Běloveské Bublinky

Budovu soudu tu celé dny lemuje dlouhý špagát aut, leží totiž hned u hlavní náchodské tepny. Ve středu 20. května v přízemí proběhlo další řízení ve sporu podnikatelů Miroslava Borůvky a Mariana Khalify. Ještě před několika lety přitom byli společníky ve firmě Běloveské lázně. Ta mnoho let vlastnila nejen nemovitosti bývalé léčebny na okraji Náchoda, ale i stáčírnu známé minerálky Ida.

Společnost už dávno neexistuje a tytam jsou i její vize prodeje či využití lázeňských budov a stáčírny. Spor, v němž se Khalifa domáhá po Borůvkovi omluvy za to, jak se o něm vyjadřoval v médiích, jen dokresluje komplikovanou současnost dříve vyhlášeného areálu.

Navíc ani nynější vlastník - Priessnitzovy léčebné lázně - si s Bělovsí neví rady. „Pokud to půjde dobře a na konci roku si řekneme, že jsme to přežili, můžeme se pustit do Náchoda,“ krčí rameny Roman Provazník, ředitel jesenických lázní.

Současná krize lázeňství způsobená protipandemickými opatřeními tak silně dopadla i na léčebný areál, který se s posledními hosty rozloučil už na konci léta 1996.

Ještě o tom nehovořili

„Nevstupujte do prostoru lázní ve vlastním zájmu.“ Tabulky s tímto nápisem „zdobí“ plot, který vyrostl kolem posledních běloveských budov. Přesto jsou v trávě vyšlapané cestičky vedoucí ke zbytkům historické kolonády. Na původní vrátnici zbývá ještě viditelný název Lázně Běloves.

Zdání života tu přes poledne udržují jen rybář na břehu Metuje a dvě důchodr předtím. Areál se dostal do vlastnictví jesenických Priessnitzových lázní, které ihned na místo poslaly statika, a po jeho průzkumu začala demolice.

Letos v lednu pak náchodská radnice společně s novými majiteli představila společnou vizi rozvoje místa. Město si bude spravovat a rozšiřovat takzvané Malé lázně vzdálené zhruba pět set metrů od hlavního areálu a plánuje velkou investici. „Jsme připraveni jako město v tomto území investovat asi 120 milionů korun během následujících dvou let, a podpořit tak i soukromé investory na jejich podnikatelském startu v Náchodě,“ prohlásil starosta Jan Birke (ČSSD). To bylo ještě předtím, než se spustila masivní protipandemická opatření. „Poslední jednání s městem jsme měli v únoru, pak se to zastavilo,“ popisuje Roman Provazník z jesenické firmy aktuální situaci.

Z jeho slov je zřejmé, že projekt obnovy běloveské léčebny není vůbec prioritní. Firma má teď dost potíží sama se sebou.

Stejně jako jinde i v Jeseníku řeší, jak se vrátit do normálního provozu a vykrýt obří ztráty způsobené zastavením ekonomiky, uzavřením léčeben a odlivem hostů. Dotazy na plánovaný rozpočet nebo studii rozvoje Bělovsi tak zatím Provazník odbíjí jako předčasné. Do záchrany léčebny se prý pustí až ve chvíli, kdy bude jasné, že současnou krizi v Jeseníku zvládli v dobré kondici a mají dostatek volných peněz. Týdeník Euro se proto na aktuální vývoj zeptal i Birkeho. „Ještě jsme o tom nehovořili. Plánuje se schůzka,“ odpověděl náchodský starosta.

Město teď žije svými Malými lázněmi, které vznikly na zelené louce hned za nákupní zónou u hlavní silnice. Budovat se začaly na podzim roku 2017, loni v prosinci je Birke slavnostně otevřel. Za celkových 24 milionů, z čehož větší polovina pochází z dotací, tady vyrostla nevelká kolonáda, replika historické vily Komenský a pítka s minerálkou ze dvou vrtů.

Kyselka však nemůže nést název Ida, který zdejší lázeňství proslavil, protože práva na použití jména vlastní od dob privatizace soukromá firma. A tak tu z nových vrtů Jan a Běla, které město nechalo na louce u Metuje vyhloubit na podzim roku 2016, tryskají Běloveské bublinky.

