Zastupitelská demokracie je v krizi a tato situace není dlouhodobě udržitelná
Celosvětové protestní hnutí nazývané souhrnně Okupujte spolu (Occupy together) k sobě přitahuje pozornost už druhý měsíc. Hlavní jednotící slogan protestujících „My jsme těch 99 procent“, poukazuje na jeden – z pohledu demonstrantů nejpalčivější – problém dneška, a to krizi legitimity zastupitelské demokracie. V očích demonstrantů totiž stávající politici reprezentují zájmy jednoho procenta obyvatel planety – těch, již kumulují a kontrolují většinu finančních prostředků globální ekonomiky a jejichž touha po stále větších ziscích přivedla svět na pokraj ekonomického kolapsu.
Nejsme snílci
Hnutí Okupujte spolu je nehierarchické, nemá vůdce či jednu konkrétní tvář. Naopak symbolizuje horizontální uspořádání a negativní vztah k ideologiím – nejen ke kapitalismu a ekonomickému liberalismu, jež jsou jeho hlavními nepřáteli, ale také k šovinismu, sexismu, neonacismu, náboženskému fanatismu či nacionalismu. To však neznamená, že je hnutí pohlceno vnitřní anarchií. S výjimkou protestů v italském Římě v polovině října jsou protesty nenásilné a vnitřně organizované.
Hnutí sice nemá jednoho vůdce ani vedoucí skupinu, ale řadu (většinou bezejmenných) organizátorů a dobrovolníků. Má také své ikony – jak ukázala nedávná demonstrace v Londýně, jednou z největších je australský aktivista a spoluzakladatel WikiLeaks Julian Assange. Dalším konkrétním inspiračním zdrojem je například slovinský kritický filozof Slavoj Žižek, který se aktivně zúčastnil protestů v New Yorku, kde ve svém vystoupení mimo jiné řekl: „Říkají nám, že jsme snílci. Avšak snílky jsou ti, kteří věří, že vše může pokračovat do nekonečna stávajícím způsobem. Nejsme snílci. Právě se probouzíme ze sna, který se mění v noční můru. Nic neničíme. Jsme jen svědky toho, jak systém ničí sám sebe.“
Žižkovo i Assangovo vystoupení poukazují na jeden z klíčových elementů hnutí, a to je jeho antisystémový charakter. Cílem hnutí tedy není změna politické reprezentace ve volbách či změna jednotlivých politik. Jeho cílem je poukázat na sebedestruktivní charakter současného uspořádání světa a mobilizovat hlasy těch, kteří dosud mlčí.
Abstraktní cíle
Rychlost, jakou se hnutí rozšířilo, a jeho masovost potvrzuje sílu a mobilizační potenciál sociálních sítí. Účastníci a sympatizanti hnutí často dokumentují písemně i formou videa jak protestní a kulturní akce, tak každodenní život protestujících a jejich životní osudy. Při sledování těchto záznamů je zřejmé, že se protestující nejčastěji rekrutují ze společenských skupin, na něž nejvýraznějším způsobem doléhají důsledky globální ekonomické krize. A to nejen přímo – ztrátou zaměstnání či domova, ale i nepřímo – řada studentů, kteří bez globální krizí výrazně omezené podpory nebudou schopni dále financovat své studium, váleční veteráni z Iráku a Afghánistánu, jejichž podpora v rámci systému sociálního zabezpečení má stále větší trhliny. Na počátku protestů byli především mladí lidé radikálně levicového, socialistického a anarchistického smýšlení, avšak již během prvních týdnů se hnutí významně diverzifikovalo, a to jak věkově, genderově, nábožensky, tak politicky. Hnutí odmítá klást konkrétní požadavky či navrhovat konkrétní řešení. Spojuje v sobě globální a lokální témata. Cíle protestujících jsou spíše abstraktní – posílení prvků přímé demokracie, větší transparentnost politického rozhodování, větší odpovědnosti volených politických zástupců i globálních korporací za důsledky jejich rozhodnutí. V neposlední řadě má hnutí také výrazný individuální rozměr – silné, vnitřně subjektivní motivace jednotlivých účastníků jsou stejně rozmanité, jako jejich politické názory.
Krize důvěry
Čím déle protesty trvají, čím větší mají počet účastníků, a především čím více jejich účastníci poukazují vedle globálních abstraktních problémů také na konkrétní lokální témata, tím se stává zřejmějším, že zastupitelská demokracie, tak jak ji známe, je v krizi. Důvěra občanů vůči demokratickým institucím se nachází na historickém minimu. Stávající politiky jsou často v rozporu se zájmy a postoji občanů a politická řešení – opatření mnohdy na úkor budoucnosti a příštích generací – přispívají k prohlubování sociálních nerovností a jsou delegitimizována narůstajícím počtem občanů. V tomto kontextu je zřejmé, že stávající situace není nadále dlouhodobě udržitelná, cenou za udržení statu quo by byla hrozba dezintegrace systému. Hnutí Okupujte spolu je také poukazem na generační spor mezi mladou generací, jež tvoří jádro tohoto hnutí, a generací rodičů, kteří dlouhá léta víceméně důvěřivě přijímali výdobytky politiky blahobytu bez toho, aby kladli otázky, zda jsou tento rozvoj a jeho tempo dlouhodobě udržitelné, zda blahobyt jedněch není na úkor druhých. Současná mladá generace má před sebou vidinu účtů, které za blahobyt budou platit další generace – ekologické škody a environmentální problémy, rozvoj, který lze jen těžko považovat za trvale udržitelný, ozbrojené konflikty jejichž legitimita bývá zpochybňována, a priority vlád, se kterými se mladá generace nemůže ztotožnit. V kontextu krize legitimity vládnutí by měl hlas protestujících dolehnout k uším politiků. Koneckonců vždy se blíží volby a každý občan v nich má jeden hlas. A hlasů těch, kteří se rekrutují z oněch „99 procent“, je dost na to, aby výrazně ovlivnily volební výsledky. A lze jen těžko očekávat, že voliči budou podporovat zbrojní politiku na úkor vzdělávání a průmyslový růst na úkor trvale udržitelného rozvoje. Hnutí Okupujte spolu navíc poukázalo na významný nárůst globální solidarity. Stávající problémy bude proto jen stěží možné řešit uvnitř hranic národních států. Svou provázaností jsou tyto problémy globálního charakteru. Globální diskuse s lokálními kořeny, kterou hnutí otevírá, je jedním z prvních kroků na cestě k jejich řešení.
