Žokej Josef Váňa je ke koním stejně tvrdý jako sám k sobě, říká producent Jaroslav Bouček, majitel slavné dostihové klisny Sixteen, která letos běžela Velkou naposledy
Sixteen, která vyhrála Velkou pardubickou jako první bílá klisna v historii závodu a drží i časový rekord z roku 2008, byla týden před závodem tak klidná, že se na ní mohly výjimečně svézt i děti. „Normálně bych se bál, koně bývají touhle dobou už nervózní, ale vidíte, že je absolutně klidná. Poslední dva roky možná až moc,“ říká její majitel a producent Jaroslav Bouček v narážce na druhé a třetí umístění Sixteen ve Velké pardubické v posledních dvou letech, zatímco o kus dál trénuje žokej Josef Váňa koně Tiumena, favorita letošního 122. ročníku.
Velkou pardubickou běžela letos Sixteen s největší pravděpodobností naposledy. Mohla by se ale možná mihnout ve filmu z prostředí dostihů, jehož realizaci Bouček domlouval s autorem předlohy scénáře Michalem Horáčkem den před pořádáním rozhovoru na oslavě narozenin Václava Havla. Pod Odcházením, režijním debutem bývalého prezidenta, je ostatně Bouček podepsán jako producent.
Sixteen je už jedenáct let, bude letošní Velká pardubická jejím dostihovým „odcházením“? Už jsem to slíbil. Půjde na pastvu, odpočine si. A snad v jejích třinácti bude mít hříbata. Byla by hrozná škoda, kdyby je tak skvělá klisna neměla. Pořídil jsem ji před jedenácti lety na podzim v Deauville ve Francii na dražbách jako šestiměsíční odstávče. Do té doby jsem kupoval podle pana Bartošky „třínohé koně“, kteří nevyhrávali. Dodnes si pamatuji, jak mi agent tehdy u Sixteen říkal, že nemám váhat, doslova řekl: „She is really race horse“ (ona je opravdu dostihový kůň).
Jak se tak brzo pozná dobrý závodní kůň? I když se to u dospělých koní dá poznat od pohledu, podle chůze a tak, na odborníka se ani za ta léta nepasuji. Agent to ale pozná. Pohmatem zjistí, jestli jsou v pořádku nohy, páteř a jiné základní věci, a pak záleží na spoustě věcí. Asi dvanáct let jsem sklízel posměch, než jsem opravdu začal vyhrávat a dopracoval se ke svým nejslavnějším klisnám – Ready for Life a Sixteen. Doufal jsem, že letos poběží Velkou pardubickou obě, ale Ready for Life bohužel zahynula. Doufám, že Sixteen jí to vynahradí.
Ani ona ale neměla začátek moc jednoduchý, že? Sixteen si celý život v podstatě tvrdě odmakává. Když poprvé jela překážky ve čtyřech letech ve Štrasburku, zbořila jim tam nejtěžší překážku, v podstatě betonovou zeď. Půl roku se sbírala a je v podstatě zázrak, že to přežila. Jak říká její trenér Josef Váňa – má kočičí život. V šesti letech pak Sixteen vyhrála Cenu Labe, v sedmi poprvé Velkou pardubickou, za rok to zopakovala a pak byla druhá a třetí. Vždycky za Tiumenem, který je favoritem i pro letošek. Když vyhrála poprvé, předávala mi cenu britská princezna Anna, která je velká milovnice koní. Byla ze Sixteen úplně unešená. Říkala, že je neuvěřitelné, jak má tak malá kobylka veliké srdce a v něm obrovskou bojovnost. Byť už tomu Sixteen nedává tolik, byla pověstná drtivým finišem, kterým ostatní koně v podstatě deklasovala. Uvidíme, jestli si to ty poslední dva roky nešetřila pro letošek. Když s ní mluvím, říká, že chce Velkou pardubickou ještě jednou vyhrát.
Sázíte na Sixteen? Málo. Běhá o tak velké peníze, že ty sázky by za to nestály. Navíc když prohraje, člověka by to mrzelo dvakrát. Moc nesázím už ani na jiné koně. Letos ale má vypsaný slušný kurz – uvidíme. Na druhou stranu je to fenomenální skokanka, která má stoprocentně šanci se umístit vysoko, i kdyby ji Tiumen zase porazil.
Pořád kupujete další koně? Ne, už ne, teď mám vlastní chov, z kterého byla už třeba i Ready for Life. Ale s tím už taky pomalu končím, protože je to drahý koníček. Kůň stojí minimálně pět až dvanáct tisíc měsíčně. Když jich pak máte šestnáct, tak to naskakuje. Ono se to musí dělat s láskou, stejně jako český film. Pro peníze nejde dělat ani jedno.
