Směr měnové otřesy a hospodářská krize
Pokud by snad někdo nevěděl, jak vyvolat v České republice měnové otřesy a hospodářskou krizi, lze mu doporučit k přečtení Návrh smlouvy ČSSD s Koalicí KDU-ČSL a US-DEU. Razantní zvyšování mandatorních výdajů a odložení reformy veřejných financí, které - jak je z textu zřejmé - mají být osou hospodářské politiky nové vlády, jinam vést nemůže.
Proto se Václav Klaus zásadně mýlil, když tvrdil deníku Super, že to odpovídá textům programových prohlášení z předlistopadových vlád. Ty se totiž poměrně zodpovědně vyhýbaly rozpočtovým deficitům a před makroekonomickou nerovnováhou měly slušný respekt. I díky tomu se podařilo poměrně rychle stabilizovat inflaci po liberalizaci ekonomiky na počátku devadesátých let. Tento respekt ztratil poprvé Václav Klaus, když shovívavě přehlížel růst vnějšího deficitu v polovině devadesátých let. Vladimír Špidla ho ztratil zřejmě úplně, a to včetně pudu sebezáchovy a elementární ekonomické odpovědnosti.
Z dikce návrhu je zřejmé, že sociální politika prosazovaná ČSSD by přišla podle velmi předběžných odhadů na dalších minimálně dvacet miliard korun, a to ve výdajích zakotvených v zákonech, tedy mandatorních. Není divu, že horký kandidát na ministra financí Bohuslav Sobotka se zdráhá přijmout závazek, že deficit začne klesat dříve než v roce 2006. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva má - jak tvrdí její sestavovatelé - zakotvovat v podstatě plán legislativních prací na příští čtyři roky, naskakuje z těchto záměrů husí kůže.
Všichni, kdo si alespoň jednou něco přečetli o stavu české pokladny, vědí velmi dobře, že je třeba seškrtat alespoň polovinu stodvacetimiliardového schodku veřejných financí, a to především na straně mandatorní. Výdaje předepsané zákonem tvoří dnes osmdesát procent výdajů státního rozpočtu a fatálně omezují vládu v provádění hospodářské politiky. Stejně tak je jasné, že škrty musí přijít v nejbližších dvou letech, protože potom bude zase před volbami, takže i malinká úsporná opatření budou opět politicky neprůchodná. Nehledě na to, že v roce vstupu do Evropské unie bude muset vláda rozhodnout o dalším postupu integrace, tedy o tom, jak se budeme připravovat na vstup do eurozóny. K takovému rozhodnutí je ale třeba mít zcela jasno o krocích k napravení deficitů ze současných šesti někam hluboko pod tři procenta hrubého domácího produktu. Jestli si někdo myslí, že současné problémy s dodržováním Paktu stability povedou k jeho změkčení, tak se hluboce mýlí. To, co může ohledně deficitů projít Francii či Německu, rozhodně nebude tolerováno České republice.
Není divu, že záměry sociální demokracie vzbudily neklid mezi podnikateli. Cestou k proplacení snílkovské sociální politiky je růst zdanění. Socialisté se sice zaklínají tím, že nechtějí zvyšovat daně, ale způsob, jakým formulují toto zaklínadlo v návrhu smlouvy, trochu připomíná Antonína Zápotockého a jeho legendární výrok z roku 1953: „Měnová reforma nebude.“ Smluvní strany se mají zavázat, že bude zachována daňová kvóta na úrovni roku 2001, tedy na 21,2 procenta. To ale není ta podstatná složená daňová kvóta. To je jen souhrn daní bez pojistného a dalších plateb státu. Složená kvóta činí zhruba 41 procent, když v roce 1997 činila pouze 38,6 procenta. Státy srovnatelné ekonomickou výkonností, tedy Portugalsko či Řecko, ale i Španělko a Irsko, mají složené daňové kvóty kolem 34 procent. Není pochyb, že pokud chceme dát českým podnikům po vstupu do Evropské unie šanci na rovnou soutěž, musíme se i daňovou kvótou blížit těmto zemím. Místo toho nám chce nová vláda naordinovat zcela opačnou medicínu. Vyhýbání se složené daňové kvótě naznačuje, že Špidlu neopustila například myšlenka na zvýšení základu pro výpočet sociálního pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné, které mělo přinést šest miliard korun. Celkem nepochybným se také zdá záměr projíst rozhodující část ze zhruba tří stovek miliard, které může vynést privatizace zbývajících státních firem.
Ještě pár dní se můžeme kojit nadějí, že Koalice přece jen při vyjednávání dokáže sociální zběsilost nového vedení ČSSD udržet v alespoň trochu přijatelných mezích. Z dosavadních výroků jejích představitelů však mnoho optimismu čerpat nelze. Touha po křeslech v ministerských pracovnách je příliš silná. Pokud však vládní program nebude v otázce veřejných financí vypadat zcela jinak, mohou na nich spočinout také jen na velmi krátkou dobu.
