Českoslovenští diplomaté měli výhrady k Postupimské dohodě
Historické materiály, které získal týdeník EURO, vyvracejí řadu mýtů spojených s poválečným odsunem německého obyvatelstva. Jednoznačně popírají představu, že o vystěhování rozhodly „pouze“ světové velmoci, aniž by je Čechoslováci v čele s prezidentem Edvardem Benešem k takovému řešení vybízeli.
Z tehdejší diplomatické korespondence naopak vyplývá, že Praha nebyla příliš spokojena s výsledky Postupimské konference v roce 1945, která odsun schválila. Čechoslováci se obávali, že Postupim zkomplikuje již probíhající odsun, jenž měl v té době za sebou takzvanou divokou fázi.
Na druhé straně historické dokumenty potvrzují, že Britové přijali myšlenku odsunu již v roce 1942. Edvard Beneš, který v té době působil v londýnském exilu, je předtím o nutnosti zaujmout podobné stanovisko naléhavě přesvědčoval. K Britům se ještě za války přidali Sověti i Američané. V prvních měsících po válce patřila podle historických pramenů k nejrozhodnějším zastáncům odsunu (transferu) německého obyvatelstva z československého území Francie v čele s vůdcem odboje, generálem Charlesem de Gaullem.
Obavy z Postupimi.
Tehdejší československý velvyslanec v Paříži Jindřich Nosek se sešel s generálem de Gaullem krátce po Postupimské konferenci – v srpnu 1945. O svém setkání do Prahy referoval takto: „Poděkoval jsem za slib francouzské vlády, že nás bude podporovati při projednávání otázky transferu a rektifikace hranic na Kladsku, Ratibořsku a Hlubčic. De Gaulle se velmi zajímal o transfer, a to jak Němců, tak Maďarů. Dal jsem mu informace a sdělil naše stanovisko. Řekl jsem mu, že rozhodnutí Postupimské konference o odkladu v provádění transferu nám dělá značné starosti a že bychom byli vděčni francouzské vládě, kdyby nám pomohla v tom, aby provádění transferu nebylo odkládáno.“ Nosek tvrdí, že de Gaulle si byl „vědom toho, že dnešní situace psychologicky transferu příznivá může v několika měsících doznati změny.“
Tato korespondence především potvrzuje, že velmoci (USA, Británie a SSSR) se v Postupimi vyslovily pro odsun, zároveň však usilovaly o to, aby probíhal organizovaně – tedy nikoliv tím způsobem jako do té doby. K podobnému závěru dochází i historik Jindřich Dejmek ve své knize Československo, jeho sousedé a velmoci ve 20. století (vydalo Centrum pro ekonomiku a politiku). Uvádí, že Postupimská dohoda fakticky legalizovala „dílčí odsuny Němců z českého pohraničí i vnitrozemí, k nimž došlo bezprostředně po skončení války a které proběhly v některých případech nepochybně značně drasticky.“ Od srpna 1945 začal být připravován organizovaný transfer, dodává Dejmek.
Britské ano.
Další materiály, jež má týdeník EURO k dispozici, pocházejí z dílny britské válečného kabinetu. Je z nich zřejmé, že britský ministr zahraničí Anthony Eden již v červenci 1942 považoval poválečný odsun Němců z Polska a Československa za nevyhnutelný. Eden dokonce navrhl vládě, že v diskusích s Benešem a představiteli sudetských Němců naznačí ochotu britského kabinetu poválečný transfer v zásadě akceptovat.
Ministr Eden však v té době ještě považoval za předčasné se k podpoře odsunu zavazovat. Zároveň upozorňoval, že pokud transfer nebude prováděn zákonným a mírovým způsobem, uchýlí se české a polské obyvatelstvo k násilnému vyhánění německých menšin (což se v prvních měsících roku 1945 potvrdilo).
Zajímavé je také širší Edenovo zdůvodnění nevyhnutelnosti odsunu, ke kterému – jak britský ministr sám naznačuje – dospěl právě po rozhovorech s Benešem. Anthony Eden ve svém memorandu připomíná, že také Adolf Hitler se uchýlil k transferům obyvatelstva v širokém měřítku a že po válce lze bezpochyby očekávat „tlak z mnoha zemí, zvláště Polska a Československa, na transfer německých menšin z jejich území.“ I zde ovšem šéf britské válečné diplomacie upozorňuje na možné potíže: „V mnoha případech bude složité rozlišovat mezi Němci a místním obyvatelstvem.“
Odejít měla jen část.
Benešovy představy o odsunu nicméně přidělávaly Britům vrásky na čele i z jiného důvodu. Londýn totiž prosazoval, aby se zástupci sudetoněmeckých sociálních demokratů dohodli s Benešovými lidmi na společné národní reprezentaci. V této souvislosti označil Anthony Eden názory československého prezidenta za „jednu z hlavních potíží“.
Tehdejší vize Edvarda Beneše se však podstatně lišily od té formy odsunu, kterou prosazoval na konci války. (Podle historiků k těmto změnám došlo pod tlakem domácího a moskevského odboje.) Benešovy představy z roku 1942 ve zmíněném memorandu Eden detailně zaznamenal: „Dr. Beneš považuje tři a čtvrt milionu sudetských Němců za příliš velkou menšinu na to, aby byla úspěšně absorbována v československém státě s přibližně patnácti miliony obyvatel.“ Eden dále označuje za Benešovu hlavní ideu přenechat Německu menší české území, jehož obyvateli byli téměř výhradně sudetští Němci (celkově 600–700 tisíc). Za tento ústupek však Beneš požadoval územní kompenzace. Šéf československého londýnského odboje dále chtěl vystěhovat 300–400 tisíc sudetských Němců jako válečné zločince a dohodnout se na transferu dalšího milionu lidí.
