Berou

Kauza s podplácením stále vrhá stíh pochybnosti na celou ligu

Na předloňskou sezonu rybáři jen tak nezapomenou. Stačilo odehrát několik kol první fotbalové ligy a rybníky zely prázdnotou. Není se čemu divit, padesát kilo kaprů za vítězství a dvacet za kříž (remízu) pro některé fotbalové rozhodčí a delegáty, je pořádná spotřeba. A možná, že i letos se bude situace opakovat. Závěr uplynulé ligy totiž poznamenala řada afér, které možná jen zdánlivě připomněly předloňský ročník a vyvolaly otázky, zda se alespoň částečně podařilo korupci z českého fotbalu vymýtit. Několik podezřelých výsledků z posledních kol letošní ligy naznačuje pravý opak. O korupci v českém fotbale se totiž stále jen mluví a nikdo zatím nenašel odvahu s ní zatočit. A není se čemu divit. Vždyť většina fotbalových činovníků, za jejichž vlády český fotbal zasáhla doposud největší aféra, pouze ve vedení svazu přesedla z jedné židle na druhou. Třeba si mnozí z nich vzpomněli na svá školní léta, kdy k vyřešení problémů s kázní ve třídě stačilo rozsadit nejzlobivější žáky. Fotbalovým bafuňářům by se mělo vzkázat: „Pánové, již dávno nesedíte ve školních lavicích, ale dohlížíte nad děním v nejpopulárnějším českém sportu!“ Za korupci a přijímání úplatků bylo sice potrestáno několik jednotlivců a pár fotbalových klubů, ale systém jako takový nedoznal žádných zásadních změn. To je samozřejmě špatně. Přitom pozitivních „vzorů“, jak s korupcí skoncovat, je ve vyspělých zemích dostatek. Například v italské lize jsou podezřelí z machinací s výsledky dva nejlepší z tamních klubů, Juventus Turín a AC Milán. Poté co se ukázalo, že tým Pavla Nedvěda „konzultoval“ nasazení sudích se šéfem komise rozhodčích, podobně jako v Česku manažer Viktorie Žižkov Ivan Horník, okamžitě odstoupilo celé vedení Juventusu. Především to však zabalil předseda italské fotbalové federace Franco Carraro a jeho zástupce Innocenzo Mazzini. Když před třinácti lety vyplula na povrch korupční aféra ve francouzské lize, kde si Bernard Tapie kupoval úspěchy svého klubu Olympique Marseille u rozhodčích a hráčů soupeřů, byl týmu odebrán mistrovský titul. Klub byl přeřazen do druhé ligy a Tapie vyfasoval osm měsíců vězení na tvrdo. Pokud by se francouzský model použil i v Česku, kapacita věznice na pražském Pankráci by možná ani nestačila. Odpočet šesti až dvanácti bodů, tedy tresty, které českým korumpujícím klubům rozdal fotbalový svaz, vyznívají v tomto světle doslova směšně. Prostoru ke spekulacím je ale víc, kupříkladu i stále se množící zástup bývalých sudích, kteří obsazují manažerské a ředitelské posty v českých fotbalových klubech. Přitom zahraniční praxe je úplně jiná, sází se na osobnosti, které ve fotbale či byznysu něco znamenají. Viceprezidentem a sportovním ředitelem v Realu Madrid je bývalý španělský reprezentant Emilio Butrageňo. V Česku se však stalo módou najmout si na „řešení“ sportovních záležitostí vysloužilé rozhodčí. Někteří z nich se navíc objevili v policejních odposleších úplatkářské aféry, řečeno slovy „klasika“ Ivana Horníka: „vyrazili štěstíčku naproti“. Mimo jiné, i pražská Slavia, která se v poslední době snaží stylizovat do role nejctnostnějšího klubu v lize, neváhala využít služeb protřelého arbitra Lubomíra Pučka. Osoby, která byla za účast v korupční aféře nepravomocně odsouzena. Ale i pokud se odhlédne od starých škraloupů, nedává působení sudích v klubovém fotbale žádný smysl. Sportovní manažer by měl především odpovídat za komunikaci klubu s trenéry a hráčskou kabinou, vyhledávat posily a dojednávat přestupy fotbalistů. Těžko lze předpokládat, že rozhodcovská kariéra je tou nejlepší kvalifikací pro takový post. Unikátním jevem českého fotbalového prostředí je i kumulace funkcí svazových zaměstnanců. Je naprosto nepochopitelné, že členové komise rozhodčích, která rozhoduje o nominaci sudích na jednotlivé zápasy, zároveň působí jako delegáti fotbalových utkání, kde kromě jiného hodnotí výkony svých oveček, sudích. Lidé, které český fotbal, přes všechno co se událo, stále ještě zajímá, si v poslední době kladou otázku: klesla klubová kopaná už na úplné dno, nebo nás čeká ještě něco horšího? Jedna z perel Ivana Horníka: „Oni si snad myslí, že se ten fotbal udělá sám, nebo co?“ současný český fotbal poměrně trefně vystihuje. Po předloňském korupčním skandálu se velké naděje vkládaly do voleb nového vedení svazu. Delegáti valné hromady však nevyslyšeli veřejné mínění, které až z devadesáti procent podporovalo kandidaturu „bafuňářskou minulostí“ nezatíženého Ivana Haška, a dalo zelenou známým tvářím. Produkt, který svaz a jeho lidé veřejnosti v současnosti nabízejí, je netransparentní a především nedůvěryhodný. Fotbal je navíc protkaný pavučinou vztahů, kde téměř každý na každého „něco ví“. Vhodný čas pro demonstraci, nebo jiný výrazný způsob vyjádření nespokojenosti národa, promrhali fandové při volbě nového vedení svazu. Změna poměrů v českém fotbale je za současného stavu asi stejně pravděpodobná, jako že se na oblohu vrátí Jurij Gagarin. Zřejmě jediným lékem na tuzemské fotbalové neduhy by mohla být první strahovská defenestrace.