* Je v Česku obchodní arbitráž lepším řešením než klasické soudní řízení?
Ivo Janda (IJ) – Rád bych věřil, že ano. Arbitráž má v civilizovaném světě – a tedy i v České republice – nezastupitelné místo, a to především v komplikovaných sporech. Ty se často týkají komplexních ekonomických otázek a mohou jít za rámec běžné agendy, s níž se – a nemyslím to nijak pejorativně – řadový soudce setkává. V případě arbitráže si strany samy volí dva rozhodce, kteří si poté vyberou třetího. Pokud si dokážou zvolit zkušené a odborně zdatné lidi, věci to výrazně napomůže. V případě, že je zajištěna nestrannost rozhodování, jde určitě o lepší a rychlejší řešení než klasický soud.
Luděk Chvosta (LCH) – Přesně tak. Vezměte si třeba mimořádně komplikovanou soustavu smluv, které se týkají dejme tomu investiční výstavby – máte sice jednoho generálního dodavatele, ovšem dalších klidně 80 subdodavatelů. V takovém prostředí je obrovskou výhodou, když případný spor rozhodují ostřílení „rozhodčí“, kteří v minulosti v tomto oboru pracovali, popřípadě mají zkušenosti ze zahraničí. Rozhodci si navíc mnohem častěji vystačí bez jmenování znalců, protože dovedou pracovat „investigativní“ metodou a díky svým zkušenostem si řadu věcí odvodí sami, nebo aspoň dokážou během jednání daleko lépe formulovat otázky.
IJ – Spoléhání se na znalce je u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, u kterého jako rozhodce působím, spíš výjimečné. Naopak se projevuje snaha rozhodovat podle písemné dokumentace a na základě písemných důkazů, byť důkazy se samozřejmě během jednání projednat musejí. Samotná jednání pak bývají neformálnější než u soudu; jde často spíš o výměnu názorů a stanovisek, o interakci mezi rozhodci a stranami. Také to je jeden z klasických rysů – a podle mě zároveň kladů – rozhodčího řízení.
* Přesto je v poslední době rozhodčí řízení kritizováno.
LCH – Vývoj arbitráží – ale i klasického soudního řízení – byl u nás v posledních 30 letech překotný. Na začátku 90. let jsme měli nezkušené obchodní soudce a naprosto zahlcené soudy. Leckdy trvalo čtyři pět let, než vůbec před soudem začalo první jednání, a tak podnikatelské * V roce 1992 spoluzaložil advokátní kancelář Horák Chvosta Vích (později Horák & Chvosta). subjekty hledaly alternativu a začaly se překotně uzavírat rozhodčí doložky. Jenže soudy mezitím posílily – přibylo soudců a jejich práce se zrychlila –, a tak někdy v první dekádě tohoto století začalo mnoho podnikatelských subjektů zvažovat, jestli přece jen není výhodnější klasická soudní cesta. Když se pak navíc objevily rozhodčí nálezy, které oprávněně vzbuzovaly podezření, jestli nebyly zmanipulovány či „cinknuty“, důvěra podnikatelské – i podstatné části právnické – veřejnosti se vychýlila ve prospěch soudů, a počet arbitráží proto již, eufemisticky řečeno, neroste. To ovšem není jen náš problém, ale celé střední Evropy.
* Proč k tomuto vývoji v postkomunistických zemích došlo?
IJ – Jednoduchá odpověď neexistuje, protože jde o mnohem hlubší jev, který zasahuje do všech sfér života. Zkrátka se u nás nevytvořilo prostředí důvěry a společnost není na takové úrovni jako ve vyspělých demokraciích. Bohužel myslím, že jsme příležitost, která tu byla v 90. letech, do značné míry promeškali.
* Jak to lze napravit?
IJ – Mám představu, že by bylo dobré, pokud by u nás fungovaly minimálně dva stálé rozhodčí soudy (kromě již zmíněného Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře sice existují dva další, ovšem ty reálně nefungují – pozn. red.), které by se zabývaly obchodní arbitráží. Přirozená konkurence je vždy zdravá, navíc podnikatelé jsou na konkurenční prostředí zvyklí. Rozhodčí soudy by se nepochybně chovaly jinak, pokud by věděly, že je tu konkurence, která je – v případě, že nebudou pracovat dobře – dokáže nahradit.
LCH – Mělo by to pozitivní vliv na všechno včetně výše nákladů řízení. V každém případě jsem optimista. Spoléhám na to, že za poslední čtvrt století v České republice – třeba zrovna v této kanceláři – vyrostly ne desítky, ale stovky šikovných právníků, kteří studovali a pracovali v zahraničí, mají životní zkušenosti, rozhled a moc dobře vědí, že pokud má mít právník dobrou reputaci, aby mohl reprezentovat takovou instituci, jakou je rozhodčí soud, musí se chovat rovně a nestranně.
* Nakonec na chvíli k investičním arbitrážím. Jak hodnotíte čerstvé rozhodnutí Soudního dvora EU ve sporu Achmea vs. Slovensko? (Nizozemská pojišťovna Achmea zažalovala Slovensko na základě mezinárodní slovenskonizozemské smlouvy o ochraně investic; arbitrážní soud Achmee původně přiznal v přepočtu necelých 600 milionů korun, ovšem evropský tribunál letos v březnu rozhodl, že arbitrážní doložka, která byla součástí mezinárodní smlouvy, není v souladu s unijním právem – pozn. red.)
IJ – To rozhodnutí se neobjevilo z ničeho nic, i když na první pohled vypadá, že je revoluční a že Evropský soudní dvůr přišel s něčím, co otočí svět mezinárodní investiční arbitráže o 180 stupňů. Ve skutečnosti se k tomu dlouho schylovalo, protože sjednávání investičních smluv patří do společné obchodní politiky a Evropská unie už dlouhou dobu signalizovala, že bude chtít působnost těchto dohod mezi členskými státy omezit.
* Zaznamenali jste již nějaké dopady rozhodnutí v praxi?
LCH – Registrujeme určitou nejistotu, a to zejména mezi žalobci – soukromými společnostmi –, kteří by museli do zahájení podobného sporu se státem investovat finance. V těchto situacích lze už dnes říci, že rozhodnutí Soudního dvora zaselo velikou nejistotu. A to se zatím bavíme jen o sporech, které ještě nezačaly, ale týká se to samozřejmě také již probíhajících sporů. V nich nyní, jak plyne z logiky věci, mohou státy namítat, že příslušný rozhodčí tribunál není příslušný, případně, že jeho nález – pokud by tedy byl pro daný stát nepříznivý – nelze vykonat. A k této nejistotě můžeme přiřadit i případnou otázku promlčení nároků, pokud investor spoléhal na mezinárodní investiční arbitráž, respektive na příslušnou mezistátní dohodu.
* Co má tedy investor nyní dělat? Počkat?
IJ – Zatím ano, protože vůbec ještě není zřejmé, jak zásadní dopad bude mít toto rozhodnutí Soudního dvora týkající se jedné smlouvy na jiné dvoustranné a mnohostranné smlouvy na ochranu investic. Samozřejmě stále existuje možnost bránit se u domácích soudů onoho přijímajícího státu (v případě tohoto konkrétního sporu by šlo o Slovensko – pozn. red.), i když samozřejmě u řady investorů může vzniknout pochybnost, jestli jde v takovém případě o objektivní ochranu a jestli nesehrají nějakou roli politické vlivy. Mezinárodní arbitráže dávají podobným sporům na rozdíl od národních soudů punc nezávislosti, a lze tedy očekávat – což není jen moje domněnka –, že Evropská unie zřejmě přistoupí k založení speciálního investičního soudu, který by investory chránil podle unijního práva.
Luděk Chvosta
* Vystudoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze.
* V roce 2011 přešel do pražské kanceláře White & Case.
* Podílel se na řadě důležitých mezinárodních transakcí; klienty zastupuje ve významných soudních sporech, arbitrážích a insolvenčních řízeních.
Ivo Janda
* Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
* Byl zaměstnán v mezinárodněprávním odboru ministerstva zahraničí; od roku 2001 působí v pražské kanceláři White & Case.
* Specializuje se na právo hospodářské soutěže, řešení soudních sporů a správní právo.
* Je rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.
O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU