Redakce prestižního odborného časopisu France Football způsobila českému fotbalu šok. Zveřejnila totiž jména padesáti borců, které vytypovala jako uchazeče o Zlatý míč pro nejlepšího v Evropě hrajícího fotbalistu v roce 2006. A poprvé od roku 1997 není mezi elitní padesátkou žádný Čech! Ještě loni přitom skončil Petr Čech 14. a 23. Pavel Nedvěd. O rok dříve mělo Česko v anketě dokonce čtyři zástupce, kromě Čecha a Nedvěda i Milana Baroše a Tomáše Rosického.
Jenže ono vlastně o žádný šok nejde. A nejen kvůli neúspěchu na mistrovství světa. V padesátce vyvolených jsou i hráči ze zemí, které na německém šampionátu také žádnou slávu nenadělaly - z Pobřeží slonoviny, Mali, Ekvádoru… A zástupce v ní má i Kamerun, který se do Německa vůbec neprobojoval. Jenže jeho útočník Samuel Eto‘o hraje v klubu, který vyhrál Ligu mistrů. Vrcholným klubovým soutěžím odborníci z France Footballu přikládají nejméně stejnou váhu jako reprezentačnímu fotbalu. Kdo nehraje ligu v Anglii, Španělsku, Itálii, Francii nebo Německu, nemá prakticky šanci. Z těchto výběrových soutěží je 49 nominovaných, statistiku „kazí“ jen Ekvádorec Mendez z nizozemského Eindhovenu. Výběr dále ovlivňuje úspěšnost klubů v soutěži nejkvalitnější - Lize mistrů. Čtyřicet z nominovaných hráčů je z pouhých devíti špičkových evropských klubů.
Vezmeme-li v úvahu tato sice nepsaná, ale možná o to striktněji dodržovaná kritéria, pak při zklamání na mistrovství světa měli šanci dostat se do padesátky tři čeští fotbalisté. Jankulovski, Rosický a Čech, kteří působí v klubech nejelitnějších z elitních. Jenže Jankulovski byl v AC Milán po většinu roku pouze náhradníkem, Rosický přišel do Arsenalu až na podzim, a ještě byl zraněný. Zbývá Petr Čech v Chelsea, která má mezi padesátkou vůbec nejvíce hráčů - devět! Z gólmanů před ním dostali ve výběru přednost mistr světa Ital Buffon, finalista Ligy mistrů (vyloučený) a bronzový ze šampionátu Němec Lehman a také Francouz Coupet, opora v Lize mistrů dlouhodobě úspěšného Lyonu, ale v Německu jen náhradník.
Petr Čech by k nim svými výkony jistě patřil. Ale při vyrovnanosti borců přichází na řadu další nepsané kritérium: mezinárodní fotbalová pověst, jakou se pyšní (nebo hanbí) ta která země. Dokud tedy budou v českém fotbalovém silně zabahněném akváriu plavat Ivánkovi černí kapříci, fotbalisté se budou pokoušet planýrovat zahraniční hotely, volat po smrti tradičních soupeřů a dokud „budou s Jardou“, mezinárodního uznání se sotva dočkáme.
