Pro miliony dělníků pracujících v čínských továrnách je naprosto běžné, že pracují dvanáct hodin denně šest dnů v týdnu. Přestože to čínské pracovní právo zakazuje a za legální přesčasy stanovuje příplatky, většina firem tato nařízení ignoruje.
Foto: Profimedia.cz
Jang Jü odešla z venkova za prací do města v 16 letech. V průmyslových zónách na jihu Číny vystřídala několik továren na výrobu hraček. Chtěla práci za slušnou mzdu a s odpovídajícími pracovními podmínkami. Jenže ať přišla kamkoli, dostala jen minimální mzdu. Protože potřebovala peníze nejen pro sebe, ale i pro rodiče a bratra, kterého podporovala na studiích, musela pracovat přesčas. Běžně tak v továrně zůstávala 11 až 12 hodin šest dnů v týdnu. To je realita, kterou zažívají nejen tři miliony Číňanů, kteří vyrábějí hračky, ale i miliony dalších dělníků, kteří přicházejí do měst z venkova s vidinou získání práce a dobrého výdělku a vyrábějí zboží určené především pro evropské či americké zákazníky.
Místní úřady jdou v Číně na ruku podnikům
Čína sice zákony na ochranu pracovníků má, ale nevymáhá je, říká May Wong, ředitelka hongkongské organizace Globalization Monitor.
Velkou část pracovníků v čínských průmyslových podnicích tvoří přistěhovalci z venkova. Jaké mají postavení ve srovnání s obyvateli měst, do nichž se stěhují?
Lidé s venkovským statutem nedostanou povolení k trvalému pobytu ve městech. Takže nemají přístup k sociálnímu systému a dávkám, na který mají nárok obyvatelé měst. Když přistěhovalec přijde do města, musí oznámit místním úřadům, že získal práci a kde bude bydlet. Pak dostane potvrzení o přechodném pobytu.
Dělají tito pracovníci jinou práci než lidé z měst?
Naprostou většinu prací, kterou vykonávají imigranti, by obyvatelé měst nikdy nedělali. Ti dostávají lépe placenou a kvalifikovanou práci, kde je i jejich ochrana lepší. Nejčastěji pracují ve službách, třeba v hotelech, nebo mají vlastní malé firmy. Imigranti končí buď jako levní prodavači v obchodech, nebo v továrnách.
Mohou přistěhovalci pracovat i bez oficiálního povolení?
Většinou je to tak, že pokud člověk přichází do města za prací, ani nežádá o povolení k pobytu. Těchto zhruba 20 milionů přistěhovalců bez povolení je pak velmi mobilních. Jeden týden mohou pracovat v jednom městě, druhý den si mohou najít práci v jiném městě. Snaží se najít práci s lepšími pracovními podmínkami. Rozdíl je v tom, že lidi bez povolení může policie snadno z města vykázat.
Snaží se vláda zlepšit situaci přistěhovalců?
Oficiálně ano. Od roku 1995 centrální vláda zavedla několik zákonů, které mají chránit i přistěhovalé pracovníky. V roce 1995 byl přijat první čínský zákoník práce a v roce 2008 vstoupil v platnost zákon o pracovních smlouvách. Čína má rovněž přísné zákony ohledně bezpečnosti práce. Jenže často mají pracovníci, zejména imigranti, problém se péče či kompenzace domoci, i když se brání u soudu. Pokud nemohou prokázat, že pro firmu pracovali, nic nedostanou.
V Číně nejsou povinné písemné pracovní smlouvy?
Od roku 2008 to povinné je. Pokud firma se zaměstnancem nepodepíše písemnou smlouvu a pracovník na to po měsíci upozorní, musí mu firma zdvojnásobit přislíbenou mzdu.
Proč tyto povinnosti úřady po firmách nevymáhají?
Centrální vláda vydává zákony, ale jejich uplatňování a vymáhání je na místních úřadech. Jenže tam je častá korupce. Mnoho místních úřadů navíc firmám hodně vychází vstříc. Proto je velmi těžké tyto zákony opravdu uvést do praxe.
Právě odměny jsou vedle neodpovídajícího pracovního prostředí a přílišného tlaku na dělníky jedním z největších problémů, kterým musí čínští pracovníci čelit. Čína přitom už v roce 1995 přijala zákoník práce a v roce 2008 vstoupil v platnost i zákon o pracovních smlouvách. Obě normy dávají čínským pracovníkům poměrně dobrou ochranu před drsnými praktikami zaměstnavatelů. Jenže jen na papíře, protože tyto povinnosti ve firmách úřady nevymáhají. Buď se nechají zkorumpovat, nebo jdou prostě firmám na ruku.
