Berounská kritéria

Postavme proti maastrichtským požadavkům své vlastní, vyzývá český prezident

Šestý ročník snídaní byznysmenů s politiky - EURO Business Breakfast - se završil 5. prosince. Akce byla uspořádána ve spolupráci s tradičními sponzory – společnostmi ČEZ, Ernst & Young, Veolia Voda a hotelem Corinthia Towers. Hostem byl, jak se v předvánočním období již také stalo tradicí, prezident České republiky Václav Klaus.

Nucená správa na ředitelku.

Úkolem prezidenta není podle jeho slov „totálně se zaplétat do politických a ekonomických aktualit země“. Proto se v tomto ohledu omezil jen na několik stručných poznámek. Trápí se uvalením nucené správy na Jiřinu Musílkovou. Tuto charakteristiku situace ve Všeobecné zdravotní pojišťovně (VZP) považuje za trefnou i smutnou. Nemyslí si, že by se uvalením nucené správy na pojišťovnu stabilizovalo zdravotnictví. Naopak byla zesílena jeho nestabilita.

Předvolební nadílka.

Nadšen není prezident ani snadným schválením státního rozpočtu se zbytečně vysokým deficitem. V evidentně rostoucí ekonomice není prý takový deficit vůbec zapotřebí a je jasné, že jen vytváří prostor pro předvolební dárečky. Byla promarněna šance deficit vynulovat, nebo ho alespoň radikálně snížit, uvedl Václav Klaus.

Zbytečná demonstrace.

Vnímá též „různé privatizační nezdary nebo problematické zadávání veřejných zakázek a obrovský vliv lobbistických skupin na politiky“. Jako zbytečnou hodnotí prezident nedávnou demonstraci odborářů posílenou účastí politických špiček ČSSD. Byla pro něj dalším výrazem „pokračujícího úsilí o narušování autonomie ekonomické sféry“.

Nekomunistický socialismus.

Hlavní pozornost věnoval Václav Klaus Evropě a euru. „Většina z nás“ se podle něj usmívala nad nevěrohodností politiků, kteří v lisabonské strategii hledali příslib lepší budoucnosti. Nicméně je tragickou chybou liberálnějších ekonomů a politiků, že jasně nezformulovali alternativu. Václav Klaus tvrdí, že by stálo za to uchopit v lisabonské agendě onu chruščovovskou větu „dohnat a předehnat Ameriku“ a zamyslet se nad tím, která z našich komparativních výhod by to mohla „zařídit“.
Evropské země mají prý díky svému sociálněekonomickému systému, který Václav Klaus nazývá sociáldemokratismem neboli nekomunistickým socialismem, jen velmi omezený potenciál tempa ekonomického růstu. Z toho vyplývá triviální, nicméně hluboce fundamentální závěr, že rychlejší a dlouhodobější růst by mohlo zajistit jen nemít tento sociálekonomický systém. Jiná možnost, jak docílit rychlejšího tempa růstu, neexistuje a žádné lisabonské strategie nebo jejich české subalternativy nám nemohou pomoci.

Paternalistická past.

S evropským nekomunistickým socialismem souvisejí podle Václava Klause i nedávné události ve Francii. Masová imigrace do Evropy nebyla vyvolána civilizačními, religiózními motivy nebo úsilím dobýt Evropu. Je to důsledek „umělé, totálně chybné paternalistické politiky západoevropských států“, která motivovala nepracovat, uvolňovala spoustu pracovních míst a nasávala lidi ochotné z libovolných civilizačních a religiózních důvodů přijít do Evropy a začít zde pracovat, konstatoval prezident a dodal: „Jednoznačným viníkem tohoto masového přílivu je evropský socialismus a nemůže se z toho nikdy vyvléci.“ Imigranti podle Václava Klause nebyli přijímáni do Evropy se standardním pohledem na věc – tedy když člověk přichází do cizí země, má pokorně přijmout systém, civilizační návyky a modely chování, které tam převládají. Místo toho jim byla vnucována líbivě znějící slůvka o multikulturalismu západního světa. To byla oficiální doktrína, a kdo si proti ní troufl něco říci, byl považován za šovinisticky uvažujícího člověka. Tento zbytečně uměle vyvolaný jev se bere špatně zpátky, vede k drsnějším administrativním metodám.

Podmínky slečny odvedle.

