Zahraniční politika se drží směru z druhé poloviny roku 1989
Vývoj polské zahraniční politiky v posledním desetiletí dokládá známé tvrzení, že vnější politiku státu do značné míry ovlivňuje jeho vnitropolitické uspořádání. Rok 1989 měl pro zahraniční politiku Polska hluboké důsledky. Vnitřní nezávislost vznikala současně s nezávislostí v rámci mezinárodních vztahů. Rád bych se soustředil na vliv mezinárodní sféry (mezinárodních standardů v širokém pojetí) na státní zřízení. Realisté a idealisté. Vzájemná souvislost mezi demokracií a zahraniční politikou je už několik desítek let předmětem sporů teoretiků mezinárodních vztahů a politických věd. „Realisté , kteří se odvolávají na Hobbese, Locka a Tocquevilla, jsou toho názoru, že demokracii lze sotva spojit se zahraniční politikou. Zdůrazňují, že diplomacie vyžaduje jisté minimum utajení a kompetentní vykonavatele, tudíž se nedělá na ulici. Veřejné mínění se navíc dostatečně nevyzná v mezinárodních otázkách a je schopno pouze „prudkých reakcí . „Idealisté naopak žádají, aby zahraniční politika byla „zespolečenštěna . Chtějí ji demokratizovat, tedy „přiblížit občanovi, podrobit parlamentní kontrole, která by byla prováděna nejen a posteriori, ale i a priori. Dynamika politického života vyřešila tento spor definitivně, i když samozřejmě jistá dávka familiárnosti, osobní důvěry a přímých kontaktů politiků (obzvlášť státníků) je nutná a bude i nadále důležitým prvkem rozhodovacího procesu. Otevření se není omezením. Fenomén čím dál širšího a výraznějšího „zasahování mezinárodních standardů do vnitropolitické oblasti státu vyvolává pochopitelně různé diskuse, které se zvláštním způsobem kumulují v transformujících se státech, tedy i v Polsku, a týkají se mimo jiné – možná dokonce především – pojmu suverenity. Dříve, než se vyjádřím k této otázce, rád bych upozornil na jednu závažnou okolnost: jedním ze základních následků nadvlády ideologie nad politikou a morálkou v oblasti mezinárodních vztahů v době komunistických vlád byla úporná snaha režimu, aby jednotlivec byl zbaven možnosti ovlivnit zahraniční politiku a nemohl se stát subjektem zavedených mezinárodních standardů. Výhradní roli v mezinárodních vztazích měl hrát stát, v němž vládlo jedno jediné ideologicky legitimizované uskupení. Také ve sféře mezinárodních závazků jediným partnerem měl být stát, pouze on měl rozhodovat o tom, na co má občan v této oblasti „nárok . Toto vše se zásadně změnilo následkem přeměn společenského zřízení v Polsku. První rozsudky Ústavního soudu a Nejvyššího soudu po roce 1989 se týkaly právě záruky, že každý – kdo v Polsku pobývá – může se u soudu odvolávat přímo na mezinárodní standardy, pokud se domnívá, že došlo k porušení práv, která mu přísluší. Nehledě na právní aspekty této otázky, je to zřetelná tendence vyjít vstříc hodnotám demokracie a morálky, neboť do centra zahraniční politiky staví jednotlivce. Zároveň se takto projevuje státní svrchovanost a nezávislost. Jinak řečeno – otevření se státu vůči mezinárodním standardům není ničím jiným než dokladem jeho vlastní suverenity, a ne - jak tvrdí někteří – jejím „omezením , respektive „porušením . Legitimita procesu. Jak jsem již zdůraznil, vliv „mezinárodní sféry na stát a „zespolečenštění zahraniční politiky má – a v každém případě by měl mít
- důležitý dopad pro společenské zřízení státu. Podívejme se na nejpádnější příklad, jakým je přibližování Polska
ke členství v Evropské unii. Vzhledem k rozsáhlé „ingerenci unijní legislativy (proslulé acquis) do všech oborů státní činnosti, a to již v předvstupní fázi, vyvolává tento proces zvláštní emoce, mimochodem oprávněně. A zrovna v této oblasti se vyskytují mimořádná napětí mezi suverenitou státu v kategoriích mezinárodního práva a suverenitou národní, nazíranou v kategoriích ústavnosti. Podstata věci tkví v tom, že integrační vývoj umožňuje státu široce se zapojit do rozhodovacích procesů, a poskytuje tak možnost pro optimální a konstruktivní koordinaci mezi procesem integrace a státní a národní suverenitou. Z dynamiky vývoje integračních struktur jasně vyplývá, že se tyto možnosti budou zvětšovat. Ve velké míře je věcí toho kterého státu, zda těchto možností využije. V aktuální fázi přibližování Polska k Evropské unii jde především o zajištění maximálně široké demokratické legitimity celého procesu. Jde o následující zásadní body s tím, že uvedený seznam jistě není kompletní. 