V práci od rána do večera
Čínské zákony zaručují zaměstnancům maximálně čtyřicetihodinový pracovní týden. Přesčasy jsou omezené a dělníkům za ně náleží vyšší mzda. V pracovní dny mají zaměstnanci nárok na odměnu za přesčas ve výši 1,5násobku průměrné mzdy. V sobotu a v neděli, což jsou dny volna, dostávají dvojnásobek. Ve dny oficiálních svátků je to trojnásobek. Firmy musejí platit za zaměstnance zdravotní a sociální pojištění. Úroveň minimální mzdy se sice liší region od regionu, nicméně rok od roku stoupá. S růstem až o 13 procent ročně počítá čínská vláda i v příštích pěti letech.
Jenže pro velkou část dělníků je minimální mzda také základním platem. „Vzhledem k tomu, že minimální mzda je na úrovni zhruba 30 procent průměrné mzdy, nemůže stačit na pokrytí nákladů na živobytí. Proto je mnoho dělníků v průmyslových továrnách nucena pracovat přesčas. Řada firem sice tvrdí, že dělníci chtějí pracovat přesčas, ale to není pravda. Jejich základní mzda je tak nízká, že bez přesčasů by nepřežili,“ říká May Wong, výkonná ředitelka hongkongské nevládní organizace Globalization Monitor, která monitoruje pracovní podmínky v čínských podnicích.
Za přesčasovou práci však dělníci často nedostanou odpovídající odměnu. Například v textilním průmyslu se mzda odvíjí od počtu vyrobených kusů. To se vztahuje i na přesčasy, takže nedostávají mzdu podle zákona, ale podle toho, kolik toho stihnou mimo řádnou pracovní dobu vyrobit. Podobné je to i v elektrotechnickém průmyslu. „Nikdy nám ale neřeknou, kolik jsme toho ve skutečnosti vyrobili. Takže ani nevíme, kolik vlastně máme dostat peněz. Někdy mi vyplatí v přepočtu 110 dolarů, jindy 150 dolarů za měsíc,“ svěřil se před časem americkému listu The New York Times jeden dělník, který dříve pracoval pro společnost Huanya.
Odbory k ničemu
Zaměstnanci poměrně často netuší, jak se jejich mzda počítá, potvrzuje čínskou praxi May Wong. Výpočet mzdy bývá komplikovaný. Někdy se výplata uvádí se sociálním pojištěním, jindy s přesčasy. Ve výsledku dělník neví, kolik peněz by měl na konci měsíce dostat. „Tady vidíte poměrně srozumitelnou výplatní pásku dělníka v textilní továrně. Dvě třetiny jeho mzdy pocházejí z přesčasů. Jenže podle čínských zákonů může zaměstnanec pracovat přesčas jen tři hodiny za den a 36 hodin za měsíc. To ale nikdo nedodržuje,“ dodává May Wong a v ruce drží dlouhý pruh výplatní pásky, která se ani nevejde na stůl.
Číňané, s nimiž pracovníci Globalization Monitor hovořili, uvádějí, že raději pracují pro firmy se zahraniční majetkovou účastí, než pro čistě čínské podniky, které se dodržováním zákonů příliš nezabývají. Je to i tím, že zahraniční firmy jsou pod větším dohledem úřadů i pod tlakem nejrůznějších nevládních organizací a médií v domovských zemích. Byly proto nuceny vytvořit jakési etické kodexy, které se snaží aplikovat nejen ve svých čínských závodech, ale i u svých čínských dodavatelů. Kodexy zpravidla zakazují vynucování práce, detailně upravují vyplácení mezd, pracovní dobu či podmínky na pracovišti. „Zahraniční firmy sice posílají do továren své inspektory, aby dodržování kodexu ověřili, ale jejich snaha je úspěšná jen zčásti. Na vině je špatné vymáhání pracovního práva v Číně. Čínští majitelé firem se naučili kodexy obcházet a vyhýbat se inspekcím. A díl viny nesou i zahraniční odběratelé, kteří požadují velké dodávky v extrémně krátké době za co nejnižší ceny,“ tvrdí Robert Rosoff v magazínu Americko-čínské obchodní rady.
Na odbory se dělníci nemohou při obraně svých práv příliš spoléhat. Povolena je jediná odborová organizace, které musejí všichni odvádět dvě procenta ze mzdy. Jenže i tato organizace vychází vstříc mnohem více firmám než svým členům. „Proto je v posledních letech čím dál běžnější, že zaměstnanci se dají dohromady a zorganizují stávku, vyjdou do ulic, zastaví práci v továrně. Pomáhá jim to, protože na trhu práce je nedostatek pracovníků. Výsledkem je, že mzdy v Číně rostou, protože část firem stávky přinutily vyplácet kompenzace a zvyšovat mzdy,“ říká May Wong. Když už jsou protesty příliš velké, přiměje to úřady, aby firmy donutily k vyjednávání se zaměstnanci. Jenže i případ Jang Jü, dělnice z výroben hraček, ukazuje, že tento tlak je jen sporadický a k výrazným změnám v pracovních podmínkách čínských pracovníků zatím nevede.
