O tom, že nedostanou svoje peníze, se dozvěděli na poště
Saparmurat Nijazov, neomezený vládce Turkmenistánu, se s vlastními lidmi nepáře. Jeho despotismus se znovu projevil 2. února, kdy si tři sta tisíc důchodců přišlo na pošty pro peníze. Třetina z nich u přepážek slyšela: žádné peníze tu pro vás nejsou.
Nějak takhle vešla v Turkmenistánu v platnost nová penzijní reforma. Je poměrně jednoduchá. Zatímco sto tisíc důchodců zůstalo ze dne na den bez jakéhokoli příjmu, 229 tisícům zbývajících byla penze snížena. Jestliže doposud pobírali mezi deseti a devadesáti dolary měsíčně, nyní můžou počítat s částkou o dvacet procent nižší. Svým způsobem jsou to ale šťastlivci. Patří mezi ty, kterým zbyl alespoň nějaký důchod.
Pětašedesátiletý Nijazov, jenž vládne Turkmenistánu od roku 1985, ohlásil důchodovou reformu poté, co se státní penzijní fond natolik ztenčil, že jej loni bylo nutné doplnit ze státních valutových rezerv. A to prezident nemůže potřebovat. Slíbil totiž, že jeho vláda bude poskytovat všem občanům elektřinu, plyn, vodu a sůl zdarma až do roku 2020, a že poměr HDP na hlavu poroste exponenciálně po příštích sedmnáct let.
Zemi, bohaté na ropu a zemní plyn, a přesto jedné z nejchudších v regionu, nyní hrozí masové protesty. Zdá se, že více než tři sta tisíc lidí, vržených jediným prezidentským podpisem do chudoby, je i na despotou vedenou zemi příliš. Informace o jakýchkoli nepokojích se ale dostávají do světa jen velmi těžko. Jedna z vůdčích postav turkmenské opozice, Batir Muhamedov, například před několika dny v Moskvě prohlásil, že ve městě Turkmenbaši táhli důchodci na místní úřad a několik z demonstrujících prý spáchalo sebevraždu. O ničem takovém oficiální turkmenská média samozřejmě neinformovala.
Jeho ovečky.
Unikátní penzijní reforma je ovšem pouze jedním z mnoha politických počinů, které v Turkmenistánu stojí za pozornost. Skoro se chce napsat: kdyby šlo o nějaký fiktivní scénář, kdyby se způsob Nijazovova vládnutí netýkal skutečných lidí, byla by to velká švanda:
Ačkoli žije většina obyvatel v bídě, vláda utrácí obrovské peníze za reprezentaci a oslavné pomníky, připomínající Nijazovovu slávu. Nechává si říkat Turkmenbaši čili otec všech Turkmenů. Prezidentův kult ale není posilován pouze sochami, jimiž je hlavní město Ašchábád poseto. Saparmurat Nijazov například pojmenoval po sobě (Turkmenbaši) měsíc leden, měsíc duben a chléb zase dekretem nazval jménem své matky Gurbansoltan-edze. Ta zahynula během zemětřesení v roce 1948, otec zemřel během druhé světové války, a tak osmiletý chlapec skončil v dětském domově.
O tom, jak otec všech Turkmenů pečuje o své ovečky, svědčí také dekrety o nemocnicích a venkovských veřejných knihovnách. Zatímco knihovny zavřel Nijazov se zdůvodněním, že jsou zcela zbytečné, protože turkmenští vesničané vůbec nečtou. Nemocnice působící mimo hlavní město byly v roce 2005 zavřeny proto, že si prý lidé mohou zajet do Ašchábádu. Pokud se týká zdravotnictví, jež je podle západních pozorovatelů na pokraji kolapsu, zrušení nemocnic není první reformou v této oblasti. Již v roce 2004 bylo v nebývalé čistce propuštěno patnácti tisíc lékařů a sester, které nahradili neškolení vojenští odvedenci a lékařskou Hippokratovu přísahu nahradila přísaha prezidentu Nijazovovi.
Obdobně jako každý despota, i Turkmenbaši úzkostlivě pečuje o „pravé“ národní dějiny a „pravou“ kulturu. Starost o dějiny vlastního národa prokázal Saparmurat Nijazov činem. Nejenže napsal několikadílné dějiny Turkmenů a jejich duše, ale první díl nechal dokonce vystřelit do kosmu. „Kniha, která si podmanila miliony duší na celém světě, si nyní podmaňuje vesmír,“ napsaly hlavní turkmenské noviny poté, co v srpnu 2005 odstartovala z kazachstánského Bajkonuru ruská raketa Dněpr s turkmenským „duchovním kontejnerem“ na palubě.
A živá kultura? Samozřejmě že se turkmenský prezident bojí „zhoubných cizích vlivů“, takže loni svým dekretem zakázal hraní reprodukované hudby při všech veřejných akcích. Tento zákaz postihl nejen všechny potenciální svatebčany, kterým by se zachtělo něčeho jiného než živé turkmenské hudby, ale i televizní stanice. Prezident se prý může vzteknout, když vidí na obrazovce zpěváka, kterak při playbacku pouze otvírá ústa. O tom, že Saparmurat Nijazov už dávno předtím zakázal operu a balet jako „žánry zbytné“, snad ani netřeba mluvit.
Volby s překvapením.
Když se prezident Nijazov neboli Turkmenbaši prohlásil v roce 2001 za prezidenta doživotního, nikdo se tomu nedivil. Co překvapilo, bylo naopak jeho loňské oznámení, že v roce 2010 vypíše svobodné volby. Proč to udělal? Komentátoři se většinou shodují, že za tímto krokem stojí vliv Spojených států a jejich snaha založit si v Turkmenistánu stálou vojenskou základnu. Ačkoli to Bílý dům i Pentagon popírají, loni přijelo do Ašchábádu několik delegací amerického ministerstva obrany, které i podle informací amerického tisku o základně vyjednávaly. Poté, co museli odejít z Uzbekistánu, Američané novou základnu ve střední Asii nutně potřebují. Pokud tomu tak skutečně je, bude stát americká vláda před nepříjemným dilematem: přimhouřit ve jménu úspěchu se základnou oči před Nijazovovými způsoby a popírat vlastní demokratickou rétoriku? Anebo počkat na ohlášené volby a doufat, že je Turkmenbaši prohraje? Tak či onak, Saparmurat Nijazov pravděpodobně žádné vnitřní dilema necítí. Alespoň prozatím. Důchodci na turkmenských poštách o tom mohou vyprávět.
box:
Zajímaví sousedé
Turkmenistán se rozkládá v jihozápadní části Střední Asie při východním
pobřeží Kaspického moře. Na severu hraničí s Kazachstánem,
na severovýchodě s Uzbekistánem, na jihovýchodě s Afghánistánem a na jihu s Íránem. Má na pět milionů obyvatel. Hlavním městem je Ašchábád.