1) Je třeba zajistit demokratickou legitimitu pro samotné rozhodnutí o přistoupení k EU. Ústava Polské republiky z roku 1997 dává záruku takové legitimity, jak se to promítá v ustanoveních, která zapojují parlament do příslušného rozhodovacího procesu nebo umožňují vyhlásit o této věci celostátní referendum. 2) Nutné je maximální zapojení parlamentu do přístupového procesu. To se děje, o čemž nejlépe svědčí „trojdohoda z léta 2000 mezi sněmovnou, Senátem a vládou, a navíc vznik Výboru pro evropské právo. Nezbytný je také podíl opozičních stran na rozhodovacím procesu ve vztahu k integraci. Nejde však o pouhou účast parlamentu v předvstupním procesu. Již teď je totiž třeba počítat s tím, že po vstupu Polska do unie značná část zákonodárných pravomocí (doposud vyhrazených parlamentu) přejde na orgány EU. Proto by v dohledné době měl vzniknout trvalý mechanismus, v jehož rámci by se parlament podílel na vnitřních rozhodnutích o integračních záležitostech a který by v této oblasti garantoval účinnou spolupráci parlamentu a vlády. 3) Zmíněná otázka obsahuje také nutnost zapojení do rozhodovacího procesu o integračních záležitostech struktur místních a regionálních. Reforma státní správy a samosprávy vychází vstříc tomuto požadavku, i když zdaleka ne všechno bylo již vyřešeno. Věnoval jsem těmto problémům poněkud větší pozornost proto, abych poukázal na hloubku změn, jakými pojem suverenity prochází během integračního procesu. Tyto změny přinášejí řádovému občanu naprosto nové možnosti: získává zvláštní subjektivitu v mezinárodních vztazích a neobvykle posiluje své postavení vůči tuzemským institucím. Jednotlivec se stává hlavním vztažným bodem a zároveň subjektem změn společenského zřízení. Státní a národní suverenita dostává novou dimenzi. Pravdou ke svobodě. Náčrt zahraniční politiky nezávislého Polska jako první předložil Krzysztof Skubiszewski, ministr zahraničí ve vládě Tadeusze Mazowieckého. V projevu předneseném v září 1989 při rozpravě na 44. zasedání Valného shromáždění OSN zdůraznil: „…máme vizi míru a svobody v regionu, který byl v soudobé historii příliš často dějištěm konfliktů, dělení a nadvlády. Je–li Polsko svobodné a demokratické, pak jeho geopolitický a geostrategický význam může a měl by být hodnotným příspěvkem pro udržení míru a posílení svobody. Ideologický faktor v mezinárodních vztazích, a zcela určitě ve vztazích mezi mnohými státy, hrál ještě nedávno významnou úlohu. Nyní byla tato role značně omezena a polská vládá tuto změnu s uspokojením vítá. Budeme prosazovat úplné odstranění ideologie z mezinárodních vztahů, což ale neznamená, že odmítáme mezinárodní morálku. Ideologie a morálka jsou dvě odlišné věci. Morálka a respektování jednotlivce jsou pro nás hodnoty nadřazené. Tato slova souznějí s hodnotami, které by podle mého názoru měly ovlivňovat hlavní směr politiky každého státu. Téměř před patnácti lety, v roce 1986 ve Frankfurtu nad Mohanem, jsem vystoupil s projevem, jehož základním a nikterak náhodným motivem bylo zvolání: „Není míru bez svobody. Odvolal jsem se přitom na následující myšlenky Karla Jasperse, jednoho z německých velikánů 20. století:
- Není možné udržet vnější mír bez vnitřního míru v lidech.
- Mír – pouze přes svobodu.
- Svoboda – pouze přes pravdu.
V době, kdy padla tato slova, nebyla perspektiva vývoje Polska a jeho sousedů jasná. V dalších letech se polská cesta přes pravdu ke svobodě stala zároveň cestou ke svobodě a míru v celém našem regionu, tedy oním „hodnotným příspěvkem pro posílení svobody a míru v Evropě – i když ne všichni na to nyní pamatují, respektive pamatovat chtějí. Nehodlám přemýšlet, zda mé úvahy je možno zařadit k názorům „realistů , nebo „idealistů . Nicméně závěrem chci konstatovat, že zahraniční politika státu:
- musí být mírová;
- aby byla mírová, musí se zakládat na svobodě, respektovat lidskou svobodu a nezávislost jiných národů;
- aby politika státu respektovala lidskou svobodu a nezávislost jiného národa, musí vyznávat základní hodnoty
- pravdu a morálku.
Polská zahraniční politika – i přes různé obtíže související s obdobím transformace – se držela směru vytyčeného ve druhé polovině roku 1989. Díky tomu zeměpisná poloha Polska začíná být prospěšná pro Evropu, středoevropský region a konečně i pro samotné Polsko a jeho občany.
Překlad: Jan Stachowski; Redakčně kráceno, mezititulky redakce
ČLÁNKY DO MAILU