BERÁNEK ŠKRÁBE A KOUŠE

V ý b ě r     d a n í

V tradičním tuzemském pojetí jsou berní úředníci chudobnými beránky zoufale čelícími mechanizované přesile všemi mastmi mazaných a penězi oplývajících vlků - odpůrců placení daní. To ale není celá pravda.

Na soudech leží řada spisů, z nichž vyplývá, že finanční úřady jako správci daně nepostupují vůči daňovým subjektům - poplatníkům - vždycky košer, v souladu se zákony. Soudy samy však o těchto případech konkrétně mluvit nemohou a daňoví poradci nebo berní úřady také ne, protože mlčenlivost o daňovém řízení jim ukládá zákon. Samotné daňové subjekty pak většinou mlčí z obav před případnými následky. Tak se stává, že právní lapsusy správců daní se vyvařují pouze anonymně a pod pokličkou.

Ani mezi členy Komory daňových poradců není na zveřejňování této problematiky jednotný názor. Někteří soudí, že jde o odborné téma, které nemá smysl rozmazávat na veřejnosti, a jaksi mimochodem přidávají to podstatné - že totiž není dobré finanční úřady příliš dráždit. Podle názoru značné části expertů však nekorektní a nezákonné postupy správců daně nejsou výjimkou a škodí jak věci - tedy efektivnímu fungování daňové soustavy - tak i jejich nositelům.

Experti z poradenské firmy ARIADNA Jaroslav Kobík a Jan Jungwirth znají situaci z obou stran, protože sami na finančním úřadu před časem pracovali. Jsou toho názoru, že případy nevědomého, nebo i vědomého obcházení zákonů berními úředníky nejsou ojedinělé, a v poslední době se z nich dokonce stává běžná praxe. Vyplývá to jednak z nízké odbornosti pracovníků, respektive pracovnic na úseku správy daní, jednak ze stereotypních postupů, jejichž cílem je ulehčit si práci. Většinou se nejedná o snahu o vlastní obohacení nebo o záměrné poškozování daňových poplatníků.

Advokát Michal Pacovský kritizuje samotný Zákon o správě daní a poplatků s tím, že některá jeho ustanovení jsou na hranici ústavnosti. Jde zejména o zásadu presumpce viny, kdy je na poplatníkovi, aby nesl celé důkazní břemeno.

Vytýkací řízení

Pan … vznesl otázku, v čem spočívají pochybnosti ohledně příjmových dokladů, jež vznesl pracovník finančního úřadu v … při jednání na finančním úřadu dne …. Odpověď pracovníka správce daně: Jedná se o osobní pocit bez dalšího zdůvodnění.

(Z protokolu o ústním jednání sepsaného letos na finančním úřadu ve středních Čechách)

Trik berního úředníka spočívá právě v tom, že při zahájení vytýkacího řízení nic nezdůvodňuje (ač by podle zákona měl) a sebezáhubnou iniciativu záměrně ponechává na plátci daně. Na počátku je smutná zkušenost finančních úřadů, které vracely plátcům daně z přidané hodnoty (DPH) mnohamilionové přeplatky, jejichž nárokování se později ukázalo jako neoprávněné. Peníze však už byly ty- tam, jak se odborně říká nedobytné. Proto je nyní každý větší uplatněný nadměrný odpočet DPH prověřován formou vytýkacího řízení.

Zákon i ministerstvo financí, které za tímto účelem vypracovalo jednotný formulář výzvy, výslovně vyžadují, aby finanční úřad sdělil poplatníkovi konkrétní pochybnosti, které má vyvrátit. Berní úředník se však mnohdy s formulováním konkrétních pochybností nezatěžuje a vyžaduje předložení všech dokladů. Pokud tak podnikatel, respektive firma učiní, dostává se na velice tenký led. Může se stát, že se finanční úřad okamžitě polepší, v následující výzvě uvede, které doklady zpochybňuje, a oznámí, že jediným možným důkazem jejich pravosti je osobní výpověď toho, kdo doklad vystavil, na finančním úřadě.

