reformismu mnohem rázněji. V lednu 1953 se Lidový dům po rozsáhlé přestavbě proměnil v Muzeum V. I. Lenina - obchůdky v přízemí zmizely, k výstavním sálům vedlo zbrusu nové mramorové schodiště a na fasádě se objevily slavné výjevy z Leninova a Stalinova života.
Dále čtěte:
Altnerovi dědicové chtějí ukončit kauzu Lidový dům. ČSSD nabízejí čtyřměsíční lhůtu na zaplacení
