Kalkata se stává klíčovým hospodářským centrem Asie
Stojím na jednom z rušných míst indické Kalkaty a potřebuji se dostat jen o pár ulic dál. „Jeďte taxíkem, teď je velká zácpa,“ říká mi mladý muž, obyvatel někdejší metropole britské Indie. Nerozumím. Nechci přece uvíznout s taxíkem v zácpě. Jdu pěšky. Teprve nyní mi dochází, co měl mladý Ind na mysli. Davy chodců proudí oběma směry. Je těžké se jim stále vyhýbat.
V Kalkatě žije čtrnáct milionů lidí. Další čtyři miliony vstupují do města den co den. Přicházejí za prací nejen z venkova, jiných indických států, ale také z nedalekého Bangladéše. I když mezi Indií a Bangladéšem leží hlídaná hranice - alespoň formálně. Kalkata je hlavní město Západního Bengálska, které dnes zaznamenává dynamičtější ekonomický vývoj než jiné indické státy. Sama Indie přitom společně s Čínou tvoří tandem zemí s nejrychlejším hospodářským růstem na Zemi. Není divu, že láká také východní Bengálce ze sousední muslimské země. Na rozdíl od Bangladéše zůstalo převážné hinduistické Západní Bengálsko po odchodu Britů součástí Indie.
Prudký růst počtu obyvatel považují mnozí Indové za velkou přednost své země ve světové hospodářské soutěži. Předpokládá se, že Indie dokáže využít nejen množství pracovních sil, ale také bude lákat velikostí svého trhu. Indičtí spotřebitelé jsou dnes v centru pozornosti zahraničních investorů, předních nadnárodních firem. Druhá nejlidnatější země světa už uvolnila mnohé ochranářské bariéry. Západní Bengálsko se svou reformní komunistickou vládou a Kalkata se všemožně prezentují zájmem o investory - z ostatních částí Indie i ze zahraničí.
Nový Hongkong?
„Do pěti let překonáme Bangalore,“ říká bývalý kalkatský učitel historie Santimoj Bhattačarja, který dnes doprovází turisty. Jihoindické Bangalore je v současnosti hlavním centrem celého odvětví informačních technologií. Jenže právě Kalkata nepřestává informovat o dalších a dalších IT firmách či jejich servisních společnostech, které zamířily do Západního Bengálska. Patří mezi ně indičtí velikáni, například Infosys či Wipro, světoví obři jako IBM a spousta dalších. V Kalkatě se všude budují „IT parky“. S tím je spojen velký realitní boom, staví se celé nové čtvrti, domy, obchody, kanceláře. Investice již směřují nebo v budoucnu zamíří rovněž do dalších odvětví - finančních služeb, automobilového průmyslu, výroby léčiv, telekomunikací, agrobyznysu i energetiky. Jednu z největších investic v Západním Bengálsku realizuje chemická odnož japonské společnosti Mitsubishi. Očekávání jsou obrovská. Bhattačarja sice nejdříve „realisticky“ srovnává metropoli Západního Bengálska s Bangalore, ale pak se neuhlídá a říká: „Kalkata bude novým Hongkongem.“ Na první pohled se návštěvníkovi Kalkaty musí zdát, že se lidé jako Bhattačarja - mezi něž ovšem patří spousta ekonomů, podnikatelů a manažerů - zbláznili. Bída je vidět na každém rohu. Kalkata stále nepřekonala svou pověst špinavého města, přestože snaha o celkově čistší prostředí tam určitě patrná je. Metropole Západního Bengálska zůstává posledním velkým městem na světě, v němž uvidíte ručně tažené rikši. Tuto těžkou práci často - a rádi - berou na svá bedra muži přicházející z chudého indického státu Bihár. Jak chtějí v Kalkatě uživit tolik lidí, jichž je dohromady více než obyvatel Česka a Slovenska dohromady?
Druhá tvář města.
