Vážený pane redaktore Fekare,
jsem předsedou Sdružení českých spotřebitelů a zároveň od samotného počátku, to je od roku 1992, předsedou Řídicí rady pro Czech made pro výrobek.
S Vaším článkem souhlasím, zejména s postavením a významem značek na trhu, i co se týká „úlohy vlády, respektive MPO jako realizátora projektu“. Považuji však za nutné, s ohledem na moji osobní angažovanost v celém projektu Czech made (CM), sdělit Vám svůj pohled na „minulost, přítomnost a budoucnost“ značky CM. Značka CM byla značkou, která byla od samotného počátku propagována pouze a pouze osobností a osobou ministra průmyslu a obchodu (MPO) Vladimíra Dlouhého, a to bez vztahu na státní rozpočet. Dlouhý osobně přinesl toto téma, vymyslel název „projektu“ a osobně vybral logo. Po dohodě s ministrem Josefem Luxem za potraviny došli ke shodě (pan Lux měl svou PR agenturu, která mu zpracovala alternativní návrh, a proto existovala dvě loga, pro potraviny doplněné o logo ministra Luxe). Byl jsem u celého zrodu vzniku a formulování „principů a zásad“ , tedy to, co bylo obsahem udělené značky pro každý obor a po několika letech i pro služby. Pana ministra nezajímal obsah, což považuji za správné, co však požadoval, aby značka byla důvěryhodná. Proto značka CM je značkou MPO, a to na základě smlouvy mezi MPO a Sdružením ceny za jakost do dnešního dne. Ačkoliv ministr Miroslav Grégr nechtěl značku po ministru Dlouhém, smlouvu nevypověděl, ani nepodporoval, ale čas od času slavnostně předával jako i jiní ministři. Dva roky chtěl jinou značku, která by byla podle jeho představ, které však nikdy přesně nezadal. S ničím novým nikdo nepřišel, a tak vlastně dál trvá smlouva mezi Sdružením ceny za jakost a MPO.
Poněvadž však opravdu na trhu se nelze udržet bez trvalé podpory, MPO podporu nedalo a hledalo jinou „univerzální značku“, nebo spíše logo „Česká kvalita“. Značka CM má však jednu velkou přednost, ta není v logu a propagaci, ale v tom že pro každý výrobek je vypracována „odbornou komisí“ přesná specifikace možných vlastností výrobku včetně požadavků obchodu a dodržování stability ve výrobě. Řídicí rada, která projednává a schvaluje zpracované směrnice je složena z pěti zástupců, zástupce Svazu obchodu, Svazu průmyslu, spotřebitelů, MPO - podnikání. Je zřejmé, že v rámci stanovování podmínek šlo vždy o definování a sjednocení požadavků všech zainteresovaných. Je zřejmé, že pro „stát“, respektive MPO, v roce 1992 mohla mít a měla značka CM svůj význam, to je spíše jako „program podpory podnikání - odbytu“, zejména pro malé a střední firmy. Jsem přesvědčen, že v roce 2002 stát měl jinou úlohu, než má dnes. Doufám. Samozřejmě kromě bezpečnosti a zdravotní nezávadnosti výrobků, to je bezpečnosti. Proto jsem také jako předseda Sdružení českých spotřebitelů v letošním roce inicioval, bez vztahu na Národní informační středisko pro podporu jakosti (NISPJ), respektive MPO, vypracování projektu „výrobek s prodlouženou zárukou“ (pracovní název), „potraviny s garantovanou jakostí“ (požadavky vyplývající z deklarování požadavků výrobcem a jejich plnění) které by měly přinášet spotřebiteli informace o výrobcích z pohledu spotřebitele. Oba návrhy nových značek nemají žádný vztah na „produkt Česká kvalita“. Rovněž osobně očekávám, jak zpracovatel projektu uvede na trhu značku „Česká kvalita“. Nezávisle na Váš článek jsem ze stejných důvodů podal návrh počkat i s přihlášením značky CM do projektu „Česká kvalita“, poněvadž není pravdou, že značka Česká kvalita má nahradit CM. CM je stále značkou MPO a Sdružení ceny za jakost ji uděluje na základě již zmiňované uzavřené smlouvy. V této smlouvě si MPO vyhrazuje veškerá práva a uděluje výhradní právo SCJ ji udělovat. Je mi proto těžko pochopitelné, že i z úst čelných představitelů MPO, ale i NISPJ zní informace o „nevěrohodnosti značky CM, poněvadž nevěrohodnost je věcí MPO“, ve smyslu smlouvy.
Své sdělení píši proto, že na celém procesu udělování značky CM se podílí řada odborníků a po mém soudu je skutečně nutné oddělit důvěryhodnost „obsahu značky“ a důvěryhodnost a zájem trhu o značku CM. Značka CM přinesla zájem 200 výrobkům, Je to rozhodně málo, tedy důvod skutečně hledat, co je důvodem „nezájmu“, nikoliv „důvěryhodnosti“. Za důvěryhodností značky z hlediska „obsahu“ si stojím. Nesporným úspěchem však zejména zapojení expertů pod hlavičkou CM na zpracování „směrnice - analýzy požadavků na každý výrobek“. Směrnici pochopitelně získá každý žadatel o značku za stanovený poplatek, například u potravin přináší velmi významné detailní informace. Právě u potravin v souvislosti s novými legislativními předpisy EU přináší významné a jedinečné informace. SCJ při udělování značky CM již dávno, přes různé kompetence ústředních orgánů státní správy v oblasti potravin, zejména MZ a MZe, definuje požadavky na výrobek z hlediska všech stanovených požadavků včetně nároků na prokázání jejich plnění. To umožňuje právě v současné době, kdy probíhají jednání o formulování požadavků na „informační systém o potravinách“ v souvislosti s implementací Nařízení ES 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanovují obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin zaujímat konkrétní stanoviska a formulovat požadavky z pohledu spotřebitele. Jako zástupce Sdružení českých spotřebitelů tak mám výhodu znalostí konkrétních požadavků (legislativy). Můžeme tedy žádat, aby informace které má spotřebitel znát byly vztaženy na „výrobek“, nikoliv podle příslušných kompetencí ústředních a dalších orgánů státní správy. To pak vede k prosazování zcela jiného přístupu k poskytování informací o potravinách, než jaký v současné době prosazuje zpracovatel projektu „informačního systému“ UZPI.
V tomto směru projekt „Česká kvalita“ nemůže nahradit CM, poněvadž dnes na trhu rozhodně není žádná relevantní výrobková značka, která by dnes v „neregulované sféře“ poskytovala komplexní informace o výrobku. Značka CM nemá dnes nejspíš dobrou image, je nutné hledat „marketingovou strategii“ jak dál se značkou kvality pro výrobce, značkou kvality pro spotřebitele. Tu nemá a nemůže zpracovat vláda. Váš článek pouze doložil, že projekt „bez obsahu“, opírající se pouze o přání „státních úředníků“, nemůže nahradit „průzkum potřeb a požadavků trhu“, tedy následně i schopnost uvést na trh značku umožňující uspokojit výrobce, nebo spotřebitele. Jak správně uvádíte, je přínosem že ministr Grégr se na závěr svého působení nedopustil chyby uložit vládě zvýšit „mandatorní výdaje státu “ na nepotřebnou značku, nebo na značku, která si teprve bude muset své postavení na trhu vydobýt. Doufejme, že však bez účasti na státní rozpočet.
Daniel Toušek,
předseda Sdružení českých spotřebitelů
