Dle poloviny občanů je na politické scéně vedle ODS místo pro novou pravicovou stranu
Strana svobodných občanů (SOS), zkráceně svobodní, a Liberálové.cz (LIB) se minulé pondělí rozhodli představit se. Jako naschvál však byly éter a noviny plné průvanu v plynovodech a Čunkovy vládní rezignace. Toť ale jenom marketingová lapálie! Nabídnou-li užitečný program a schopné vůdce, příznivce najdou. Zatímco levicoví voliči jsou nabídkou ČSSD a KSČM saturováni, pravou stranu hřiště až na lidovecký cípek obhospodařuje ODS a po zániku Občanské demokratické aliance (ODA) to nezvládá. Nikoli nezištně jí teď „nová pravice“ přichází na pomoc. Že má teoreticky šanci, potvrdil prosincový průzkum STEM pro Českou televizi. Vyplývá z něj, že dle poloviny občanů je na politické scéně vedle ODS místo pro další novou pravicovou stranu. Zároveň víc než pětina dotázaných odpověděla, že kdyby u nás vznikla pobočka irského politického sdružení Libertas, bojujícího proti Lisabonské smlouvě, zvažovala by dát mu svůj hlas. Zakládání poboček cizích stran či politických hnutí české zákony neumožňují, proto se o Libertas.cz sice šušká, ale zatím nevznikla. Pokud se to stane, svoji „svatou válku“ si odbude v eurovolbách, ale pro volby do české Poslanecké sněmovny se jakožto podnik kosmopolitní stane nepoužitelnou.
Nějak podobně asi uvažoval třiatřicetiletý ekonom a ředitel Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) Petr Mach, jenž s šéfem irského Libertasu Declanem Ganleym flirtoval, leč posléze se rozhodl ustavit regulérní politickou stranu. Machovi svobodní chtějí nízké daně, omezování byrokracie, čistší životní prostředí „bez extremistické ideologie“, odmítají Lisabonskou smlouvu a brzké zavedení eura. I kdyby to Mach nepřiznal, je zřejmé, že šestičlennému přípravnému výboru, až na jednoho původem z ODS, dal „pár drobných rad“ Václav Klaus. Je výmluvné, že k SSO se hlásí oba jeho synové, prezidentův poradce Jiří Payne, jeden z ideologů euroskepticismu Miloslav Bednář a silně po ní pošilhávají zatím tři občansko-demokratičtí poslanci – Alena Páralová, Jan Schwippel a Juraj Raninec.
Aby měli svobodní šanci přetáhnout Topolánkovi další poslance a především voliče, musel by je ale Mach představit jako pravicovou konkurenci ODS. Nejenže to neudělal, on s ní chce dokonce v zájmu pravice spolupracovat! Může dopadnout jako Unie svobody pod vedením Jana Rumla, který ji zkraje roku 1998 označil za nejpřirozenějšího partnera ODS, a z jarních šestnácti procent preferencí byla v červnových volbách polovina. Důvod je nasnadě: 51 procent lidí si sice myslí, že vedle ODS je prostor pro novou pravicovou stranu, ale fakticky by ji volil jen jejich zlomek. Proč? Z výzkumů je patrné, že dlouhodobě se k ODS hlásí přibližně 28 procent voličů. Do jejího, dosud rekordního volebního výsledku z června 2006 zbývá necelých deset procent. To jsou ony „volné“ pravicové hlasy, po nichž mohou svobodní sáhnout. Vše nadto by museli ODS vyrvat z 28procentního „těla“ jejích věrných voličů, kteří ji neopustili ani za kalamity po takzvaném sarajevském atentátu. Odjinud, najmě ze specifické základny příznivců KDU-ČSL, uloupne nová pravicová strana v lepším případě drobečky.
Ještě neveselejší je výhled Liberálů.cz. Weissova LIB má zatím deset (!) členů včetně tajemníka Milana Hamerského, předtím předsedy rozpadnuvší se pidistrany Liberální reformní strany (LiRA), známé jen skrze bývalého senátora Jiřího Zlatušku a na jižní Moravě účinkováním v krajském zastupitelstvu. Z LiRy recyklovaní Liberálové.cz. prý „na rozdíl od eurocyniků a eurozbabělců“ nabízejí eurooptimismus a Lisabonská smlouva je pro ně „kompromis na samé hranici únosnosti“. A teď pozor! Sečteme-li volební potenciál pravice a levice, zbývá zhruba patnáct procent hlasů dohromady pro lidovce, zelené, LIB a pár dalších „středových“ ministran. Přitom cosi z tohoto mlžného „středu“ nakonec odsají i ČSSD, ODS a KDU-ČSL, anžto názorově nepevné, vlažné části jejich elektorátů se zde překrývají. Pokud se tedy po příštích volbách KDU-ČSL udrží nad pěti procenty, a tím pádem ve sněmovně, ze „středu“ ji tam může doprovodit nanejvýš ještě jedna další strana. V červnu 2006 to byli Bursíkovi zelení, jevící se části městských a vzdělanějších voličů jako průkopníci nového politického stylu. Zatím není zřejmé, proč by to přelétaví „středoví“ voliči měli příště zkusit například s Liberály.cz.
Jistější než zakládat nové politické strany by bylo vrátit vitalitu těm, na nichž demokratický systém už generaci spočívá. Jejich revitalizace by však musela postupovat týmž pomalým tempem, jakým ODS a KDU-ČSL od poloviny minulého desetiletí postupně ztrácely ze zřetele hlubší smysl své politiky, její trvalé hodnoty a dlouhodobé cíle. Tehdy přišly také o elity a na nové dosud čekají. Pokud se totiž „staré“ strany nevzchopí, nějaké nové se dají dohromady a jednoho dne uspějí. Důsledkem může být zdravé přeskupení sil na politické scéně, ale zrovna tak její rozdrobení a zvýšené riziko politického extremismu.
