Berle, jež nesou syny země

Etnické zvýhodňování a import islámu změnily podobu země

Od sedmdesátých let minulého století, kdy malajská vláda zavedla takzvanou novou ekonomickou politiku (NEP), získávají etničtí Malajci stále silnější postavení ve společnosti i v byznysu. Rasové ochranářství ovšem nefunguje podle proklamací vládnoucí elity a vyvolává čím dál větší kritiku akademiků i odpor obyvatel nemalajského původu.
Nejvíce pak prosperují takzvaní bumiputři (tedy synové země), etničtí Malajci, kterým vládní rasový protekcionismus přináší slevy na bydlení, podporu na vzdělání, levné půjčky, prominentní místa a podíly ve firmách kotovaných na burze.

Z polí do byznysu.

Když z Malajsie po roce 1957 odcházeli angličtí kolonisté, zanechávali bumiputrům zemi, v níž přes 95 procent majetku patřilo Číňanům a cizincům a polovina obyvatelstva, především právě Malajci, živořila pod úrovní chudoby.
V šedesátých letech Malajci obsazená vláda začala zvýhodňovat a prosazovat bumiputry ve snaze redistribuovat bohatství a vzdělání. Zároveň s tím začalo narůstat etnické napětí. Vláda podporovala malé a střední malajské podniky, investovala do infrastruktury a umožnila mnoha živnostníkům postavit se na vlastní nohy prostřednictvím levných půjček. Vládní zakázky dostávaly malajské firmy (často s malajským vedením, ve skutečnosti však ovládané čínským kapitálem). Dobré, byť nejisté ceny kaučuku, cínu a palmového oleje přinášely státu slušné příjmy a příznivou startovní pozici pro restrukturalizaci ekonomiky.
Vznikající elita tušila tučnou kořist a dosavadní pozvolná transformace jí nebyla po chuti. Některé mocenské skupiny proto využily etnických nepokojů v květnu 1969 k odstranění vlády prvního premiéra Abdula Rahmána. Po pátrání v britských archivech odhalil letos akademik a dřívější poslanec Kua Kia Soong, že tyto třenice zřejmě uměle vyvolala „rostoucí malajská kapitalistická třída“ - jejich důsledkem byl státní puč proti vládě Abdula Rahmána.

Malajské pětiletky.

Rok nato skutečně nová vláda přišla s NEP, jež ještě výrazněji zvýhodňovala bumiputry oproti Malajcům čínského a indického původu. Za slovy o vytvoření národní jednoty (tedy multietnické společnosti), restrukturování ekonomiky a vymýcení chudoby se však skrývalo přerozdělení a uzurpování bohatství malajskou elitou. Program, jehož cílem bylo během 20 let zvýšit podíl národního majetku v malajských rukou z 2,4 na 30 procent, totiž „opomněl“ zajistit, aby všichni etničtí Malajci k němu měli stejný nebo přibližně stejný přístup.
NEP pracoval v pětiletých cyklech s několika strategiemi. Bumiputrové získali právo na 30procentní podíl ve firmách kótovaných na burze v Kuala Lumpuru, sedmiprocentní slevu na nové bydlení, přístup k levným úvěrům, právo investovat do státem garantovaných fondů, jejichž roční výtěžek často dosahuje až osmnácti procent, přednost při získávání státních zakázek a další výhody, například při dovozu zboží.
Jejich typickým představitelem je Hadži Farek, který koupil před dvěma lety dům vedle toho svého v jedné okrajové, ale příjemné čtvrti Kuala Lumpuru. Skvělý úvěr s úrokem 6,4 procenta nemá problém splácet, a tak novou nemovitost nemusí pronajímat, jak činí řada jiných Malajců. Oba domy spojil a užívá je. Hamzova neteř studuje v Německu a jeho dcery na různých místech Malajsie. On sám jako bývalý armádní důstojník získal dobré místo v ropném koncernu Petronas.

Bohatství přes noc.

Podíly ve firmách drží vládní agentury nebo jsou přímo rozprodávány vybraným malajským jednotlivcům. Výběr „šťastlivců“, kteří získávají obrovské firemní podíly pod cenou, podle kritiků zcela jistě provází rozsáhlá korupce. Obvyklá je také praxe takzvaných Ali Babů, malajských a nemalajských partnerství, v nichž bumiputrové formálně získají kontrakt díky preferencím NEP. Občané nemalajského původu vykonají práci a bumiputrové shrábnou odměnu.
„Někteří přes noc zbohatli, zatímco jiní se stalí jen mrzkými Ali Baby, a země si nevedla ekonomicky úspěšně,“ kritizoval NEP již v osmdesátých letech odstavený premiér Abdul Rahmán.
NEP oficiálně skončil v roce 1990, ale jeho praktiky přetrvávají. Vláda tvrdí, že podíl Malajců na národním majetku letos dosáhl 18,7 procenta. Loňská studie Asian Strategy and Leadership Institute však vyčíslila malajský podíl na 45 procent. „Bumiputrové získali mnoho výhod,“ tvrdí Mohamad Maznah, výzkumný pracovník Singapurské univerzity. „Z NEP se stal jakýsi druh charity. A to není dobré pro žádnou ekonomiku.“

Vyšší životní úroveň.

