Tenhle týden snad už definitivně skončil příběh slavného berlínského squattu Tacheles. I Česká televize ve středu odvysílala dojemné záběry, jak squatteři předávají klíče zlému developerovi, jenž si pro ně přichází v doprovodu policie. Přitom je dobře, že Tacheles zavřel. Měl to udělat už dávno. Kdysi inspirativní místo bylo poslední roky už jenom turistickou atrakcí pro měšťáky.
Den, kdy jsem do Tacheles vstoupil poprvé, si dobře pamatuju. Bylo to někdy v roce 97 nebo 98, bylo mi sedmnáct a s kamarádem z gymplu jsme do Berlína přijeli objevit underground. Přespávali jsme v Rigaer Strasse, v jiném squattu v jiné čtvrti, u kamarádky kamarádky. Ve squattu se nesmělo jíst maso a na jeho půdě anarchisté cvičili taekwondo. Obojí nám přišlo radikální, nicméně vtipné. Squatt v Rigaer pak během let vyklidila policie. Tak jako většinu berlínských činžáků, které západoněmečtí pankáči stihli obsadit po pádu berlínské zdi, v krátkém období euforie a zmatku, kdy státní moc ještě tak trochu spala.
Lilo jako z konve. Mohutný oblouk vstupní brány v ulici Oranienburger Strasse byl vidět už zdálky a skýtal dobrý úkryt před deštěm. Však byl také Tacheles před válkou obchodním domem. Po válce byl prázdný, komunisté ho chtěli zbourat, ale nestihli to. Squattem a uměleckou kolonií se stal v roce 1989, kdy ho obsadili umělci.
OBRAZEM: Tacheles, umělecká kolonie a squatt v centur Berlína, definitivně skončil
Prošli jsme pod tím mohutným obloukem na dvorek, kde si parta místních v písku kopala s míčem, mezi nohama se jim pletli psi. Pak jsme se vydali po tmavém schodišti nahoru na průzkum tmavého domu. Zkoumali malé místnosti, kde tvořili umělci. Bylo TO tam. Měli jsme ten pocit, že jsme něco objevili. Už tehdy se ale po chodbách motalo dost vyjukaných zvědavců s fotoaparáty, kteří si tu blýskali „autentický Berlín“. K nim jsme vlastně patřili i my. Pak jsme se seznámili s maďarským squatterem Imrem a dali si s ním pivo v nedalekém punkovém klubu Schokoladen, který sídlí v bývalé továrně na čokoládu.
Když jsem se do Berlína o více než deset let později přestěhoval (tentokrát už do řádného bytu), do Tacheles jsem už ani nešel. V Berlíně je spousta zajímavějších míst. Když za mnou ale přijela první návštěva a já přemýšlel, co jí ukázat, na tmavý dům v Mitte jsem si vzpomněl. Sedli jsme na kolo a rozjeli se do Tacheles.
Už okolí, celá čtvrť Mitte, vypadalo jinak. Projížděli jsme ulicemi, kde dřív bývaly levné hospody, nyní na jejich místě stály designové butiky a obskurní drahá módní bistra typu „jogurtovna“. Z Rosenthaler Strasse, která je za rohem od Tacheles, se stala nejdražší adresa v celém Berlíně. Zbytky starého Mitte ale ještě držely, třeba tančírna Clärchens Ballhaus nebo fotografická galerie C/O sídlící v budově staré pošty.
Čtěte také:
Máte šmuk nebo porcelán? V berlínském Mauerparku prodáte cokoli
Friedrich Mie: Tři čtvrtiny tunelů neuspěly. Ani ten můj
Náš člověk v Berlíně: Digitální domorodci
Do Tacheles jsme se nejdřív vůbec nemohli dostat, schodiště bylo ucpané skupinou italských důchodců s průvodcem včele, kterému nechyběl typický zavřený deštník nad hlavou. Chodby byly plné španělských teenagerů kupujících si suvenýry – umělecké předměty prodávané místními squattery. Většinou to byly cetky bez jakékoli umělecké hodnoty vyráběné na množství. Jeden „umělec“ dokonce vybíral za vstup do své místnosti euro na osobu.
Styděl jsem se před svojí kamarádkou, která za mnou přijela, kam jsem jí to zavedl. Jenže pak jsem si s hrůzou uvědomil, že jí se tam líbí. Tehdy mi to došlo. Tacheles je asi tak stejně „autentický“ jako hospoda U Fleků nebo trička s Franzem Kafkou, ale nezkušení cizinci ho zbožňují, protože potvrzuje jejich představu o Berlíně jako o svobodném, tvořivém městě.
Tacheles odkazuje na cosi minulého, sám o sobě ale už nic netvoří, nic tu nevzniká. Kromě těch několika málo residentů, kteří tu spíš ze setrvačnosti vegetují ,už uspokojuje jenom touhy turistů – měšťáků. Když jsem se pak ptal své německé kamarádky, rodilé Berlíňanky, co si o Tacheles myslí, mou domněnku potvrdila – „viel zu turistisch“.
Další návštěvy už jsem do Tacheles nevodil. Když jsem se poprvé dozvěděl, že ho mají zavřít a na jeho místě má být banka, nechalo mě to chladným. Naopak mě rozčílilo, že podobný osud potká mou oblíbenou fotografickou galerii C/O, bývalou poštu a také klub Schokoladen. Tady totiž opravdu něco hodnotného vzniká – nejen turistické suvenýry.
Možná jsem vůči Tacheles moc tvrdý. Možná mu křivdím a občas se tam přeci jen konal dobrý večírek nebo třeba promítání. Ti, kteří ho ale zažili v lepších letech by se mnou ale jistě souhlasili, že podoba, ve které byl před svým zánikem, už rozhodně nebyla ideální. Teď na jeho místě bude banka, hotel nebo něco podobného. Po Tacheles zůstane legenda, na turisty a teenagery s fotoaparáty se zapomene.
A gentrifikace Mitte dál a pomalu mele a mele, až ho rozemele úplně. Naštěstí pro Berlín je tu ještě řada jiných míst, kterým se zatím vyhýbá. Která to jsou? Tak to vám neprozradím.
