Více než sedm set let se nestalo, aby hlava katolické církve rezignovala na svůj post. Až v pondělí. Papež Benedikt XVI. oznámil, že se ke konci měsíce vzdá úřadu kvůli pokročilému věku. Vyvolal tím velkou vlnu reakcí, která se nemohla neprojevit také ve světovém tisku.
Komentátoři vesměs jeho gesto oceňují jako racionální a moudré, nicméně pokud jde o hodnocení Benediktovy éry a stavu, v němž zanechává svou církev, objevuje se řada kritických připomínek. Vatikánský list L’Osservatore Romano je k papeži vlídný, izraelský Jerusalem Post oceňuje jeho snahu o sblížení křesťanství a judaismu. Ovšem například americký spisovatel John Patrick Shanley si v textu pro New York Times nebere servítky.
L'Osservatore Romano: Nové cesty
Nejlepšího pochopení církve pod Benediktem XVI. dosáhneme při zamyšlení nad momentem, který vyvolal tolik obdivu i zděšení: když se papež rozhodl opustit úřad. Jeho dobře promyšlené a svobodné rozhodnutí stejně jako všechna rozhodnutí, která prošlapávají nové cesty historií, se stává cílem vášní, pozornosti a komentářů po celém světě. Je pečetí soudržnosti mezi křesťanskou doktrínou a praktickým výkonem pontifikátu. Církev pod Benediktem XVI. je církví křesťanské víry. Není to víra abstraktní či ideologická.
Je to víra ve skutečnou historickou osobnost, v Ježíše Nazaretského, jejž se papež dobrovolně rozhodl následovat. Zůstává skvělou syntezí humanity a lásky k Bohu, již věřící musejí transformovat ve skutečnou lásku k bližnímu. Tento směr Ratzinger zastával a vysvětloval soustavně svými myšlenkami i činy – jako teolog, biskup, kardinál i jako papež. Bylo to překvapení, když si zvolil jméno otce západního mnišství Benedikta, aby připomněl důležitost základního pravidla, jež praví, že nic nesmí být stavěno před Krista. Jako papež Ratzinger toto pravidlo vždy šířil a prosazoval jako prvotní referenční bod každého křesťana na každé úrovni odpovědnosti. Ve světle tohoto pravidla se také těsně po volbě nazval skromným dělníkem na vinici boží. Vždy měl na srdci budoucnost křesťanské víry na zemi, a proto se také nyní rozhodl, že je nezbytné, aby došlo ke změně.
Rzeczpospolita: Benedikt odchází, problémy církve zůstávají
Abdikace Benedikta je krásné gesto člověka, který již není schopen nést břímě. Je to známka lidské slabosti, která je nám ale blízká a pochopitelná. Přesto se celé Polsko ptá: „Jak jen mohl?“ Přežívá totiž vnímání církve jako stabilní instituce, kde není každý nahraditelný. I proto toto gesto může pomoci přehodnotit roli Svatého stolce v 21. století.
Když byl kardinál Joseph Ratzinger vybrán za papeže, neskrýval, že si vrchol svého působení představoval jinak. Jeho působení má tři hlavní charakteristiky: zaprvé byl nejbližším spolupracovníkem Jana Pavla II. a jako takový byl zvolen jako záruka kontinuity. V tomto smyslu byl typickým „přechodovým papežem“.
A jeho abdikační rozhodnutí to potvrzuje. Zadruhé není tajemství, že Jan Pavel II. se příliš nezajímal o římskou kurii, která v zásadě udává tón každého pontifikátu. Ratzinger naopak v čele Kongregace pro nauku víry vešel ve známost jako „kladivo na odbojné teology“. Teď ale sám kurii podlehl. Nejenže se mu ji nepovedlo reformovat, ale ještě vyšly na světlo zákulisní války kardinálů o moc, vliv a peníze. A zatřetí Benedikt zdědil nevyřešený pedofilní skandál uvnitř církve. O něm ale z titulu své předchozí funkce věděl již dříve. Není proto divu, že se jako papež razantně postavil na stranu obětí. Potíž je v tom, že to byl jen začátek seznamu problémů, které nevyřešené předává svému nástupci.
The New York Times: Sbohem mdlému papeži
Papež Benedikt XVI. odchází. Dobře. Chyběl mu šarm, hudební sluch a chránil kněze, kteří zneužívali děti. Byl členem Hitlerjugend. A nehledal využití pro ženy.
Římskokatolická církev, která byla v mnoha směrech pro New York požehnáním, byla zadušena a stažena do bezvýznamnosti skupinkou mužů v Itálii. Kněží se nesmějí ženit. Proč? Protože by si museli brát ženy. Ženy nesmějí být kněžími. Proč? Kvůli partě starých mužů. Ti obhajují svou víru trapnými argumenty, že Ježíš by byl v tu chvíli vyvrácen. „Nečiň jiným, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Co je na tom těžkého k pochopení? Když se můžeš stát knězem ty, můžu se stát knězem já. Tečka. Rovnost.
Když jsem byl kluk na Škole svatého Antonína v Bronxu, byly tam pokladničky pro chudé. Lidé z východního Bronxu pracovali tvrdě a vydělávali málo. Všichni dávali peníze do kasiček. Já jsem dával peníze do kasiček. Pokud jde o mě, ty peníze byly ukradeny. Sledoval jsem, jak se z bohatství církve dotují špatné věci, kampaně proti ženským právům a homosexuálům.