I tak by podle tehdejšího Benešova plánu v Československu ještě zůstal milion občanů německé národnosti. Tento projekt nebyl nový – prezident pouze oživoval to, o čem už mluvil v předválečném období.
Dohodněte se!
Britský kabinet plně uznal československou vládu a Edvarda Beneše jako prezidenta Československé republiky v roce 1941. Ještě dlouho poté však trval na třech výhradách, z nichž minimálně jedna přímo souvisela s problematikou sudetských Němců. Londýn se za prvé nechtěl definitivně vyjadřovat k tomu, jak mají vypadat československé hranice, za druhé měl jiný názor než Beneš na právní kontinuitu československé (Benešovy) vlády a za třetí odmítal potvrdit svrchovanost československé vlády nad sudetskými Němci, kteří se v té době nacházeli na britském území. Eden v této souvislosti zdůrazňoval, že uprchlíci z řad sudetských Němců byli na britském území vítáni a jejich postavení bylo ošetřeno zvláštní legislativou.
Poslední výhrada měla platit jen do doby, než se Beneš se zástupci sudetských Němců dohodne. Britská snaha však byla marná. Společná řeč se nenašla. Jindřich Dejmek ve své knize tvrdí, že za to mohou tehdejší politické představy sudetských Němců.
Pokud jde o druhou výhradu britské vlády, jež se týkala právní kontinuity československé vlády, Praha se s Londýnem nikdy zcela neshodla. Britové totiž považovali Mnichovskou dohodu z roku 1938 zpočátku za platnou. Teprve v září 1940 někdejší premiér Winston Churchill prohlásil, že tento neblahý dokument přestal být účinný, neboť jej Němci sami porušili. Britská právní pozice však dodnes vychází z toho, že Mnichovská dohoda nějakou dobu platila. Beneš sice opakovaně mluvil o její neplatnosti od samého počátku, jeho stanovisko se ale v Londýně nikdy neprosadilo.
Co to vše znamená?
Když se týdeník EURO rozhodl publikovat výše uvedená fakta, cílem v žádném případě nebylo zpochybnit nynější právní argumentaci České republiky, která trvá na mezinárodněprávní platnosti poválečného odsunu. Z tohoto hlediska odsun ani zpochybnit nelze, neboť ho velmoci v Postupimi skutečně stvrdily. Lepší pochopení historie však může pomoci otupit dnešní napětí ve vztazích mezi Českem a sudetskými Němci.
Z historického hlediska je významné, jaké postoje k problematice odsunu zastával Londýn ve válečném období či Paříž po válce. Minimálně stejně důležité je vědět, jakou roli při prosazování takového řešení národnostní otázky sehrála československá politická reprezentace v čele s Edvardem Benešem.
Není pochyb o tom, že československý prezident tlačil na pilu. Ve svém vánočním poselství z roku 1944 Beneš prohlásil: „Budeme řešit radikálně problém našich Němců.“ Ještě v říjnu téhož roku v jiném projevu uvedl: „Nemohu ani dnes přejít mlčením otázku vyřízení si všech účtů s našimi Němci, kteří v roce 1938 vrazili našemu státu dýku do zad. Ti všichni, kdo tak učinili, musí pryč.“
Prezident však také upozorňoval, že žádá spravedlnost, nikoliv mstu. Zastával se myšlenky spolupráce s „demokratickými a věrnými našimi Němci“. Je pravděpodobné, že si dlouho nedokázal představit, jakého rozměru nakonec odsun drtivé většiny Němců dosáhne.
Kolektivní vina.
Benešovy projevy z válečného období rovněž dokládají, že jednomu ze zakladatelů československého státu nebyl zcela cizí princip kolektivní viny. V říjnu 1944 Beneš řekl: „Po této válce už nebude váhání, už se nebudou hledat učené i méně učené teorie, jak z Němců odpovědnost za tuto válku alespoň částečně smýt. Německý národ se provinil jako žádný jiný na světě, německý národ zaslouží tudíž trestu a německému národu a státu se trestu dostane.“ Je však nutné připomenout, že tato slova zazněla v době, kdy se stále ještě válčilo a na frontách umírali lidé.
Historik Jan Křen patří k těm, kteří odmítají nad Benešem a celou tehdejší československou politickou reprezentací vynášet černobílé soudy. Deníku Právo řekl: „Jako první z velmocí se v letech 1942-1943 pro úplný odsun Němců vyslovila Velká Británie, potom Sověti. Československo to v té době už ovšem také žádalo, takže nelze tvrdit my nic, to rozhodli jen ti velcí.“ Křen dále souhlasí s tím, že odsun byl historickou nutností. „Každopádně byl důsledkem války, která takříkajíc rozmetala všechny rozměry civilizace; bylo to bezpečnostní opatření proti obnově německé agrese, řešení, které mělo zajistit životaschopnost států, v nichž do té doby žily velké německé menšiny. Takto to myslely ty velmoci. Moc krásné řešení to samozřejmě nebylo. Německou porážku odnesly po válce možná miliony nevinných Němců; nemá smysl vykládat, že potrestáni byli jen viníci.“
Takové tedy bylo poválečné uspořádání se všemi důsledky. S dneškem naštěstí nemá nic společného, byť mnozí politici tvrdí opak. Německo je dnes respektovaným demokratickým členem Evropské unie. Francouzi v poválečném období ukázali, jak je možné (a nutné) žít s Německem ve shodě. Poučíme se i my?