Pak je tu ale druhá tvář Kalkaty. Sídlem firem je moderní čtvrť Salt Lake City. Poměrně blízko kalkatského mezinárodního letiště se ovšem staví ještě třikrát větší „nové město“ Radžarhát. Hotové má být za pět let a čtyřicet procent jeho území bude tvořit nový IT park. Zájem o Kalkatu vlastně živí právě ona očekávání, která už dávno překročila hranice Západního Bengálska a tichou či hlasitou poštou se předávají dále - na světové trhy. Světová firma, která se dnes rozhodne investovat v Kalkatě, si pravděpodobně získá uznání světových finančníků, relativně snadno sežene peníze. Ačkoli někteří odborníci varují před možným přehřátím indické ekonomiky, objevují se i hlasy, že současný osmiprocentní roční růst je vlastně vzhledem k demografickému vývoji ještě nedostatečný.
Proč právě Západní Bengálsko? Na konci minulého století tento stát zažíval třicetileté období úpadku. Někdejší sláva Kalkaty jako metropole britské Indie, jež zahrnovala dnešní Pákistán i Bangladéš, se zdála být zapomenuta na smetišti dějin. Britové se v roce 1911 rozhodli přemístit svou metropoli z Kalkaty do Dillí, aby otupili bengálské úsilí o nezávislost. Dnes Londýn usiluje o spojenectví Západního Bengálska a celé Indie, které má britským firmám zajistit nové příležitosti a zachování jejich vlivu ve světové ekonomice.
Jedním z důvodů dnešní přitažlivosti Kalkaty jsou paradoxně právě dřívější potíže. Západní Bengálsko totiž nabízí i ve srovnání se zbytkem Indie levnou pracovní sílu. Stále relativně levné je i bydlení. Připočteme-li k tomu vstřícnou politiku západobengálské vlády vůči investorům (byť ne všem) a její ochotu nabídnout za výhodných podmínek pozemky, lze počítat s úsporou nákladů. Ředitel letecké společnosti Lufthansa pro jihovýchodní Asii Werner Heesen střízlivě odhaduje, že úspora nákladů v Západním Bengálsku se může pohybovat kolem dvanácti procent. Lufthansa, která má vzhledem k historickým vazbám v Indii privilegované postavení mezi evropskými aerolinkami, dnes létá z Frankfurtu do Kalkaty třikrát týdně. Heesen také připomíná, že kalkatské letiště vykazuje nejrychlejší růst v zemi, pokud jde o vnitroindické lety.
Konec úniku mozků.
Vidina úspory nákladů by však sama o sobě nestačila. Druhou stranou mince je předpoklad, že západobengálští pracovníci - a také manažeři - jsou ve srovnání se zbytkem Indie kvalifikovanější a šikovnější. Kalkata se může pochlubit slušným vysokým školstvím. Kromě tamní univerzity v metropoli najdeme Indický institut managementu. A další západobengálské město Kharagpúr (něco přes sto kilometrů od Kalkaty) je sídlem Indického technologického institutu. Za tradičně kvalitní se v Kalkatě považuje i vzdělávání lékařů. Na léčení se údajně do Kalkaty vydávají pacienti z dalších zemí včetně Spojených arabských emirátů. Bengálci mají pověst nejen skvělých doktorů, ale také inženýrů. Problém byl v tom, že v minulosti mnozí Bengálci po vystudování zamířili jinam - pokud ne přímo do zahraničí, pak do jiných oblastí Indie. Říká se, že Bengálce v hojném počtu najdeme na vládních úřadech v Dillí i mezi specialisty v softwarových firmách v Bangalore. Očekávaný boom Západního Bengálska by měl únik mozků zastavit.