Nemám důvod doufat, že římskokatolická církev si najednou uvědomí, že bez žen je katolictví ztraceno.Vzpomínám na ty jeptišky, které mě vzdělávaly, na jejich celoživotní oddanost a obětavost. Banda dominantních bláznů s nimi zacházela jako s dobytkem. V Benediktovi dostala katolická církev papeže, jakého si zasloužila. Mohu jen doufat, ve jménu svých rodičů, kteří církev tak milovali, že zázrak zvrátí to, co se jinak zdá jasné. Pokud ne, katolickou církev potká osud, který si zaslouží.
Die Welt: Dominance Evropy končí
Benedikt to zkoušel. Spojit duchovní a náboženské dějiny velké Evropy stojící na základech římské říše. Štěpení mezi latinskou a ortodoxní církví, reformace, spory mezi tradicionalisty a modernisty, tím vším velmi trpěl. V největším duchovním vypětí se ucházel o přízeň ortodoxních, Lutherem se zabýval jako žádný papež před ním a stavěl i mosty mezi Vatikánem a ultrakonzervativci. Bez sjednocení křesťanství na evropském kontinentu totiž dle Benedikta není možné vybudovat světovou církev.
Proto se také tolik snažil, byť často problematicky či příliš hloubavě, nacházet pojítka mezi římskokatolickým vyznáním a evropskou filozofií, tradicí, ústavností a mentalitou. Přesto nelze rozdíly ignorovat. Tragické je, že se staly tím zřetelnějšími, čím více se je Benedikt snažil banalizovat.
Svou snahou zvýraznil hranice v Evropě. Především ale bylo zřetelné, že Evropané o takovou ekumenu nestojí.
Víra tu prodělává tak rychlé proměny, že není žádný důvod k přesvědčení, že by Evropané mohli působit jako životodárné zřídlo světového křesťanství.
SME: Štěstí na předchůdce
Je důležité hovořit o tom, proč papež Benedikt XVI. odstupuje, protože jeho nástupce začne právě tam, kde to jeho předchůdce vzdal. A jeho předchůdce to velmi pravděpodobně vzdal nejen kvůli věku a zdraví, ale i kvůli válce mezi zdmi Vatikánu, již nedokázal zastavit. Není nic nového, že se ve Vatikánu intrikuje.
Nové je, že se intriky dostávají na veřejnost. Někdo chtěl, aby se o poměrech v církvi vědělo. Aby se více hovořilo o korupci, mocenských bojích či o praní špinavých peněz v záhadné Vatikánské bance. Otázka pak možná nezní, zda Benedikta nahradí někdo liberální či stejně konzervativní. Spíše zní, zda chce konkláve silného papeže, jakým byl Jan Pavel II., jenž se nebál rozhodovat, anebo slabého papeže, jakým byl Benedikt XVI., který rozhodnutí nechával na jiných. O novém papeži rozhodnou kardinálové. Tichá vatikánská válka se točí kolem nich. Mezi reformně orientovanými kardinály a tvrdými konzervativci.
Autor biografie o Benediktu XVI. na otázku, zda byl dobrým papežem, odpověděl, že neměl šanci být, protože byl nástupcem Jana Pavla II. Nový papež by mohl být dobrým papežem, protože jeho předchůdcem bude Benedikt. Zpětně by mu mohl být vděčný, že mu přesně ukázal slabá místa ve Vatikánu. A tím, že rezignoval, ukázal, že éru papeže není třeba posuzovat jen podle toho, jak dlouho vládl, ale jak dobře či špatně spravoval církev.
The Jerusalem Post: Bendiktův pontifikát
Benedikt XVI. bude vzpomínán jako skutečný přítel židovského lidu. Ale jeho osmiletému působení se nevyhnuly kontroverze související s židovstvím. V mnoha ohledech Benedikt pokračoval v odkazu svého předchůdce Jana Pavla II., který odmítal antisemitismus a ustavil diplomatické vztahy mezi Vatikánem a Izraelem. V samé podstatě přístupu k judaismu byl mezi Benediktem a Janem Pavlem velmi malý rozdíl.
Nicméně když došlo na veřejný dojem, byly to dva rozdílné světy. Zatímco návštěva Jana Pavla v roce 2000 znamenala zlomovou událost ve vztazích mezi katolickou církví a Židy, Benedikt v roce 2009 v mnoha Izraelcích zanechal dojem, že mohl říci či udělat více. Benediktovy hluboké, abstraktní a silně filozofické projevy působily na mnoho Izraelců chladně, vzdáleně. Kvůli komunikačním nedostatkům vyvolal Benedikt dojem, že chce urychlit svatořečení Pia XII., papeže z éry druhé světové války viněného z nečinnosti tváří v tvář likvidaci evropského židovství.
Ve skutečnosti jej Benedikt neblahořečil, ale pouze podepsal dokument, který vyzdvihoval Piovy duchovní vlastnosti. Benedikt skutečně a upřímně toužil po sblížení křesťanů a Židů a do konce pontifikátu pro něj pracoval. Avšak jeho styl, styl německého profesora, který je více doma ve světě knih a idejí než ve světě lidí a médií, jeho úsilí zásadně poškodil.
Dobré úmysly bohužel vždycky nestačí.
Čtěte také:
Nástupce Benedikta XVI. čekají hospodářské problémy
Pozdvižení v církvi: Papež Benedikt XVI. se rozhodl rezignovat