Ale Sixteen už celkem vyhrála téměř osm milionů. To ano. Určitě, sebe sama zaplatila bohatě, ale to další stádo kolem ní… V podstatě jsem rád, když jsem na svých.
Sixteen Velkou pardubickou vyhrála pokaždé s jiným žokejem. Jak moc si musí žokej a kůň sednout? Prvně vyhrála s Dušanem Andrésem. Já tehdy hledal žokeje a Dušana jsem získal na poslední chvíli. On byl tehdy taky šťastný, protože jel už asi popatnácté a prvně vyhrál se Sixteen. No a pak už si ji osedlal Pepa Bartoš, protože jeho kůň šel do důchodu. Jezdí s ní doteď a sedli si dobře. Žokej a kůň se nějak sžít musejí, i když u nás to funguje jinak než ve světě. Tam žokej přijede na dostihy, sedne na koně a jede. Pepa Bartoš tady ve Váňových stájích dělá i takzvané práce, projíždí koně, trénuje s nimi. A to je náš snad nejlepší překážkový žokej a jeden z nejlepších v Evropě, ti světoví určitě pracovní jezdce nedělají.
Pan Váňa Sixteen trénuje, ale nejezdí na ní, proč vlastně? Oni se nějak moc nemají rádi. Pepa měl sen vyhrát Velkou pardubickou poprvé na bílém koni. Ale nakonec se se Sixteen, které se to jako první povedlo, ani nepokoušel jezdit.
Jak se pozná, že je kůň připravený na Velkou pardubickou? To pozná Váňa. Má v každém ročníku tři až pět koní, které trénuje. Ale Sixteen je tak rutinovaná, že je to jasné. Poslední dva roky měla smůlu v tom, že byla hodně rozmoklá dráha. Jak je drobounká, v bahně se „topí“ a nebaví ji to. Kdyby byla tvrdší dráha, měla by ještě větší šanci, zatímco Tiumen je specialista na hlubokou půdu.
Tiumena jezdí i trénuje pan Váňa, „nepiplá“ si ho třeba o něco víc? To mi někteří kamarádi taky říkali… Ale znám Pepu dlouho, jsme kamarádi přes dvacet let a je to naprosto férový chlap. Opravdu si ho vážím, a i proto u něj mám koně. On je člověk, který mi na rozdíl od jiných trenérů řekne: „To je hajtra, zbytečně vyhazuješ peníze.“ Nikdy jsem neměl sebemenší pocit, že by nějakého koně upřednostňoval. Než Tiumen vyhrál před dvěma lety poprvé, měla Sixteen problémy. Přivezl jsem jednoho slovenského veterináře a léčitele, který ji dával dohromady a pomohl i Tiumenovi, který tehdy taky nebyl úplně v pořádku, a doktoři říkali, že Velkou pardubickou nepoběží. V podstatě se směju, že jsem sám sebe porazil, ale na druhou stranu před Váňou můžete jen smeknout za to, co dokáže. Ten dostihový sport je de facto pořád na okraji a Váňa, už jen tím tehdejším vítězstvím ho znovu dostal do popředí. Dává tomu sportu tolik, že bez něj u nás mohly dostihy odumřít. Jeho loňské vítězství v osmapadesáti je něco neskutečného a i letos je s Tiumenem největší favorit.
Říkáte veterinář a léčitel, to nebyla klasická léčba? On je veterinář i léčitel, používá homeopatii. Dostal jsem se k němu v podstatě náhodou přes kolegy v prezidiu filmové akademie. Sixteen měla třeba problémy s klaustrofobií: když jela jednou do Itálie na dostihy, tak v Brennerském průsmyku úplně rozkopala vozík. Po léčení se uklidnila, ale paradoxně je pak klidnější i v závodech, tak nevím, jestli není klidná až moc.
Když vezmeme hodnotu koně, jakou by měla Sixteen teď? Tady je to trh, který tak nefunguje, ale kdyby běhala podobné závody jako Pardubickou ve Francii, má hodnotu minimálně 600 tisíc eur až milion. I jen do chovu, kvalitu krve má špičkovou. Ale pro mě má úplně jinou cenu, je v podstatě jako součást rodiny. I když těch koní mám hodně a někteří přijdou a odejdou, takováhle kobylka přiroste k srdci a zůstává. Moje žena, dcery a vnučky sice dostihy přímo nemilují a na Pardubickou nejezdí, ale když jsou holky u toho, tak strašně fandí a brečí, když Sixteen dobře dopadne. To by se mnou do konce života nepromluvily, kdybych ji prodal.
