Bez důvěryhodnosti není náprava možná

Je nutné zvýšit kvalitu rozhodování ve vnitrostátní arbitráži

Na článek Bohuslava Kleina Rozhodci, nenechte se uplácet! Strany, neuplácejte rozhodce! (EURO 35/2006) o problému rozhodčího řízení zareagoval Tomáš Sokol textem Legální a prospěšná konkurence (EURO 42/2006). Tentokrát na B. Kleina reaguje Radek Pokorný.

Bohuslav Klein, předseda Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR (dále jen RS) a náš asi nejvýznamnější rozhodce, uveřejnil před několika týdny na těchto stránkách článek - obhajobu rozhodčího řízení jako institutu rychlého a spravedlivého řešení především obchodních sporů -, který však koncipoval spíše jako apel na poctivost rozhodců a výklad konceptu rozhodčího řízení. Sdělím proto své určité obavy ohledně dnešní praxe rozhodčího řízení.

Nejde o korupci.

Je nesporné, že obrovský nárůst sporů, které RS v posledních letech projednává, a obdobně i velké zvětšení jejich hodnoty, přinášejí kromě radosti z úspěchu také několik nezanedbatelných problémů. Tím nejpodstatnějším však podle mne nejsou pověsti o nikým neviděné a neprokázané korupci při některých řízeních. Pomluvy tohoto typu se objevují vždycky a de facto s nimi nelze bojovat. Češi prostě nekradou více než jiné národy, ale mnohem častěji se z krádeží obviňují, jak prohlásil věhlasný právník profesor František Weyr. Skutečný problém spatřuji v tom, že řada účastníků sporů, kteří v řízení prohráli, se s jeho výsledkem neztotožňuje. Někdo to považuje za samozřejmost, a dokonce používá laciný argument, že 50 procent účastníků vždycky není spokojeno, protože prohrálo. Nic však není vzdálenější pravdě. Většina stran sporů a jejich právních zástupců si totiž v každém okamžiku řízení velmi dobře uvědomuje svou skutečnou pozici - je-li jejich nárok oprávněný, mohou-li vyhrát jen zázrakem či je-li věc sporná a sami jsou zvědavi, jak dopadne. Obviňovat většinu z nich z neochoty přijmout za svůj rozhodčí nález jenom proto, že nevyhráli, je nedůstojné a hodné argumentační úrovně naší dnešní politické scény. Jsem totiž přesvědčen, že podstata problému je mnohem hlubší.

Klíčový fakt.

Za klíčový považuji fakt, že mnoho účastníků rozhodčího řízení, zejména ve druhé polovině devadesátých let, neuzavíralo rozhodčí doložku na základě rozumové úvahy a hlubší důvěry v rozhodčí řízení, ale hlavně v důsledku snahy vyhnout se v té době extrémně zdlouhavému soudnímu řízení. Na této motivaci založená pravomoc a příslušnost rozhodčího řízení, jakkoli po formálně právní stránce bezchybná, však vůbec nezvyšuje důvěru stran v rozhodčí řízení a v jeho protagonisty - rozhodce. Tato skutečnost ve spojení s faktickou jednoinstančností řízení (ještě jsem neviděl doložku se sjednaným opravným prostředkem) a nemožností předložit zjevně nesmyslné rozhodčí nálezy soudnímu přezkumu vytváří výbušnou směs nedůvěry, která se začíná ve vztahu k rozhodčímu řízení občas objevovat. Velmi dobře si však také uvědomuji, že strany sporu a jejich právní zástupci nejsou malé děti, měli si dobře rozmyslet, co činí, než doložky do smluv podepsali, rozhodčí řízení je jiné a tak dále. Zhruba takto mi totiž odpovídala řada našich nejzkušenějších arbitrů například na moje varování, že právní oddělení některých našich bank de facto zakázala dávat rozhodčí doložky do vnitrostátních smluv, jež jejich banky uzavíraly. Problém prozatím jen drobně se snižující důvěry ve férovost a hlavně v předvídatelnost rozhodčích nálezů prostě existuje a je třeba se s ním vypořádat. Než se pokusím nastínit možná řešení, budu se věnovat předvídatelnosti rozhodčích nálezů, protože tento problém považuji za zásadní.

Předvídatelnost.