Nejde však pouze o Bengálce. Sama Kalkata je městem mnoha různých indických národností, Bengálců je více než třetina. Do někdejší indické metropole dnes přicházejí také třeba manažeři z Dillí. Jeden z nich, představitel významného hotelového řetězce, prohlašuje: „Bengálci jsou výborní doktoři a inženýři, ale nejsou tak dobří manažeři ani softwaroví specialisté.“ Jeho názor je asi projevem přežívající rivality nejen mezi národnostmi, ale rovněž mezi tradičními kastami. Zmiňovaný manažer se kupříkladu nedomnívá, že by Indie měla hledat nové talenty pro moderní odvětví ekonomiky i mezi početným zemědělským obyvatelstvem. Venkované by údajně měli dostávat příležitosti především v agrárním sektoru a rozvíjet ho. Mohou být takové představy brzdou? Jakákoli rivalita ovšem končí, když se manažer rozpovídá o budoucnosti Indie. Je hrdý na to, že v minulosti těžce zkoušená země míří na vrchol - na pozici přední světové velmoci. K Bengálcům ho ostatně pojí silné pouto - jeho otec bojoval v řadách indické armády za nezávislost Bangladéše na Pákistánu. O ekonomických možnostech Západního Bengálska ani on nepochybuje. Jinak by dnes nebyl v Kalkatě.
Vstupní brána velkého regionu.
Werner Heesen přidává i další faktory, jež ze Západního Bengálska činí favorizovaný stát. Kalkata je vstupní bránou nejen do celé východní Indie, ale rovněž do Bangladéše, Nepálu a Barmy. Je zde nemalý potenciál pro cestovní ruch. Další ekonomové se shodují, že další předností - například ve srovnání s Bangalore - je poměrně slušná infrastruktura. Síť silnic je zde hustší a přece jen kvalitnější. Kromě mezinárodního letiště je tu přístav na široké řece Huglí - jednom z ramen proslulé posvátné řeky Gangy v její obrovské deltě. K moři, tedy k Bengálskému zálivu, je to přitom z Kalkaty pouze necelých dvě stě kilometrů. Další přístav je v ústí řeky Huglí - městě Haldia. Přístavy jsou sice zastaralé, ale chystá se jejich modernizace, případně výstavba zcela nových.
Podobné je to s letištěm. Návštěvník na první pohled pozná, že to kalkatské rozhodně není moderní leteckou křižovatkou, jakou může znát třeba nejen z Frankfurtu a Londýna, ale i ze Singapuru či Dubaje. Letecké společnosti jako Lufthansa vyzývají indickou vládu k modernizaci. Konkrétně v Kalkatě však může být letiště pro tamní vládu jednou z výjimek v jejím tetřevím volání po investicích. Soukromý zahraniční kapitál tam možná nebude vítán - podobně jako v maloobchodu.
Podnikatel v realitách Sumit Dabriwala říká, že předností Kalkaty je kromě příznivých cenových relací její postavení tradičního kulturního centra. Kalkata může lidi z celého světa nejen přitahovat, ale nakonec si je také udržet. Město si podle všeho oblíbil také německý spisovatel Günter Grass a prošli jím prakticky všichni nositelé Nobelovy ceny, kteří měli něco společného s Indií. Včetně matky Terezy či proslulého indického ekonoma Amartja Sena. Na rozdíl od jiných hlasů Sumit Dabriwala mluví také o tradičním podnikatelském duchu Kalkaty. Připouští ale, že se mu nedařilo v úpadkovém období od poloviny sedmdesátých let do konce devadesátých.
Rudý kapitalismus.
Poslední Dabriwalova poznámka evidentně souvisí s politikou. V Západním Bengálsku jsou už třicet let u moci komunisté. Je tam nejdéle vládnoucí demokraticky zvolená komunistická vláda na světě. Znalec Kalkaty Santimoj Bhattačarja na druhé straně připomíná, že polický život ve městě je bouřlivý. Působí tam více než dvacet stran a denně se v ulicích Kalkaty uskuteční jedenáct politických shromáždění. Zácpa ve městě se tím ještě zhoršuje. Komunisty podporuje zhruba třetina obyvatel, což marxistickou stranu pochopitelně staví na první místo. Dřívější úspěchy komunistů se váží k silnému odborářskému hnutí Západního Bengálska, jehož ekonomická historie je kromě pěstování čaje a juty spojena s těžkým průmyslem a hutěmi.
