Základní palivo na pumpách chybí, vývoz je výhodnější
Staré české přísloví říká, že kovářova kobyla chodí bosa. Jeho univerzální platnost ukazuje i nejnovější krize, s níž se už několik týdnů potýká Rusko. Nedostatek nejběžnějších benzinů 92 a 95 už pocítilo přes deset regionů včetně Petrohradu – a podle mnoha známek se tato nepříjemnost nevyhne ani Moskvě. Jak oznámilo ruské ministerstvo energetiky, těžba ropy v loňském roce stoupla o 2,2 procenta na rekordních 10,1 milionu barelů denně. Rusko je tak s přehledem největším vývozcem černého zlata na světě. K tomu pro pořádek a ze stejného zdroje dodejme, že těžba zemního plynu se zvýšila o dvanáct procent na 1,78 miliardy krychlových metrů denně. Přes pozici zcela dominantního světového exportéra energetických surovin se však na mnoha stojanech ruských čerpacích stanic v minulých dnech objevila tabulka „BENZINA NĚT – BENZIN NENÍ“.
Zásoby došly
Nedostatek se objevil asi před měsícem nejdřív na Sibiři, konkrétně v Altajském kraji. U tamních pump se zničehonic začaly tvořit fronty. A rostly i poté, co personál omezil prodej – na maximálně 20 litrů na jedno natankování. Postupně se pak potíže s nedostatkem automobilových benzinů přestěhovaly i do Petrohradu, ale také do Voroněžské a Brjanské oblasti.
Cedulky s oznámením, že není vůbec žádný benzin, se zcela příznačně objevily nejdřív na čerpacích stanicích menších nezávislých společností. Polostátní gigant Rosněfť ve zmíněných oblastech sice prodává, ale podle místních zpravodajů „jen stálým zákazníkům, a to deset až dvacet litrů na vůz“ – podle uvážení obsluhy té které čerpací stanice.
Podle ruského informačního portálu Polit.ru se není čemu divit: dnešní ruská ekonomika se pevně začlenila do globálního systému dělby práce, takže každý trochu významnější cenový pohyb na světových trzích (sice s mírnou prodlevou, ale nevyhnutelně) vede k přenosu těchto tendencí na trh ruský. Nu a protože se cena ropy a ropných produktů za poslední půlrok zvýšila skoro o polovinu, pokušení „prodávat ven“ bylo příliš velké. Zmíněné oblasti, které nedostatek benzinu postihl naplno, měly podle některých odborníků smůlu. Zásoby paliva tu byly příliš nízké a k jejich ztenčení přispěly i další okolnosti – začátek jarních polních prací a návrat těch řidičů, kteří v zimě nejezdí. Tyto důvody ovšem mohou být tak trochu zástupné – zemědělská technika spotřebovává především motorovou naftu, a té je zatím dost.
Máme-li vyjádřit bezprostřední příčiny, mnohem lépe je vystihují údaje, které na přelomu dubna a května zveřejnil náměstek ruského ministra energetiky Sergej Kudrjašov. Ruský benzin za hranicemi země mizí proto, že se tam na jedné tuně dá vydělat o 2000 až 3000 rublů víc než doma, a to při kurzu 30 rublů za dolar. Export tohoto paliva tak během posledních dvou měsíců stoupl o dvě třetiny.
Vše pro Rosněfť
Své produkty však například do západní Evropy nemohou prodávat všechny rafinerie. Některé z nich nejsou s to vyrábět automobilové benziny podle evropské normy Euro 3. Právě tito, většinou malí nezávislí výrobci, odkázaní čistě na domácí trh, obvykle v tomto ročním období raději vyrábějí „na sklad“ v očekávání vyšších sezonních cen. Dosavadní vývoj krize však ukazuje, že by na podobné spekulace mohli doplatit. Nynějších potíží se zásobováním by nakonec mohl využít již zmiňovaný polostátní ropný gigant Rosněfť a tyto firmy postupně skoupit…
To už se ostatně děje a v ruských médiích se stále častěji objevuje názor, že právě Rosněfť nyní tento malý segment nezávislých výrobců a distributorů zcela nebo částečně pozře.