Pokud nadměrný odpočet uplatňuje někdo - a to je velmi častý případ - jehož někteří dodavatelé daň neodvádějí, a na uvedených adresách se tím pádem nezdržují, je nereálné takový důkaz získat. Finanční úřad to samozřejmě velmi dobře ví, ale nač by s nejistým výsledkem proháněl neznámé podvodníky, když už drží hejla v ruce.

Jak upozorňují naši konzultanti z firmy ARIADNA, finanční úřad se tak mimo jiné vyhýbá své zákonné povinnosti prokazovat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví. Konkrétní pochybnosti lze konkrétně vyvrátit. Rafinovanost - často nevědomá - správce daně spočívá v tom, že kdyby plátci sdělil, v čem konkrétně má pochybnosti, bylo by možné jinými důkazními prostředky - například svědectvím zaměstnanců - prokázat, že doklady opravdu vydal podepsaný podnikatel, respektive firma. Takto ovšem už zbývá pouze odvolání (avšak nikoliv proti výzvě samé, ale až proti platebnímu výměru), jehož úspěch je za současné situace málo reálný, a poté soudní cesta. Ta je však zdlouhavá a malou firmu může vyřešení případu zastihnout už ve stavu klinické smrti.

Upřímně řečeno, instinkt berních úředníků je v řadě případů - a snad i většinou - správný. Nadměrný odpočet často uplatňuje podnikatel, který nedodržel zásadu nutné obezřetnosti a nepřesvědčil se, s kým obchoduje. Ani to však neopravňuje správce daně k porušování zákona.

Důkazní prostředky

V projednávané záležitosti nebylo žalobci umožněno seznámit se s některými listinnými důkazy… Tyto zprávy nelze podřadit k žádnému z typů podkladů, do nichž je vyloučeno nahlížet vzhledem k povinnosti zachovávat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Jde o listiny ve formě sdělení úřadů, které byly při dokazování použity jako důkaz. Jestliže žalovaný neumožnil žalobci do těchto listin nahlédnout, pak porušil právo žalobce nahlížet do spisů.

(Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích spis. zn. 10 Ca 72/98-26)

Judikát popisuje případ, kdy finanční úřad odmítl poplatníkovi umožnit nahlédnutí do spisu s tím, že důkaz neoprávněně označil za úřední korespondenci s jinými státními orgány, respektive za podklady, do nichž nelze nahlédnout s ohledem na povinnost zachovávat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Byl tak porušen nejen Zákon o správě daní a poplatků, ale i Listina základních práv a svobod. Nebyl-li totiž daňový subjekt s důkazy nikdy seznámen, nemohlo být důkazní řízení řádně provedeno. Odborníci z ARIADNY v této souvislosti uvádějí obdobný případ, kdy finační úřad označil za úřední korespondenci důkazní prostředky, a to smlouvy o prodeji nemovitostí, které mu údajně zaslal katastrální úřad, a nutnost jejich utajení také podpořil argumentem, že zachycují poměry jiných daňových subjektů. Tento argument neobstál už proto, že kupní smlouvy jsou v souladu se zákonem o katastru nemovitostí na katastrálním úřadu volně k nahlédnutí(!).

Úředníci z finančního úřadu tudíž sami uznali pochybení, vyhověli odvolání daňového subjektu, ale oznámili mu, že nahlédnout do spisu kvůli seznámení s důkazními prostředky může až na finančním ředitelství, kam byl mezitím zaslán. Pracovníci finančního ředitelství to však odmítli s odůvodněním, že nejsou rozhodnutím finančního úřadu nijak vázáni. Možná, že pro toto podivné rozhodnutí měli praktický důvod, protože na katastrálním úřadu daňovému subjektu sdělili, že smlouvy, jejichž kopie byly údajně zaslány na finanční úřad, u nich vůbec nejsou…

Důkazní řízení

Nevyrozuměl-li správce daně daňový subjekt o ústním jednání, při kterém zamýšlel vyslýchat svědka, pak porušil právo daňového subjektu klást vyslýchaným otázky a výpovědi svědků nelze považovat za důkazní prostředky, neboť byly opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.

(Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 370/97-21)

Někteří poučení pracovníci finančního úřadu postupují tak, že výslech svědka v rámci daňové kontroly kamuflují ústním jednáním s daňovým subjektem, kde zákon nezaručuje kontrolovanému daňovému subjektu právo klást otázky. Obdobným trikem je, v rozporu s obsahem výpovědi, označit výslech svědka za výpověď přezvědné osoby, tedy osoby, která má znalosti pouze o povšechných poměrech daňového subjektu. Také v tomto případě není právo klást otázky zákonem zaručeno. Jiným příkladem účelového výkladu zákona je zjevná dezinterpretace ustanovení paragrafu 31, odstavce 2 zákona o správě daní a poplatků. V něm stojí, že správce daně při zjišťování skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti není vázán jen návrhy daňových subjektů. Někteří lingvisticky vzdělaní berní úředníci si to vysvětlují tak, že správce daně není návrhy daňového subjektu vůbec vázán.

Řada odborníků je ovšem přesvědčena, že zdaleka ne vždy jde při chybování v důkazním řízení, respektive při zacházení s důkazními prostředky pouze o mylný výklad zákona. Za mnohými případy vidí záměr nahradit nedokonalost daňových zákonů, tedy vzít zákon do svých rukou a postihnout předpokládané daňové nepřístojnosti tak, že znemožní plátci daně, aby mohl předložené „důkazy vyvrátit.

Daňové kontroly

Do soudku záměrného porušování zákona patří i časté pokusy o diskvalifikaci poplatníků při daňových kontrolách. Plátce daně má sice právo vyjádřit se ještě před ukončením kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu zjišťování a případně navrhnout doplnění nebo jiné důkazní prostředky. Nezkušeného zajíce lze ale snadno chytit tak, že jej berní úředníci seznámí se zprávou až po ukončení kontroly a nutí jej, aby ji ihned podepsal s tím, že případné připomínky lze uplatnit v případném odvolání proti platebnímu výměru, protože proti zprávě z daňové kontroly beztak není odvolání možné.

Zachová-li se klient podle této rady - a proč taky ne, když k několikastránkové zprávě se stejně nelze okamžitě kvalifikovaně vyjádřit - vykopal si hrob. V případném sporu bude proti němu s úspěchem použit argument, že při projednávání zprávy z daňové kontroly žádné výhrady neměl, o čemž svědčí podpis bez uvedení jakýchkoli dalších připomínek.

Experti ARIADNY zaznamenali na jižní Moravě případ, kdy jeden z finančních úřadů postup seznamování s výsledky kontroly významně vylepšil. Zástupcům plátce daně tam odmítli zapůjčit zprávu k nahlédnutí a pouze ji před nimi četli. Po protestech se uvolili předávat zprávu po listech, přičemž daňoví poradci směli mít u sebe vždy jen jeden list. Když experti kontrovali požadavkem na sepsání protokolu o ústním jednání s tím, že z něj bude patrný obsah zprávy, bylo jednání okamžitě ukončeno. Poradci poté odmítli podepsat, že s nimi byla zpráva projednána, takže ji daňový subjekt dostal poštou. Námitky proti postupu finančního úřadu zamítla ve-doucí jeho kontrolního oddělení, která se skandálního projednávání zprávy osobně zúčastnila. Další námitku poukazující na její zjevnou podjatost zamítl, s nesprávnou argumentací, ředitel finančního úřadu, přičemž proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

Šok pro cizince

Jeden z daňových poradců, který požádal, aby nebyl jmenován, vylíčil EURU případ, jak byl šokován jeho zahraniční klient. Zápletka vyplývá z tuzemského pojetí výběru daně z převodu nemovitostí. Plátcem je, tak jako v zahraničí, prodávající, ručitelem za zaplacení nabyvatel. Běžnou zvyklostí finančních úřadů v ČR je čekat, zda prodávající zaplatí. Pokud tak po několika letech neučiní, je nejlepší obrátit se rovnou na nabyvatele, protože je snazší shánět člověka zatíženého nemovitostí než někoho s penězi. Po pravdě řečeno, jde o důsledek praxe, kdy se u nás v těsně porevolučních dobách podvodně prodávaly nemovitosti jako na běžícím pásu a prodejci se stejnou rychlostí mizeli.