Byl to ale právě nynější komunistický premiér Západního Bengálska Buddhadev Bhattačarja, kdo silně podpořil reformy a lákání investorů. Údajně si za svůj vzor vybral někdejšího čínského vůdce Teng Siao-pchinga, který se nezajímal o to, jakou barvu má kočka, ale zda loví myši. Proto zahájil rozsáhlé ekonomické reformy v Číně, které vynesly říši středu do čela pelotonu nejrychleji rostoucích zemí světa. Indie nyní hodlá Číně tvrdě konkurovat a na místě je otázka, koho bude lovit bengálský tygr Buddhadeva Bhattačarji.
Zaznívá názor, že reformní marxisté v Západním Bengálsku nyní do země lákají ty, které dříve odpuzovali. Jako konkrétní příklad se uvádí továrna na výrobu pneumatik Dunlop, která byla uzavřena v roce 1998 a loni znovu otevřena.
Dělníci kontra rolníci.
Premiér Bhattačarja přesvědčil proletariát, že bude v jeho zájmu, když podpoří výkonnější a ziskovější hospodářství. Západobengálské noviny píší, že prvnímu ministrovi (tak oficiální zní tato funkce) věří podnikatel i dělník z ulice. Přesto se najdou lidé, kteří mu nedůvěřují. A není jich málo. Jsou to zemědělci, kteří kvůli vytváření ekonomických zón přicházejí o svou půdu. I když za ni často dostávají dobře zaplaceno. S nadsázkou lze napsat, že komunistický vůdce spojil kapitalisty a dělníky v boji proti rolníkům.
O protestech zemědělců se v poslední době mnoho hovořilo v souvislosti s novou investicí automobilky Tata v Singuru, nedaleko od Kalkaty. Tata tam hodlá vyrábět nejlevnější auto na světě, což je jen další příklad toho, jak lze využít levnou západobengálskou pracovní sílu. A to i v konkurenci s Čínou! Automobilka je součástí impéria indického velkopodnikatele Ratana Taty. Jeho ocelářská firma - jak známo - nedávno ovládla britsko-nizozemskou společnost Corus. Na takový nástup indického kapitálu na světové trhy jsou Indové náležitě hrdí. Pro některé z nich tak vlastně Indie vrací úder britskému impériu. Na druhé straně však asijská velmoc vděčí právě Britům za to, co spojuje zemi a zároveň zvyšuje její šance na mezinárodní aréně - anglický jazyk.
Příběh Ratana Taty však má i druhou stranu mince. Proč se tento ocelářský magnát poohlíží po akvizicích v zahraničí a neinvestuje více do indických hutí? Takto se před časem veřejně zeptal indický premiér Manmohan Singh. V Česku (ale i jinde) nejznámější podnikatel indického původu a ocelářský král Lakšmí Mittal sice kdysi žil v Západním Bengálsku, ale jako podnikatel se prosadil až za hranicemi Indie. Teprve nyní se začíná poohlížet po indickém trhu. A obyvatelé Kalkaty připomínají jeho slova, že se vlastně ani necítí být Indem.
Západobengálský šéf vlády Buddhadeb Bhattačarja má ve skutečnosti ještě nebezpečnější soupeře, než jsou zemědělci nebo odboráři staré školy. Bude muset bojovat s byrokracií, neefektivitou a korupcí. Mnozí podnikatelé evidentně věří, že si poradí. Azim Premdži, šéf společnosti Wipro, před časem označil Buddhadeba za nejlepšího premiéra ze všech indických států. Svět by měl minimálně připouštět možnost, že řev bengálského tygra není pouhým řvaním.