Neujednají-li si strany výslovně, že rozhodci mají rozhodovat podle zásad spravedlnosti, je nesporné, že se ti musejí řídit platným hmotným právem, v čemž by se mnou asi mnoho z nich nesouhlasilo, též i převažující judikaturou, a to bez ohledu na to, zda je či není pramenem práva. Odpověď na otázku proč je jednoduchá. Prostě proto, aby rozhodčí nález byl předvídatelný a právník zastupující stranu smlouvy byl schopen text připravit tak, aby v případě sporu měl větší jistotu smlouvu obhájit. Co je podkladem pro rozhodování tvůrce takové smlouvy? Vedle hmotného práva pochopitelně také judikatura, to znamená interpretace právních norem sjednocená soudní soustavou. Už slyším námitku, že arbitrážní řízení není jinou formou soudního řízení. Bohužel nevidím jinou možnost, jak zajistit předvídatelnost arbitrážních nálezů, než respektováním dosavadní judikatury. A jsem zcela přesvědčen, že většina „klientů“, tedy stran sporů, které spolu uzavírají rozhodčí doložku, také ne. Kdybychom totiž připustili něco jiného, dali bychom tím také najevo, že arbitrážní řízení je jakási moderní forma loterie či diskusního fóra s nejistým závěrem a že de facto nelze připravit smlouvu, u níž by existovala jistota její interpretace.

Snaha nestačí.

Stejně jako předseda Klein zcela věřím v dobrou vůli drtivé většiny rozhodců. Už na základní škole, když jsem něco neuměl a omlouval se například tím, že „jsem se snažil“, mi však paní učitelka odpovídala, že snaha nestačí. Viděl jsem v minulých měsících několik rozhodčích nálezů, kde snaha možná byla, ale výsledek byl skutečně deprimující. Vím, že strany sporu rozhodce nominují, a tak mají do určité míry to, co si „zaslouží“, má to však jeden háček: strana sporu může ovlivnit de facto jmenování jen jednoho ze tří rozhodců, což je, jak známo, menšina. Kam tím směřuji? Jsem přesvědčen, že budoucnost vnitrostátní arbitráže v České republice neohrožuje korupce arbitrů, ale jejich občasná do očí bijící neprofesionalita a hlavně velká bohorovnost. Všechny strany jsou totiž „zamčeny“ v rozhodčí doložce, ustanovenému tribunálu „neutečou“, a ať je rozhodčí nález jakkoli nesmyslný, de facto s ním nejde nic dělat. Vzhledem k současné podobě zákona č. 216/1994 Sb. by totiž i rozhodčí nález, ve kterém by se rozhodci většinově usnesli, že smlouva je neplatná, protože ji podepsala žena a ženy k tomu nejsou způsobilé, mohl soud jen stěží zrušit, a tudíž by asi byl vykonatelný. Vím, že uvedený příklad je extrémní, ale nejlépe se na něm ukazuje, že něco není v pořádku.

Dvě možná opatření.

Co si s tím počít? Jsem přesvědčen, že jistá míra obav rozhodců, že jejich rozhodčí nález může být podroben soudní revizi, by byla na místě. Je samozřejmé, že tato míra by musela být limitováná a soustředit se jen na zjevný rozpor s hmotným právem. Nebyl by to žádný objev, něco takového mělo již za Rakousko-Uhersko a má řada států, které pracují s pojmem „rozpor s veřejným pořádkem“ či něčím obdobným. Jinak řečeno, a vím, že řadě kolegů se to velmi nebude líbit, umožnil bych limitovanou možnost soudu přezkoumávat „hmotu“, to je hmotně-právní základ rozhodčího nálezu. Druhým opatřením, které by pravděpodobně výrazně zvýšilo kvalitu rozhodčích nálezů, by mohla být změna postavení sekretariátu rozhodčího soudu. Už dnes podepisuje kromě členů rozhodčího tribunálu každý rozhodčí nález formálně také jako předseda RS Bohuslav Klein. Pokud je mi známo, existuje v Evropě minimálně jeden velmi starý a věhlasný rozhodčí soud, kde sekretariát přezkoumává (a případně oponuje) mnohem podrobněji připravený rozhodčí nález, než je tento osobou k tomu oprávněnou za rozhodčí soud připodepsán. Oba nastíněné možné kroky, které vedou ke zvýšení kvality rozhodovaní ve vnitrostátní arbitráži, mají pochopitelně mnoho problémů a zasloužily by si samostatný článek a odbornou diskusi. Budu rád a považuji za velmi důležité, napíší-li takové články mnohem zkušenější kolegové v této oblasti než jsem já, a diskuse se tak posunula, protože čas kvapí. Justice totiž, přestože si to dnes řada právníků nepřipouští, nespí a velmi podstatně zlepšuje kvalitu a rychlost svého rozhodování. Velmi brzy, pokud ten stav už nenastal, nebude snaha vyhnout se soudnímu řízení, kdy motivací bylo uzavření rozhodčí doložky, ani zdaleka stačit. Lidé nám totiž budou muset především věřit.