Barvité, zneklidňující líčení reakce šéfa Federálního rezervního systému...
celý podtitul:
Barvité, zneklidňující líčení reakce šéfa Federálního rezervního systému na finanční kolaps
Kdy to skončí? Kdy se budeme moci probudit z tohoto děsivého zlého snu bezmála dvojciferné nezaměstnanosti, bilanční toxicity a daňových poplatníků nucených vlastnit celé široké pásy Michiganu a dolního Manhattanu? Po dvou letech hospodářské krize neexistují žádné rutinní odpovědi. Jisté je pouze toto: o velké recesi, ekonomické apokalypse – či jak to chcete nazvat – jednou svým vnoučatům budete vyprávět jako o našem impozantním chaosu (možná v čínštině, jazyce amerických věřitelů). Naštěstí pro vás je teď na knihkupeckých pultech kniha Davida Wessela In Fed We Trust: Ben Bernanke's War on the Great Panic (Ve Fed věříme: válka Bena Bernanka s Velkou panikou). V jistém smyslu můžete tuto knihu – s titulem přisuzujícím šéfovi Fedu božské pravomoci a s jeho tváří na mincích – vlastně posoudit podle její obálky. Wessel připisuje naší situaci vážnost svým preferovaným termínem Velká panika. Avšak druhý podtitul jde přímo k věci: Jak se Federální rezerva stala čtvrtou větví vlády.
S neuvěřitelnou rychlostí se ostřílenému ekonomickému editorovi listu The Wall Street Journal podařilo vytvořit jasný a barvitý pohled na nebývalou reakci politických činitelů na krizi. Wesselův zneklidňující závěr zní: Bernanke z nutnosti většinou improvizuje, přičemž volně interpretuje a přivlastňuje si tajné zákony a vytváří nové síly jen proto, aby systém udržel pevně usazený. Od roku 1907, kdy John Pierpont Morgan zachránil Spojené státy, toho tolik nediktoval – v ekonomickém smyslu – jediný člověk. Wesselova kniha je přesvědčivě napsaná a bohatě dokumentovaná. Je to poutavá četba, úctyhodný výkon v jinak nezáživném světě měnové politiky. Získá ceny a bude inspirovat obdobné práce.
Ironie toho, že je teď nad hlavou Bena Bernanka svatozář, se u Wessela sotva ztrácí. Introvertní vysokoškolský profesor nebyl tím poměrně jistým favoritem, který měl být nástupcem Alana Greenspana. Ano, zúročil své téměř bezvadné výsledky standardizovaných testů potřebných k získání akademických titulů z ekonomie na Harvardu a MIT, ale aby financoval tento rodokmen, dělal číšníka v kýčovitém motorestu v mexickém stylu v Jižní Karolíně. Bernanke se vypracoval na odborníka na velkou hospodářskou krizi a v roce 1996 se stal řádným profesorem ekonomie v Princetonu, kam zlanařil Paula Krugmana. Roku 2002 Bush a spol. zapojili profesora s tichým hlasem do práce pro centrální banku; o čtyři roky později vystřídal předsedu Fedu Greenspana, o němž se často hovořilo jako o nejmocnějším muži na světě. Avšak Bernanke, píše Wessel, „si nemyslel, že předseda Fedu by měl být rockovou hvězdou. Chtěl se vyhnout kultu, který byl svázán s Greenspanem, dojmu, že předseda rovná se Fed. Myslel si, že ekonomika by neměla být tolik závislá na instinktech jediného člověka…“
To je však ta nevyvážená situace, kterou Bernanke zdědil – a měl ji zachovat. Jak Wessel ukazuje, Bernankův předchůdce silně podceňoval účinky udržování velmi nízkých úrokových sazeb po velmi dlouhou dobu (z 6,5 procenta v roce 2001 na jedno procento ještě v červnu 2004, což bylo pětačtyřicetileté minimum). Tyto snadné peníze, jak teď víme, daly impulz ke vzniku impozantní bubliny v bytové výstavbě a úvěrech, jejíž prasknutí stáhlo dolů globální ekonomiku během dvou let po Bernankově povýšení. V roce 2008 si Bernanke musel zaznamenat sérii celonočních akcí – a věnovat rekordní částky – aby zastavil postupný rozklad společností Bear Stearns, AIG, Merrill Lynch a dalších.
Wessel upozorňuje, že od roku 2006 do konce roku 2008 měl Bernankův Fed ve svém účetnictví nejprve 860 miliard dolarů v superbezpečných úvěrech a cenných papírech a nakonec 2,2 bilionu dolarů, z čehož většinu tvořily daleko rizikovější prostředky. V březnu 2009 byl Fed připraven věnovat další bilion dolarů svým snahám o očistu. V té době byl Greenspan, který dostal zálohu 8,5 milionu dolarů na knihu The Age of Turbulence (Věk turbulencí), uprostřed svého sebekriticky hodnotícího turné, přičemž trval na tom, že jeho úlohou nebylo nechávat preventivně splasknout bubliny aktiv. Jedné z klíčových kapitol dává Wessel náležitý titul „Věk klamu: co způsobil Greenspan“.
Tolik k přílišnému spoléhání na instinkty jediného člověka. Ve skutečnosti, jak Bernanke zjistil v ponurých zářijových dnech roku 2008, přesně to, co systém potřeboval, byla silná, centrální ekonomická osobnost. Wessel detailně vysvětluje, proč byl bankrot Lehman Brothers – patrně základní hrubá chyba krize – stěží předurčený.
Zaprvé na záchraně této firmy bylo ochotno spolupracovat s Fedem osm investičních bank. Bernanke, píše Wessel, se domníval, že nechat banku Lehman padnout byla „pitomost“. Přesto se nechtěl nepostavit za finanční pomoc bez podpory ministra financí Hanka Paulsona, bývalého šéfa banky Goldman Sachs, který „měl vždycky o Lehmanu nevalné mínění“. Takže odpovědnost se uvolnila, nechali banku padnout a důsledky mnohonásobně převýšily částku potřebnou k její záchraně. Jinými slovy Wessel ilustruje, jak Bernanke mohl využít superpravomocí, které získal – jakkoli nedobrovolně – o něco dříve.
Popisek s. 62:
David Wessel: In Fed We Trust: Ben Bernanke's War on the Great Panic (Ve Fed věříme: válka Bena Bernanka s Velkou panikou), Crown Business, 323 stran, 27,99 USD
Box s. 63:
BUSINESSWEEK.COM
Setkání s autorem: videozáznam rozhovoru Robena Farzada s Davidem Wesselem můžete shlédnout na businessweek.com/go/09/Wessel
Ben v hlavním vysílacím čase
Předsedové Fedu se obvykle neobjevují v ranním pořadu Good Morning America nebo v Noční show Davida Lettermana. To je ale jen část důvodu, proč je dlouhý rozhovor vysílaný v březnu s Benem Bernankem v pořadu 60 Minutes podmanivý. Šéf Fedu je skromný i otevřený a prozrazuje například, jak velkou zlost pociťoval, když musel pomoci – a opakovaně – pojišťovně AIG.
Tuto část můžete vidět na bx.businessweek.com/federal-reserve/reference/
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Jiří Kasl
