Televize Prima před několika dny ohlásila, že koupila licenci na novou soutěž, v níž budou mít diváci možnost vyhrát i několik milionů korun. Pořad s názvem Deal or No Deal, který se už vysílal v desítkách zemí, včetně sousedních Německa, Polska, Slovenska a Maďarska, koupila Prima od společnosti Endemol International jednapadesátiletého Holanďana Johna de Mola, od kterého byly v Česku již zakoupeny reality show Big Brother a Fear Factor.
„Podobná hra tu jednoznačně chybí. Jde o formát, který je velmi variabilní a dynamický, půjde o velkou show moderovanou silnou osobností, která má smysl pro hru, drama a napětí a zároveň i velkou míru empatie,“ řekl Rostislav Uher, šéfredaktor vlastní tvorby Prima TV novinářům. Pořad by měl startovat příští rok.
„Nejde o soutěžení v žádných znalostech jako u kvizových pořadů, ale soutěžící musí mít zcela jistě ocelové nervy, chuť riskovat a hlavně se správně rozhodnout ve správnou dobu. To vše ve velkém studiu, s podporou rodinných příslušníků, početným publikem v hledišti a pod dohledem pokušitelského moderátora,“ informovala mluvčí Primy Jana Malíková.
Hra je postavená na statistice a odvaze riskovat, sází se na výši sumy uzavřené v jednotlivých kufřících. Přitažlivost je založena hlavně na možnosti získat velké peníze.
Jen několik týdnů před oznámením televize Prima začal de Mol vysílat ve své televizi Talpa nový pořad s názvem Goldener Käfig (Zlatá klec) a znovu na sebe přitáhl pozornost. Tentokrát nejen televizních diváků, ale i nizozemských poslanců. Důvod? Do Zlaté klece, tedy milionářské vily plné kamer, se jako první přestěhovala dvaatřicetiletá žena a doma zanechala dvě plačící dítka. Ve vile bude žít minimálně jeden rok. De Mol její čin obhajoval slovy: “Až se vrátí, bude z ní lepší matka.” Formát pořadu je založen podobně jako Big Brother na voyeurství.
Bohužel pan de Mol neodpověděl na to, co roční absence matky učiní s malými dětmi. A už vůbec se neptá, co tento způsob zábavy dělá s jeho diváky, u kterých se čím dál tím více rozmlžují hranice mezi privátním a veřejným, a tudíž i právem na ochranu soukromí. Snaha vedení Gymnázia Josefa Škvoreckého instalovat kamery do tříd, které děti pozorují i o přestávkách, to dokládá. Těmto dětem by se mohlo stát, že by na ně někdo vytáhl za dvacet let nahrávky, na nichž se perou, a zdůvodňoval by tím třeba to, proč je nemůže zaměstnat na místě, kde přicházejí do styku se zákazníky, když již v mládí projevovaly agresivitu. S nahrávkami našeho chování by se začalo (a zřejmě již začíná) na černém trhu obchodovat, jak se již dnes obchoduje s našimi adresami. Pořady, v nichž je možné vyhrát miliony, jsou alespoň založené na nějakém mimořádném výkonu. A voyeurské show jen na sníženém prahu studu.