Za tímto vývojem ovšem bezesporu stojí i současný šéf ruské exekutivy Vladimir Putin. Ten s oblibou obětuje veškeré tržní principy a už od února na jednotlivé regiony Ruské federace tlačil, aby ceny benzinu „stabilizovaly“. Proto je také cena tohoto dnes základního spotřebního produktu v Rusku se zbytkem Evropy totálně nesrovnatelná – litr benzinu s oktanovým číslem 92 stojí po „stabilizaci“ 21 rublů, tedy necelých třináct korun. Takovou cenu si český motorista zřejmě nedokáže představit ani v nejrůžovějších snech.
Ruská vláda už samozřejmě přišla i s opatřeními, která směřují k omezení exportu. Vývozní clo za měsíc květen – 408,3 dolaru za tunu – je o 44 procent vyšší než v dubnu a o třetinu vyšší, než se původně plánovalo. O celní sazbě na červen se zatím nemluví…
Další omezení?
Jak se zdá, hlavním důvodem současné krize na ruském trhu s palivy tedy jsou dirigistické zásahy do ruské ekonomiky. Parlamentní a prezidentské volby v zemi se blíží a zejména Vladimir Putin, vytrvale nejpopulárnější ruský politik posledního desetiletí, rozhodně nestojí o pověst premiéra, který neumí zabránit drahotě. Právě Putin si velmi dobře uvědomuje, že v systému „mocenské vertikály“, který za svého prezidentování vytvořil a v němž veškeré politické iniciativy drtivé většiny obyvatelstva umrtvil, jsou pro něj sociální otřesy největším potenciálním nebezpečím. Vzpomeňme třeba jen na velké demonstrace proti rušení tehdejších stále ještě socialistických, a tudíž neudržitelných sociálních výhod v roce 2005, na zavedení dovozního cla na automobily s pravostranným řízením na Dálném východě před dvěma roky či konečně na nervozitu mezi obyvatelstvem koncem loňského léta, kdy požáry a velká sucha způsobily neúrodu a prudký růst cen některých základních potravin. Nic podobného Vladimir Vladimirovič dnes připustit nechce.
Rychlý konec „benzinové“ krize se neočekává, a tak komentátoři soudí, že vláda přistoupí k dalším regulačním opatřením. Kromě již zmíněných celních opatření by mohlo dojít na přímé snížení vývozních kvót na automobilové benziny, anebo dokonce na úplné embargo exportu. Toho jsme ostatně loni byli svědky v případě pšenice, v jejímž vývozu je Rusko jinak čtvrté na světě.
Vratké naděje
Růst cen ropy a ropných produktů, byť znamená potíže na domácím trhu, je samozřejmě pro ruskou ekonomiku příznivý. Rusko je součástí globalizované ekonomiky, fungující na obecně platných tržních základech. Jenže jak těžařské společnosti, tak ruský stát jsou na kolísání cen na světovém trhu zatím totálně nepřipravené. To se prokázalo přinejmenším již dvakrát. Poprvé počátkem roku 2008, kdy se ruští národohospodáři, doslova opilí prudkým růstem světových cen ropy, rozhodli, že tohle už je navždy a připravili pro tamní ekonomiku plány přímo pohádkové. Když se pak tyto plány společně s pádem cen ropy zhroutily, museli se kapitáni ruského průmyslu z utrpěného šoku dva roky vzpamatovávat.
Nyní se tedy situace opakuje a nezbývá než věřit, že lidé, kteří v ruské ekonomice přijímají strategická rozhodnutí, konečně pochopí, že momentální politické nepokoje v severní Africe a na Blízkém východě jsou pro nějaké dlouhodobé národohospodářské projekty poněkud vratkou základnou.