Čím to, že Velkou pardubickou u nás jen jednou vyhrála žena? Lata Brandisová nebyla v roce 1937 jediná úspěšná žokejka. Byla tu i Eva Palyzová, Jana Nová, v posledních letech jezdila Martina Růžičková a další. Žokejek není moc a Pardubická je jeden z nejtěžších překážkových dostihů na světě, na kontinentu je určitě nejtěžší. Žena na to nemá asi takovou fyzičku jako chlap. Ona i Sixteen je jedna z výjimek jako klisna mezi těmi valachy. Když ji srovnáte s Tiumenem, je drobná a křehká. Dohání to srdcem a myslím, že ani u těch žokejek to jinak nejde. Může být sice fyzicky namakaná podobně jako chlap, přesto je to pořádná fuška. Ale jednou za čas se, stejně jako v čemkoli jiném, objeví žena, která to chlapům natře.
Jak moc se liší trénink klisny a valacha pro Velkou pardubickou? To si myslím, že je hodně individuální. V podstatě ale dostávají stejný „záhul“, Pepa Váňa nikomu nedaruje nic. Ten kůň na to musí mít, buď to zvládnou, nebo ne. Tady je síto hrozně přísné. Váňa má obrovské úspěchy, ale taky tím sítem kvůli jeho nárokům propadne obrovské množství koní. Je k nim tvrdý stejně jako k sobě.
Jak to vypadá s filmem, který s Michalem Horáčkem chystáte o dostizích? Napsal to v podstatě o hazardu jako svou doktorskou práci na antropologii. Včera na oslavě pana prezidenta Havla říkal, že minulý týden na to obhájil doktorát. Je to obsáhlá kniha, má teoretický pohled a pak popisuje své praktické zkušenosti – jak v patnácti letech přišel do Chuchle, éra maďarských klusáků. Přišli jsme tam tehdy spolu a od té doby se známe. A už jsme si dávno říkali, že bychom o tom měli natočit film o našem mládí v Chuchli, sázkách a jak jsme mezi těmi koňmi vyrůstali. Tu práci od něj mám, vytahal jsem z toho 150 stránek, které se týkají konkrétních věcí, a teď jsem to dal scenáristovi Markovi Epsteinovi, který pro mě napsal Václava i nové Oldies but Goldies, které za týden začínáme točit. Hraje tam Jiřina Bohdalová a Radek Brzobohatý, které se nám s Jirkou Strachem prakticky poprvé po čtyřiceti letech podařilo dát dohromady před kameru.
A dotočí to spolu? Já myslím, že určitě. Ale kdybych nebyl srdcem hráč a hazardér, nemůžu dělat ani koně, ani český film. Riskoval jsem i s Babím létem, což je překrásný film, který napsal Jiří Hubač a kde spolu naposledy hráli Stella Zázvorková a Vlastimil Brodský. Je to podnikatelské riziko: podobně jako teď si všichni ťukali na čelo, když jsem loni začal točit s panem prezidentem Odcházení. Jeho osobní fyzioterapeut Pavel Kolář mi chvíli před tím říkal, že na tom není pan prezident zdravotně nejlíp a do týdne může „ulehnout“. A taky sedmý den to přišlo. Ale za dva dny byl v pořádku a natočil to v neuvěřitelné pohodě a všichni na to vzpomínají jako na krásnou práci.
Zpátky k filmu o koních – teď je tedy materiál u Marka Epsteina? Ano, dostal to i se speciálním slovníčkem, protože sázkařský slang je dost specifický. Marek říkal, že ho to strašně chytlo, jen příběh potřebuje dramatickou zápletku a gradaci, ale toho je on velmi dobře schopný. Ukazuje to i jeho scénář 32 hodin mezi psem a vlkem, což je nádherný text o odsunu Němců. Já na to už dva roky sháním peníze, protože je to zkrátka oscarový scénář. Záleží, jak ten Horáčkův text zdramatizuje, ale příběhy o koních a lidech bývají velmi oblíbené. To je věčné téma, o němž mohou vznikat nádherné filmy. Třeba z toho nebude jen doktorát Michala Horáčka a bylo by hezké, kdybychom si tím filmem šli i pro Oscara.
Jaroslav Bouček (60)
-Český producent, který v roce 1974 absolvoval pražskou FAMU, od té doby do roku 1992 pracoval ve Filmovém studiu Barrandov, kde se podílel na filmech a seriálech jako Kopytem sem, kopytem tam, Cirkus Humberto či Kouř.
-Od roku 1993 je nezávislým producentem, založil společnosti Buc-Film, Simply Cinema, s. r. o., Bull Film, s. r. o., a Buc-Film, s. r. o.
-Je členem Evropské filmové akademie, Asociace producentů v audiovizi a prezidia České filmové a televizní akademie.
-Produkoval filmy jako Amerika, Je třeba zabít Sekala, Babí léto, Václav a Odcházení.
-Dostihové koně chová a vlastní téměř dvacet let, jeho nejslavnější klisny jsou Sixteen (první bílá klisna, která vyhrála Velkou pardubickou) a Ready for Life (v roce 2005 zvítězila v největším ovinovém dostihu České derby).
