Příběh ambiciózní mladé Pařížanky, která na přelomu 19. a 20. století odchází pracovat na venkov a poznává jeho zkaženost, už zfilmovali Jean Renoir a Luis Buñuel. Nedávno se knihy Deník komorné chopil i francouzský režisér Benoit Jacquot. Jeho verze, která loni soutěžila na festivalu v Berlíně, se nyní dostává do českých kin.
E15: Proč jste chtěl zadaptovat román Octava Mirbeaua, který už byl dvakrát zfilmován?
Já tu knihu předtím nikdy nečetl, a když jsem se do ní pustil, pocítil jsem touhu ji natočit, bez ohledu na to, že už ji adaptovali Buñuel a Renoir. Jejich verze znám a líbí se mi, ovšem jedna se od druhé tak liší, že mi připadalo, že ta třetí bude zase úplně jiná. Román vyšel už v roce 1900, ale našel jsem v něm i ozvěny současné Francie.
E15: Nechtěl jste příběh převést rovnou do současnosti?
Ne, raději vytvářím paralely minulosti s přítomností, to mi připadá přesvědčivější.
E15: Co přesně vám na Deníku komorné připadá současné?
Problémy segregace, vykořisťování a vyloučení jsou ve Francii stále přítomné. Odmítání ostatních, kteří nejsou jako my, ať už jde o ženy, cizince, chudé - to je ve Francii vždycky relevantní.
E15: Vaše adaptace je také sexuálně otevřenější.
Pokud se jedna kniha dočká tří různých verzí, je jasné, že je bohatá na různé situace a můžete si z nich vybírat jako v samoobluze. Musíte si zvolit, co vám připadá nejzajímavější, a sestavit z těchto scén dramatickou strukturu. Já se rozhodl střídat přítomnost komorné Celestine na venkově s jejími vzpomínkami a k tomu zaměřit pozornost na její vztah s antisemitou Josephem a ukázat, proč ji tento muž přitahuje i odpuzuje zároveň. Díky tomu jsem mohl předvést, jak ztraceným duším můžou záměry druhých připadat šarmantní a svůdné.
E15: Natočil byste tento film bez herečky Léy Seydouxové?
Ano, ale nebyl by to stejný film. Ona byla mojí první volbou. Pak jsem si vybral někoho jiného, ale nakonec jsem se vrátil k Lée.
E15: Proč je ona pro vaši Celestine ta pravá?
Léa se dokáže převléct do kostýmu sto let staré postavy a zůstat velmi současná, takže je uvěřitelná jako mladá dívka ze začátku 20. století i pro současného diváka. To je vzácné.
E15: S Léou Seydouxovou jste už natočil drama Sbohem královno. Jak se od té doby změnila?
Pořád je velmi mladá a hraje řadu různých rolí, které rozšiřují její herecké schopnosti. Dokáže dělat tisíc věcí najednou a je čím dál talentovanější.
E15: Překvapilo vás, že vzala roli bond girl v novince Spectre?
Sam Mendes je velmi dobrý režisér. Léa na začátku váhala, nakonec roli přijala, protože její bond girl je jiná. Stala se důvodem, proč Daniel Craig už Bonda hrát nebude. Teď by měla začít nová kapitola, snad s černošským Bondem.
E15: Proč rád točíte filmy s ženskými hrdinkami?
Prostě preferuji ženy před muži.
E15: V Deníku komorné je nicméně významná i role Vincenta Lindona, k jehož zahradníku Josephovi hlavní hrdinka cítí silné pnutí.
Lindona jsem obsadil nejen díky jeho talentu, ale i proto, že pochází z významné židovské rodiny. Líbilo se mi, že by právě on měl hrát zuřivého antisemitu. Léa je zase vnučkou jednoho z nejmocnějších mužů ve Francii a hraje komornou. To mi připadalo zábavné. Tak se ozývá moje brechtovská stránka.
E15: Jak se tato spojení pak na place projeví?
Můj zájem je trochu perverze, zajímá mě, do jaké míry jsou herci schopní zapomenout, kým jsou, a stát se postavou. Samozřejmě na své já nemůžou zapomenout zcela, což jejich výkonu dává intenzitu a jemný kontrast. Přijde mi efektivní, aby antisemitu hrál Žid. Vždycky si vzpomenu na scénu z Exodu Otty Premingera, v níž má jeden britský důstojník projev o tom, jak pozná Žida podle chůze a řeči. A postupně se k němu blíží jeho kolega v podání Paula Newmana, který pak odhalí, že je Žid.
E15: Deník komorné měl premiéru v Berlíně a prý jste byl rád, že můžete ukázat, že s antisemitismem nemělo problémy jen Německo.
Ano, to bylo pro mě velmi důležité. Ve Francii se teď ozývají hlasy, že toto monstrum 20. století je německého původu. Ale antisemitismus je ve skutečnosti francouzský výmysl z konce 19. století, z doby Dreyfusovy aféry.
E15: Je obtížné zachytit na plátně přelom 19. a 20. století?
S kostýmy to je jednoduché, tam jde jen o vybrání správné siluety a správného materiálu pro každou postavu. Komplikovanější to bylo se svícením, šlo o dobu přechodu od svící k elektřině a každý z těchto zdrojů poskytuje úplně jiné světlo. Tento přechod měl i sociální rozměr. Elektřinu měli bohatí, ti, kteří pracovali v chudobincích a žili v podkroví, stále svítili svíčkami či využívali měsíční světlo. Nyní jsou paradoxně svíce navoněným luxusem, který stojí majlant.
E15: Deník komorné produkovali i bratři Dardenneovi, mistři belgického sociálního realismu. Jak moc se k filmu během vzniku vyjadřovali?
Zajímal je hlavně politický diskurs filmu. Oni hodně čtou, tak mi k tomu poslali nějaké knihy, jednu o francouzské literatuře té doby, která byla zajímavá, ač trochu akademická. Diskutovali jsme i o názorech jednoho izraelského historika, kterého obdivuji a který zkoumá antisemitské francouzské hnutí. Během natáčení jsem Dardenny neviděl. Film zhlédli v polovině střihu, okomentovali ho, přispěli nějakými konkrétními návrhy, kterými jsem se řídil. Já samozřejmě točím jinak než oni. Ale máme spolu dobrý vztah. Sami mi říkali, že natočili Rosettu, protože viděli můj film Samotná. A také dobře ví, že svou druhou Zlatou palmu v Cannes za Dítě vyhráli díky tomu, že jsem byl v porotě.
Dále čtěte:
Radomír Dočekal: Filmy velkých amerických studií se Česku stále vyhýbají
Tarantinův producent udělá z Česka Ameriku, utratí půl miliardy