Když se zahraniční podnikatel, který v zakoupeném objektu zřídil továrnu, dozvěděl, že musí za prodejce zaplatit daň v řádu milionů korun, s klidem ukázněného Švýcara se k pohledávce přihlásil, ale upozornil, že vzhledem ke změněné situaci přistoupí k redukci pracovních míst. S tím odešel, aby ho ředitelka finančního úřadu, pravděpodobně po konzultaci s šéfem pracáku, zakrátko osobně dostihla na obědě v místní restauraci a oznámila mu, že přece jenom bude možné vymoci zaplacení daně na dceřiných firmách, které zbyly po prodejci objektu. „Nikdy v životě se mi nestalo, aby mi šéf berního úřadu běžel sdělit, že nemusím platit daně, vzpomíná Švýcar.

Vážený pane, daňový dlužníku

Uvedený příklad vcelku výstižně ilustruje stav s výběrem daní v České republice. Efektivita výběru daní je poměrně nízká, protože na nákladech na vyhledávací činnost se příliš nepozná, zda byl získán milion korun nebo jen stovka. I když nejde o tvrdou kriminalitu a mnohdy lze kolizi berních úředníků se zákonem vysvětlit ušlechtilou snahou vybrat co nejvíc peněz pro státní kasu, konečný důsledek je kontraproduktivní. Přefeminizované finanční úřady obsazené přetíženými, špatně placenými a unavenými úřednicemi se většinou nepouštějí do řešení složitých případů a nepokoušejí se ztéci dobře opevněné tvrze velkých firem hájených mnohem lépe honorovanými a vysoce kvalifikovanými daňovými experty a právníky. Tam podle všeobecných předpokladů, pod jejichž konkretizaci se nikdo nepodepíše, zůstávají na daních stamiliony a miliardy korun, zatímco finanční úřady se pachtí za tisíci.

Jestliže ve Velké Británii první dopis finančního úřadu začíná slovy „Vážený pane, dovolujeme si Vám připomenout, že již uplynul termín úhrady té a té daně , v Čechách bylo předběžné upozorňování postupem času z úsporných důvodů zrušeno. Nyní se začíná rovnou „Daňový dlužníku a hrozí se sankcemi. Další rozdíl je ovšem v tom, že když v Británii vtrhne k neplatiči berní úřad, je ostřejší než Scotland Yard, zatímco v ČR jdou finanční úřady cestou nejmenšího odporu a nasazují svůj důvtip hlavně proti drobným podnikatelům nebo živnostníkům, od nichž si státní kasa stejně příliš nepomůže. Jen je to otráví a mnohdy i podnikatelsky zničí.

„Můžeme vidět, jak správce daně odkládá placení daní velkým polostátním podnikům se zdůvodněním, že zaplacení by mělo negativní vliv na zaměstnanost v regionu, a na druhé straně přivede k bankrotu společnost, která před čtyřmi lety něco špatně zaúčtovala jen proto, že v té době nebyla propracována metodika účetnictví, uvádí doktor Michal Pacovský.

„Že nedostatky existují, je třeba opětovně připustit, odpověděl v rozhovoru pro EURO na otázky týkající se uvedených přehmatů správců daně vrchní ředitel Ústředního finančního a daňového ředitelství Jan Knížek. „Vláda Miloše Zemana ve svém programovém prohlášení označila zlepšení kvality výběru daní jako jednu ze svých priorit. V takovém případě se budou muset zlepšit dva hlavní předpoklady pro tuto činnost. Jednak je to kvalita daňové legislativy a navazujících předpisů a jednak zlepšení úrovně samotných správců daně, které velmi úzce souvisí se mzdovým ohodnocením a společenskou prestiží těchto lidí.

Je to přesně tak, jak inženýr Knížek říká. Problém je jen v tom, že od roku 1990 nebylo vlády, která by zlepšení kvality výběru daní neoznačila za jednu ze svých priorit.