Do budoucna by měl městské Malé lázně a soukromý areál hlavní léčebny propojit park. Taková je alespoň představa města. Jenže její úspěch záleží na soukromém investorovi z Jeseníku.

Investoři utekli

Není ovšem žádným tajemstvím, že úspěch běloveských lázní je velmi úzce propojen právě se značkou Ida. Letos v prosinci to bude už dvacet let, co se zastavila linka na její lahvování.

že léčebný provoz přežít, si vlastníci ověřili už na začátku devadesátých let. Zřejmě s vidinou vysokých privatizačních zisků se tehdy oddělily lázně od minerálky. A tak zatímco budovy připadly neteřím posledního majitele, stáčírnu Idy vyňali úředníci z restitucí a v dražbě ji získal Antonín Moravec, vlastník později zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky. Na nákup Idy si vzal 110milionový úvěr u ČSOB. Moravec si v dalších letech navrtal vlastní studny a zbavil se závislosti na lázních.

Jenže samotná léčba žil pacientů druhou část Bělovsi neuživila, zisky z prodeje kyselky byly pro chod léčebného provozu důležité. A když tenhle zdroj peněz vyschl, začaly odumírat i lázně. Nepomohlo ani to, že na začátku roku 1996 se majoritním akcionářem stala firma Sima Consulting a ihned do lázní nasypala sedm milionů korun.

Z dnešního pohledu se jako zlomové datum ukazuje 30. listopad 1996. Do té doby běloveské provozy se šedesátkou zaměstnanců a osmdesátkou lůžek jakžtakž fungovaly. Dokonce ještě v létě 1996 byla kapacita využita na sto procent. S příchodem podzimu se ale vše změnilo. Ředitel lázní Ludvík Kulhavý tehdy prohlásil, že kvůli rekonstrukci a hygienickým a technickým závadám lázně dočasně přeruší provoz. A dočasné přerušení trvá téměř čtvrtstoletí.

„I když jsem vnitřně věděl, že to není pravda, musel jsem říkat, že nezavíráme definitivně,“ řekl Kulhavý týdeníku Euro před čtyřmi roky. Vlastníci stále doufali, že přijde někdo, kdo do nevyhovujících staveb nalije peníze. „Prováděl jsem tam asi deset potenciálních investorů. Když to viděli, utekli,“ vzpomínal. Postupně pak začal s rozprodejem nábytku a dalších věcí, aby lázně měly z čeho platit elektřinu a ostatní složenky.

Poslední ranou byla povodeň v roce 1997, kdy blízká Metuje zalila celý areál.

A přestože se tu vystřídalo několik majitelů a párkrát se s odvážnými plány ozvalo i samo město, život do historických pavilonů se nikomu vrátit nepodařilo.

Jestli oním zachráncem budou Priessnitzovy léčebné lázně, je nejasné.

A pokud ano, rozhodně to nebude rychlý proces. #

Ida a její kouzlo Ida, nejznámější minerální pramen běloveských lázní, se jmenuje podle princezny Idy z Waldeck-Pyrmontu, kterou údajně voda zázračně uzdravila. 30. léta 20. století: Začal rozvoz Idy do vzdálenějších míst včetně krkonošských chalup, v Praze vznikl velký sklad a firemní obchod kyselky. 50. léta: Denní produkce dosáhla 60 tisíc láhví. 1981: Vybudování nové stáčírny za 45 milionů Kčs, denně se plní 160 tisíc láhví. přelom 80. a 90. let: Roční produkce se pohybuje kolem 35 milionů láhví. 1992: Za 110 milionů stáčírnu vydražil Antonín Moravec, postupně uskutečnil i vlastní vrty. 22. prosince 2000: Ida se přestala lahvovat, od té doby proběhlo jen několik krátkých pokusů o návrat značky. 26. září 2015: Uzavřeny poslední prameníky Idy.

Kyselka nemůže nést název Ida, který zdejší lázeňství proslavil, protože práva na použití jména vlastní od dob privatizace soukromá firma.

O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz