Dohled nad podniky s veřejnou účastí má v České republice mezery. Řešením je rozšíření pravomocí NKÚ
Veřejné podniky lze charakterizovat jako subjekty, v nichž drží většinu základního kapitálu stát nebo územní samosprávný celek (dále jen veřejné orgány). Nebo jde o případ, kdy veřejné orgány kontrolují většinu hlasů spojených s akciemi takového podniku nebo mohou jmenovat více než polovinu členů jeho řídicího či dozorčího orgánu.
Většina významných českých veřejných podniků, ať už státních či municipálních, má dnes formu akciové společnosti. A je to pochopitelné.
Municipality u nás mohou podnikat výhradně formou některé z kapitálových obchodních společností (akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným). Stát má možnost účastnit se pouze na založení akciové společnosti nebo využít formu státního podniku dle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku. Podnikání veřejných orgánů formou zcela soukromoprávních společností je však v našem právním prostředí spojeno s několika obtížemi.
Předně je třeba říci, že veřejné orgány doposud většinou neprokázaly nejlepší předpoklady k tomu, aby řádně vykonávaly práva akcionáře či společníka. Chybí jim, alespoň zatím, skutečný zájem na hospodářském výsledku společnosti, obzvláště v dlouhodobém horizontu. Navíc osoby zastávající funkce ve statutárních či dozorčích orgánech „veřejných“ obchodních společností (dále jen veřejné společnosti) nepociťují žádnou významnou odpovědnost za své jednání ve funkci. Je ostatně zvykem, že společník, veřejný orgán, tuto odpovědnost nijak nevymáhá.
Ale i když veřejné orgány mají vůli ovlivňovat chod podniku, je prosazování zájmů vlastníka v případě veřejných společností v praxi obtížné. Vliv společníků či akcionářů na obchodní vedení společnosti je totiž obecně omezený, a přidá-li se k tomu akceschopnost politických orgánů vykonávajících působnost valných hromad, může se skutečný vliv vlastníků veřejných podniků na jejich chod přiblížit nule.
Nenápadné černé díry V některých ekonomických oblastech se však podnikání veřejných orgánů formou obchodních společností předpokládá. Vzhledem k tomu, že se mnohé veřejné společnosti řadí k největším českým obchodním společnostem vůbec (a podnikají především v oblastech s omezenou konkurencí), a s ohledem na nespočet menších veřejných společností vlastněných dalšími veřejnými společnostmi (které stojí nespravedlivě na okraji zájmu) by však bylo více než vhodné, aby bylo hospodaření těchto subjektů podrobeno náležitému dohledu.
Zde je však největší potíž. Na rozdíl od většiny sousedních států máme v oblasti kontroly hospodaření veřejných společností (i municipalit) drobnou trhlinu. Pravomoc Nejvyššího kontrolního úřadu sem totiž nedosahuje, neboť do jeho působnosti dnes spadá výhradě kontrola hospodaření s majetkem státu. Jedná-li se o omyl či úmysl, není až tak důležité. Důležitější jsou důsledky.
Materiálně pojato jsou veřejné společnosti nebo jejich příslušné části ovládané veřejnými orgány součástí veřejného majetku. Ve skutečnosti se na ně ale obvyklá pravidla pro nakládání s veřejnými prostředky nevztahují. Ingerence společníků do hospodaření těchto společností bývá limitována na schvalování účetní závěrky. Žádný vliv pak nemají skuteční vlastníci na hospodaření veřejných společností stojících na konci řetězce dalších firem. Přidáme-li k tomu úlevy při zadávání veřejných zakázek a při poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je zcela logické, že si tito nenápadní trpaslíci, stejně jako známé veřejné firmy, žijí vlastním životem a mají tendenci měnit se v černé díry.
Na tahu je Parlament Můžeme polemizovat nad tím, zda má stát či municipalita vůbec podnikat. Do budoucna by jistě stálo také za úvahu, zda neupravit v českém právním řádu nové formy podnikání veřejných institucí. Objem veřejných prostředků, které se pohybují ve výše popsané šedé zóně, je však natolik velký, že by pro začátek měly být srovnány neopodstatněné rozdíly v kontrole hospodaření státních podniků na straně jedné a obchodních společností, v nichž mají rozhodující vliv veřejné orgány, na straně druhé. Byť obchodní společnosti mají, na rozdíl od státního podniku, vlastní majetek, svým obsahem musí být na majetek veřejných společností nahlíženo jako na jakýkoli jiný veřejný majetek.
Nejjednodušším řešením je rozšíření pravomocí NKÚ na všechny subjekty, v nichž mají rozhodující vliv orgány veřejné moci.
Samozřejmě není možné očekávat, že to samo o sobě zajistí řádné hospodaření veřejných společností. Nebude jednoduché stanovit hranici rozhodujícího vlivu a český člověk si bude umět i ve vymezených hranicích jistě nějak poradit. Nicméně pokud by alespoň pro některé společnosti, které lze chápat jako veřejné podniky, začala platit pravidla hospodaření s veřejnými prostředky, bude to krok správným směrem.
Lze tedy jen doufat, že se zákonodárcům brzy podaří přijmout novelu zákona o NKÚ i související novelu ústavy. Tedy novelu, která rozšíří kontrolní pravomoci NKÚ na hospodaření nejen územních samosprávných celků, ale i obchodních společností s určitým majetkovým podílem veřejných orgánů. l
