Prezident jako tmel generací asi není zcela typický. Přesto dvě české hlavy státu to dokázaly. Celou dobu, co stál Václav Havel v čele země, byl srovnáván s Tomášem Garriguem Masarykem. Některá přirovnání jako třeba, zda bude Havel také jezdit na koni, byla úsměvná. Avšak jejich životní filozofie a morální postoje si podobné byly. A tím se jim podařilo překlenout generační propast více než půl století.
Když bylo mé babičce pět let, zemřel TGM. Rodinná výchova, mimochodem i to, že pradědeček byl legionářem a prababičku si bral 28. října, na celý život ovlivnilo babiččino vnímání prvního prezidenta. Má na poličce vystavenou jeho bustu. Sice ji v době komunismu decentně skryla za knihami, dnes ji ale hrdě leští a dává na odiv všem návštěvám. Prvorepubliková ikona v ní zkrátka zanechala nesmazatelnou stopu. Je pro ni ideálem, vzorem a jednoznačnou představou toho, jak má prezident vypadat a jednat.
Polívka v Louvru
Mně bylo sedm let, když Václav Havel skládal slavnostní slib prezidenta Československé socialistické republiky. Události sametové revoluce mám spíše v mlze. Tak trochu tuším, že když rodiče večer zmizeli, asi šli zvonit klíči na náměstí. Velkou Havlovu bolest, tedy rozpad federace, jsem prožíval po svém. Bydleli jsme v Žilině, naši se ovšem rozhodli před „rozvodem“ Česka a Slovenska odejít zpět za řeku Moravu. Havel truchlil pro zanikající společný stát, já pro své kamarády ze školy.
Pak jsem si poprvé začal uvědomovat, jaké možnosti mi listopadové události přinesly. Otec vždy tlačil na co nejlepší vzdělání. Jakýkoli jazykový kurz nebo pobyt v cizině či pokus dostat se na výběrovou školu podporoval. Vůbec přitom nezáleželo na třídním původu. Naštěstí. Z dělnické rodiny totiž nikdo z mých předků nepocházel. Ostatně strýc svou vysněnou kunsthistorii dostudoval po více než deseti letech až v roce 1992. Nadějného a snaživého studenta chtěl na školu jeden z předních profesorů, třídní původ mu však tento druh vzdělání zapovídal.
Havel byl pro mě vždy vzdálená osoba, prezident, kterého je třeba respektovat.
Budu si ho pamatovat jako velkého politika i normálního člověka, kterého jsem jednou potkal v kavárně Louvre, kde si dával kolem poledne polívku – sám u stolku, nikým nerušen, i když jistě všemi pozorován.
V této kavárně na pražské Národní ulici se ostatně kruh uzavřel. Václav Havel zemřel 18. prosince a já se zde jako každý rok sešel s přáteli k předvánočnímu klábosení o čtyři dny později. Poté, co jsme si předali dárky, šli jsme za Václava Havla zapálit svíčku do průchodu, kde se kvůli ostatním světýlkům už pomalu nedalo hnout. A mnoho z těchto svíček zapálili mladí lidé. Lidé ještě podstatně mladší než já.
Tito mladí kolem osmnácti let vyjadřovali spontánně obdiv a úctu odkazu Václava Havla. Cítili, že odešla zřejmě poslední morální ikona. Někdo, kdo stál pevně za svými názory, i když byly nepopulární. Že zemřel člověk, jehož si mohli vážit.
Prost našeptávačů
Dnešní doba totiž morálním elitám nepřeje. Vzývány jsou sociální sítě jako Facebook nebo Twitter. Jsou to nástroje, které dokážou lidi jednoduše spojovat. Ale nesvážou je nijak pevným poutem. Mají navíc image zpovědnice, místa, kde každý může sdělovat své strasti a radosti. A tím si vybalancovat svou duši. Ale chybí v nich pevný názor, vůdce, který by poradil, jak s životem naložit. Ale mladým takový názorový vůdce očividně chybí, jinak by nešli zapalovat svíčky na Václavák nebo na Hrad.
Václav Havel mohl být svým životem pro mladé příkladem. Byl rebel, neměl rád konvence, nenechal se semlít politickým PR a své projevy si psal sám a říkal, co si skutečně myslí. Takoví politici už nejsou. Za všemi stojí velké týmy lidí, kteří jim říkají, k čemu a kdy se mají vyjadřovat. Z těch se velké vzory mohou stát těžko. Čiší z nich, že dělají jen vypočítané a předem promyšlené kroky. Na jejich konci jsou výsledky s minimálně šesti nulami, tedy nulami za nějakou slušnou cifrou na bankovním kontě v některém z daňových rájů. Nebo snad máte pocit, že komentátor měl pravdu, když říkal, že do chrámu svatého Víta, Václava a Vojtěcha na pohřeb zesnulého prezidenta vstupuje česká politická elita, a v záběru byl zástup našich ministrů a ministryň, jak vystupují z minibusu s rudou růží v rukách?
Chybějící nadhled
Ve století konzumu by vzorem mohli či měli být byznysmeni. Jenže v českém prostředí je to těžké. Snad nad všemi úspěšnými podnikateli visí podezření, že tyjí ze státního rozpočtu, že svůj majetek nenabyli poctivě, že si svůj úspěch vlastně nezasloužili.
Vzorem mohou být pro výběr drahého auta, luxusního bydlení či dalších požitků. Slovy Jiřího Hrzána prostě vzorem pro obklopování se předměty. Jejich názory, myšlenky či postoje přece nikdo nezná. Sami na tom často tvrdošíjně pracují. Petr Kellner je obklopen hradbou mlčení, Pavel Tykač si libuje, že jeho poslední fotka je asi deset let stará, a Andrejovi Babišovi jeho boj s korupcí věří jen obecní blázen. Těžko v nich tak hledat nějaký morální vzor.
Chybí jim nejen nadhled, havlovská rozšafnost a jistá míra sebeironie. Také jim chybí snaha o vhled do budoucna, o to, aby mohli lidem říkat, co je čeká, a nabídnout jim v těžkých dobách trochu optimismu.
Právě ten dorůstající generace potřebuje. V postmoderní době se napsalo mnoho o tom, že morální elity jsou přežité, že generace Y si chce jít vlastní cestou a vedení si nežádá. Sled událostí po smrti Václava Havla ale ukázal, že tomu tak není. Generace Y se svolala na Facebooku a šla jej uctít. Vykročila z ulity počítačové virtuality a ukázala, že ač dějiny nezná do detailu, přestože je pro ni Václav Havel historie, přesto cítí, co jí jeho odkaz dává do života.
To dává jistou naději, že vzory budeme hledat dál. Já si sice Havlovu bustu na poličku nedám a nebudu ji leštit, ale podobně jako pro mou babičku zůstane pro mne Václav Havel panem prezidentem se všemi svými chybami a lidskými poklesky.