Prezidentovo IQ prý nestačí na pochopení toho, proč se čeští politici i část ekonomů nepřetržitě odvolávají na takzvaná maastrichtská kritéria. Stejně tak nemůže pochopit „totální absenci explicitní formulace berounských, kladenských, českolipských, poděbradských kritérií“ – prostě kritérií z té druhé strany. „Maastrichtská kritéria formuluje strana, která zvažuje, zda nás chce do eurozóny přijmout, abychom ji eventuálně nezkazili. Naše kritéria by měla říci úplně odlišnou věc. Ne zda svou přítomností budeme či nebudeme kazit eurozónu, ale kdy, nakolik a za jakých podmínek je pro nás přijetí do eurozóny výhodné,“ myslí si Václav Klaus. Maastrichtská kritéria jsou podle něj o tom, jestli si nás slečna odvedle chce vzít, zatímco naše kritéria by měla být o tom, zda si my chceme vzít onu slečnu.

Evropské trilema.

Ekonomové na celém světě řeší podle Václava Klause jedno trilema. To říká, že ze tří politicky chtěných a ekonomicky pozitivních prvků lze mít současně jenom dva. Tyto prvky jsou volný pohyb kapitálu, fixní měnový kurz a nezávislá měnová politika. Dnešní dominantní učebnicový názor říká: udržme za každou cenu volný pohyb kapitálu, udržme nezávislost měnové politiky a obětujme hypotetické výhody fixního měnového kurzu. V Evropě byl podle českého prezidenta zvolen jiný názor: udržme volný pohyb kapitálu a fixní měnový kurz. A Václav Klaus si nemyslí, že je homogenita eurozóny a kompatibilita české ekonomiky k eurozóně tak vysoká, aby obětování nezávislé měnové politiky ospravedlňovala.

Regulační chiméra.

Za příliš konkrétní a pro sebe neadekvátní označil Václav Klaus otázku Viktora Čechury z Harmonie Group, co si myslí o takzvaném superČEZ, o tom, co se bude dít, bude-li ČEZ privatizován a bude-li vůbec regulovatelný. Poznamenal pouze, že představa o existenci moudrého regulátora a mocného podniku, který pasivně čeká, co se s ním stane, je stejně nesmyslná jako představa o centrálním plánování jako dominantní moci plánovačů a naprosté pasivitě jednotlivých podniků. Iluze, že by něco takového jako ČEZ mohlo být regulováno, se snad může vyskytnout v prvním ročníku triviálního ekonomického kurzu, nikoliv ve vážné politické debatě.

Hrubá éra.

Bývalý šéf ČEZ, nyní prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl nechtěl prezidentův názor na ČEZ komentovat. Jen prohlásil, že vzhledem ke zhrubnutí politické scény se ukazuje, že prezident by měl mít výrazně silnější pravomoci. Václav Klaus se nedomnívá, že by se měl sám nějak „silněji“ vyjadřovat k pozici prezidenta. Pokud jde o zhrubnutí politiky, je to podle něj obecný jev . Jako stejně špatné přitom vidí zhrubnutí naší televize a veškerých mediálních debat. Jsme v éře velkého zhrubnutí, přičemž ani prezident neví, co bude dál.

Kolaps.

Václav Rejholec ze Zentivy se ptal, co považuje Václav Klaus za důležité při finanční stabilizaci zdravotnictví. Načež si prezident vzpomněl, že když uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) na Žofíně seminář o zdravotnictví, jeden z posluchačů z toho zkolaboval. Seminářů uspořádal CEP snad osmdesát a pouze při jediném, a zrovna o zdravotnictví, to někdo takto odnesl. Naštěstí polovina účastníků byli lékaři, takže se nic tragického nestalo Václav Klaus prý tenkrát vzal do rukou projev, který pronesl v polovině devadesátých let v České lékařské komoře. A zjistil, že diskuse od té doby nepostoupila ani o kousek dál.
Ve zdravotnictví jsou podle něj minimálně tři subjekty: pacienti, zdravotníci a pojišťovny. A návrhy, které dnes prezident vidí, rathovské i nerathovské, jsou podle něj z jednoho šuplíku. Jsou to doktorské, ne pacientské alternativy. To je prý zásadní věc. Není možné pořád vycházet z nepříčetnosti pacientů a z minimalizace jejich role v systému. „Váhal jsem při jmenování ministra zdravotnictví, jak se zachovat, a jedna z možností byla, že podám přihlášku do svazu ochrany pacientů, ale nakonec jsme to nějak zapomněl udělat,“ uvedl Václav Klaus.

Evoluční vývoj.

Jiří Michal, ředitel Zentivy, si myslí, že zdravotnictví je nezničitelné a vydrží všechno. A my také, dodal. Zeptal se ale na to, jak se prezident dívá na pomalý rozvoj kapitálového trhu v Česku. Ani na to nemá Václav Klaus silné soudy. Nicméně je přesvědčen, že představy o tom, že na počátku zrození kapitalismu, po půlstoletí komunismu bude dominantní, nejbystřejší, nejvydatnější trh ten kapitálový, byly vždycky dětinské. Kapitálový trh podle něj roste přirozeným způsobem a sám za sebe žádnou netrpělivost necítí. To, že ve druhé polovině devadesátých let centrální banka zasadila úder kapitálovému trhu a zpomalila ekonomiku o několik let, byla podle prezidenta „nenutná“ věc, přidaná do jinak spontánně evolučního procesu, který nijak neurychlíme.

Co nejdelší důchod.

Pokud jde o penzijní reformu, Václav Klaus soudí, že politickým předpokladem je ukončit snění o tom, že si zachováme dnešní hranici odchodu do důchodu. Všude je norma 65 let, a jestli se o něčem uvažuje, tak o 67 letech. Myšlenka, že by rostoucí průměrnou délkou dožití chtěli lidé maximalizovat dobou v neproduktivním věku, je podle něj dětinská. Druhá věc je, zda se pokoušet o parametrické změny, nebo systém radikálně individualizovat. To by mohlo vést až k tomu, že rozhodnutí o odchodu ze zaměstnání by bylo totálně zrušeno a bylo by ponecháno na každém, kdy tento krok učiní.
Snem možná většiny z nás, jak tady jsme, řekl Václav Klaus, je, aby měl každý svůj individuální penzijní účet. Každého 1. ledna se podíval, kolik na něm má, spočetl si potenciální anuitu a řekl si, třeba to mi stačí, dál pracovat nebudu, anebo je to málo, ještě budu muset pracovat. Takový by systém měl být modelově. Reálně je „znečištěn“ různými výjimkami, a to už je na normální rvačku politiků a expertů. Podle Václava Klause není pochyb, že by měla být nějaká státem zaručená dávka „Otázka je, jak by měla být vysoká. Pokud by měla být příliš vysoká, pak je pro systém smrtící,“ uvedl prezident.

Neznámé Polsko.

Prezident si nemyslí, že výsledek voleb musí mít „až tak velký vliv“ na „elementární definiční charakteristiky této země“. Za špatné ale bude považovat, nepodaří-li se prolomit prokletí voleb, které končí bez zřetelného mandátu pro kohokoliv. Přál by si , aby to nebylo jako v roce 1996, 1998, 2002, dnes v Německu a tak dále.
Pokud jde o výsledky nedávných polských voleb, pro Václava Klause, který posledních šestnáct let býval v Polsku dvakrát ročně a zná desítky polských politiků, přicházejí skupiny, s nimiž se zatím nikdy nesetkal. Velmi se prý těší na „první setkávací návštěvu“ nového polského prezidenta Lecha Kaczyńského v Praze, připravovanou na leden 2006. Zaznamenal také „silná slova“, která nový polský premiér Kazimierz Marcinkiewicz vyřkl o Evropě, euru, evropské ústavě. Václav Klaus předpokládá, že se Kazimierz Marcinkiewicz v následujících týdnech též zastaví v Praze a bude mít šanci s ním hovořit.

Nové tváře.

Ani v Česku však podle Václava Klause nelze mluvit o tom, že by scházely nové tváře. Kdyby se nezávislý pozorovatel podíval na vládnoucí politickou stranu, zaznamenal by, že před pěti lety byla její dominantní personální struktura vyjádřena dejme tomu jmény Zeman, Fencl, Grégr, Kavan. A prosinec 2005? Paroubek, Rath, Jandák. To je neuvěřitelná proměna jedné politické strany, takže pozor prý na to, že by nedošlo ke změně. Nakolik je to k lepšímu nebo horšímu, to je jiná věc, o tom prezident nechce spekulovat.