Jsme na startu, ne v cíli
Jsme dost zvláštní země. Hlasování o vstupu do Evropské unie o nadcházejícím víkendu je z podstatné části v médiích prezentováno jako hlasování o důvěře vládě, která si evropskou integraci vyšila na prapor. Jde ale o hodně víc. Je to především hlasování o stabilitě a naději. Můžeme mít tisíce výhrad k systému unie a k jeho fungování. Nejde nesouhlasit s kritikou byrokracie a obrovsky přemrštěné regulace. Jistě můžeme s obavami vzhlížet na Německo, které se propadá do deprese v japonském stylu.
Víkendové NE by však bezpochyby znamenalo krátkodobě ekonomický šok a dlouhodobě silné problémy s hospodářským růstem. Rychlý propad kursu koruny a vzestup nezaměstnanosti se všemi dopady do životní úrovně by byl nevyhnutelný. Finanční trhy by přestaly tolerovat kritický stav veřejných financí a ostudnou úroveň správy země.
Je nepochopitelné, že politici nedokážou veřejnosti vysvětlit rizika odmítnutí vstupu a u určité části lidí stále převládají obavy, že integrace zhorší jejich životní standard, zvedne ceny a ztíží možnost pracovního uplatnění.
Místo toho vláda ve své kampani prodává Evropskou unii jak Danone jogurty. To by mohlo přinést četná zklamání. Unie není Armáda spásy projíždějící východní Evropou s kotlem gulášové polévky. Je to velký ekonomický prostor, v němž dostane šanci ten, kdo bude připraven. Zkušenosti ukazují, že tato šance bývá využívána různou měrou. Jiný efekt přinesl vstup Řecku a jiný Irsku nebo Španělsku.
Ti, kdo hrozí ztrátou suverenity, by se měli trochu rozhlédnout kolem sebe. Suverenity nám totiž zůstane více než dost a o prosperitě v České republice bude velmi výrazně rozhodovat schopnost vlády vládnout. A tato schopnost momentálně sotva koho oslní. Většina podnikatelské veřejnosti volá po rychlém pokračování integrace a vstupu Česka do měnové unie. Zavedení eura však tato vláda svou mizivou ochotou k reformám oddaluje. Jestliže se podaří euro zavést dříve například Slovensku a Maďarsku, bude to pro české firmy znamenat konkurenční znevýhodnění. Lze tedy jednoznačně říci, že by bylo potěšitelné, kdyby prointegrační nadšení vlády z úst do rukou sestoupit ráčilo.
Kromě toho lze už dnes najít příznaky budoucích problémů s čerpání peněz ze strukturálních fondů unie, od nichž si zejména regionální politici mnoho slibují. Jenže na příslušných ministerstvech není zpracován dostatek programů a není zajištěno nezbytné spolufinancování ze strany českého státu.
S pracovitostí naší politické reprezentace souvisí i další zásadní otázky. Přes všechny možné výhrady k argumentům euroskeptiků lze najít v jejich přístupech jeden velmi podstatný moment. Tím jsou národní zájmy. Je nesporné, že každá země má nějaké národní zájmy a v zahraniční politice se snaží vytvářet spojenectví se zeměmi, jejichž zájmy jsou velmi podobné. To je nesmírně důležité pro naši politiku uvnitř budoucí unie. Bez ohledu na nedávnou neomalenost francouzského prezidenta Chiraka ohledně války v Iráku se zdá zjevné, že Francii budou vyhovovat jiná pravidla než České republice. Budeme se rozcházet v náhledech například na zemědělskou politiku, ale jistě i v dalších otázkách. Také Španělé budou mít jiné priority ve své politice než Češi. Ani Německo není ve svých zájmech naším přirozeným spojencem. Naopak můžeme najít mnohou společných zájmů s Nizozemskem nebo severskými zeměmi. Aby byla česká politika v unii úspěšná, je zcela nezbytné vědět, co jsou to naše národní zájmy a kdo nám může pomoci s jejich prosazováním. I zde má zjevně vláda značné dluhy, a podstatným způsobem tak ohrožuje naši budoucí pozici za bruselským stolem, kde se budou řešit jistě i zásadnější věci, než zda má stát v evropské ústavě, že Evropa má křesťanský základ.
Půjde mimochodem také o spor - v poslední době velmi frekventovaný - takzvaných federalistů s antifederalisty o hloubku budoucí integrace, a o to, zda Evropa bude mít svého prezidenta. Konkrétnější a nám bližší však budou další diskuse. Třeba právě o rozsahu zemědělských dotací, harmonizaci daňových systémů, o soutěžním právu… Zde může mít neujasněnost našich národních zájmů vážné důsledky pro konkurenceschopnost českých firem a zprostředkovaně zásadně ovlivní i vývoj životní úrovně Čechů v Evropě. Našich vlastních hlasů bude při rozhodování o zásadních otázkách velmi málo, ale spolu se zeměmi, které mají podobné zájmy, může česká diplomacie uhrát slušný výsledek. Jenže lze kladně odpovědět na otázku, zda je česká zahraniční politika na takovou hru připravena?
A tak pokud řekneme v pátek a v sobotu v referendu ano, nebude to znamenat doběhnutí do cíle, ale naopak start v novém závodě, kde budeme soupeřit s trénovanými a zkušenými borci. Musíme si proto co nejdéle zachovat naše výhody, například pokud jde o výši mezd, pracovní zákonodárství a tak dále. Nezdá se však, že by si právě tohle naši politici v plném rozsahu uvědomovali.
