Sen prezidenta Václava Havla se naplňuje. Do ministerských křesel míří dva velmi mladí lidé. Stanislav Gross (30) má převzít otěže ministerstva vnitra, Karel Březina (27) dostává na starost úřad bez portfeje
Gross vstoupil do politiky ve dvaceti letech a od té doby nepoznal – řečeno slovy Igora Chauna – „co se tam venku děje . Ve dvaadvaceti se dostal do Parlamentu, kde udělal slušnou kariéru. Ta je však založena na jediné Grossově časem prověřené kvalitě, kterou je neobyčejná trpělivost. Gross poctivě studoval jednací řád sněmovny, a to jej počátkem roku 1995 vyneslo až do čela poslaneckého klubu ČSSD. Nezkušený politik se stal ideálním nástrojem středočeského křídla ČSSD (Buzková, Svoboda, Machovec), kterému byl Miloš Zeman vždy trnem v oku. Sám předseda sice o „Standovi říkal, že je „korunním princem , ale jen tak dlouho, dokud mu to novináři baštili. Teď chce Grosse zničit ve výkonné funkci. Nutno dodat, že by se to Zemanovi mohlo podařit. Gross totiž nemá žádné manažerské zkušenosti a resort vnitra není právě nejklidnější. Tady už trpělivost nestačí.
Karel Březina patřil na rozdíl od Grosse vždy mezi Zemanovy nejbližší a nejvěrnější. Sám se prohlašuje jak za přítele svého předsedy, tak jeho pravé ruky Miroslava Šloufa, který bývá někdy označován za premiéra výkonného. Ani Březina neví, co je to normální život, čímž se nijak netají. K Březinovi je však Zeman o něco shovívavější, když mu svěřuje ministerstvo bez portfeje. Že nejde o úřad komplikovaný, dokázal svého času Vladimír Mlynář, který ho bez problému zvládl. Uspět může i další „korunní princ ČSSD , pokud nebude jezdit za státní peníze na soukromé výlety, jak už to přinejmenším jednou v minulosti udělal (EURO 34/1999).
V zásadě však nemůžeme čekat žádnou změnu. Gross ani Březina nejsou vyzrálými osobnostmi, které by šly léta za svým cílem bez ohledu na okamžité ztráty. Oba jsou úzce svázáni s nepříliš důvěryhodnou postkomunistickou politickou elitou, které se moc nedaří. Změnu přitom může přinést právě jen skutečná osobnost, jakou je například mladý maďarský premiér Viktor Orbán.
Když Maďaři v roce 1989 převáželi do Budapešti ostatky Imre Nagye, někdejšího revolučního vůdce z roku 1956, později zavražděného maďarskými komunisty, bylo Orbánovi šestadvacet let. V roce 1988 zakládal politické uskupení FIDESZ, jehož členové se aktivně podíleli na demontáži komunistického režimu. Stejně jako další maďarští politici, také Viktor Orbán vystoupil s projevem nad Nagyovým hrobem. Všechny přítomné šokoval požadavkem, aby sovětská armáda opustila Maďarsko, jiné přítomné obvinil z podílu na Nagyově smrti. Se svými spolupracovníky se pak deset let připravoval, až přijde jeho čas. V roce 1998 se stal Orbán premiérem a vyhlásil dekomunizaci země. Na to naši mladí zatím nemají.