V sedmdesátých a osmdesátých letech prudce vzrostla životní úroveň malajského obyvatelstva a prakticky všechny ekonomické ukazatele. Malajsie se stala jednou z nejvíce kapitalizovaných ekonomik v jihovýchodní Asii. Úroveň chudoby poklesla z 50 procent obyvatel v roce 1970 na zhruba pět procent v roce 2004. Podle kritiků NEP však tento pozitivní vývoj přinesly spíše odhalení nalezišť ropy a zemního plynu v sedmdesátých letech a migrace venkovanů do měst než státní intervenční program.
Z výnosů státních fondů vláda investuje do školství a platí zahraniční stipendia malajským studentům, kteří však často mají horší studijní výsledky než ti z jiných etnik a spoléhají na jistá státní místa. Nejvíce domácích výrobních firem zůstává nadále v čínských rukou a Číňané i podle oficiálních údajů ovládají asi 40 procent ekonomiky. Klíčové administrativní posty ve státním aparátu a firmách obsazují Malajci, a tak s nimi ekonomicky aktivnější Číňané musejí spolupracovat, aby se dostali ke státním zakázkám.

Vliv islámu.

Celé, z velké části umělé vytváření malajského národa v současnosti popohání ideologický motiv islámu. Náboženskou praxi Malajci importují z Arabského poloostrova a aplikují často bez hlubších sociálních souvislostí. Během posledních 30 let tak svou zemi zcela proměnili. Jestliže v rodinných albech příbuzných zmiňovaného Hadžiho Farúka jsou fotografie tetiček v plavkách při odpočinku na pláži v sedmdesátých letech, dnešní realita vyžaduje od všech muslimských žen bez výjimky nošení šátku. Intenzivní prosazování islámu shora změnilo stravovací návyky i jiná sociální pravidla. Islám je jediným státním náboženstvím, i když praktikování jiných rituálů stát toleruje.
Společnost však ztrácí půdu pod nohama, pokud se dostane do neobvyklé situace. Když švagrová Hadžiho Farúka chtěla rozmluvit své dceři svatbu, místo u imáma však hledala radu stejně jako její předkové u vesnického šamana.

Těžký život imigrantů.

Tvrdá pravidla života a vlády mocných ztvrzují obrovské pravomoci policie. Náboženské hlídky mohou například zkontrolovat, zda hotelový pokoj obývají manželé. Policie může zadržovat obviněné bez důkazu prakticky po neomezeně dlouhou dobu. Uprchlíci a gastarbeitři především z Indonésie a dalších okolních zemí nemají solidní právní ochranu a častou se stávají terčem šikany zaměstnavatelů, státu nebo dobrovolných „policejních“ jednotek RELA. Tvoří minimálně 25 procent všech vězňů. Jsou legálně bičováni, hromadně zatýkáni, zadržováni v imigračních táborech a deportováni.
Podle některých odhadů může v Malajsii žít až pět milionů imigrantů, přičemž dvě třetiny z nich ilegálně. Mnozí pracují za mizivé mzdy nebo měsíce splácejí provize agentům, kteří jim práci zprostředkovali. Je to však právě oněch 1,5 milionu Indonésanů a stovky tisíc Barmánců, Indů, Filipínců a Bangladéšanů, kteří tvoří nejlevnější námezdní síly a jež ve skutečnosti postavili honosné mrakodrapy v Kuala Lumpuru.

Posvěcení výhod bumiputrů.

Rasové rozdělení společnosti se nezmenšuje. Podle letošního průzkumu deníku New Straits Times jsou vzájemné předsudky mezi etniky velmi silné. Velký podíl na tom má právě NEP a jeho zvýhodňování Malajců.
Bývalý malajský premiér Mohamed Mahathir nedávno vyzval Malajce, aby „odhodili berle a konečně se postavili na vlastní nohy“. To však bude těžké, neboť na podporu a výhody zvyklí bumiputrové se nechtějí vzdát svých prebend a politická rétorika se snaží prosadit nějakou obdobu NEP. Číňané sice našli cestu, jak na tom vydělat, ostatní menšiny však zůstávají v roli páriů.

Popisek: Padesáté výročí. Na fresce v hotelu v Kuala Lumpuru vyhlašuje první malajsijský premiér Abdul Rahmán (muž vlevo se zdviženou pravicí) 31. srpna 1957 nezávislost země.